Česko-slovinsko-rakouskou inscenaci Kláry Tasovské nelze po technické stránce označit za film. Jde spíše o umělecky navrženou slideshow, ale není to jen vhodný hluk v pozadí, který zprostředkovává filmový zážitek. Jarcovjáková mačkala spoušť tolikrát, že některé sekvence vypadají jako pohyblivé obrázky.

Bylo to v roce 1968, kdy fotografka z pražské umělecké rodiny, která se mezinárodně objevila v pozdním věku, vyjádřila touhu po kariéře ve věku 16 let. Sovětské tanky vstupují do Československa. Jeho fotografie tanků stručně dokumentují potlačení Pražského jara. „Československo bylo po invazi obehnáno ostnatým drátem,“ vysvětluje Jarcovjáková.

Režim mu odmítá přístup k vyššímu vzdělání. Přijme práci v tiskařské společnosti. „Proč nemůžu žít život, jaký chci,“ ptá se a fotograficky dokumentuje své profesionální prostředí. Když si státní aparát všiml jeho nelichotivého studia na pracovišti velmi ceněném komunistickou stranou, zakázal mu pokračovat v jakékoli fotografické práci ve firmě. Smutek ovládá každodenní život mladé ženy: pití v podobně smýšlejících skupinách, aféry, těhotenství s potraty.

Jarcovjáková dostala pozvání do Tokia v roce 1979 přes kamarádku, která se vdala do Japonska. Zdá se, že její manžel je první a nakonec jediný, kdo rozpoznal její umělecký talent. Najednou dříve černobílá sekvence váhavě nabere barvu. Jarcovjáková se ale v Japonsku cítí sama. Po dvou měsících se vrátila do Československa a fotila noční fotky v gay baru T-Club.

Díky domluvenému sňatku se mladé ženě podaří emigrovat do Západního Berlína, kde pracuje jako uklízečka v kině a cítí se opět „extrémně smutná“. Znovu odjela do Tokia a poprvé tam zaznamenala velký profesionální úspěch, ale módní fotografie byla čistě komerční aktivita. Po konci komunismu se vrátila do své rodné země.

Fotografický deník Jarcovjákové zaznamenává nenucený a nepřikrášlený profesní život. Umělec mačkal spoušť téměř v každé situaci a téměř obsesivně. Ať už jde o snímky ponuré Prahy, svědků ztracené éry, každodenní záběry v konkrétní perspektivě či aranžmá, které vyprávějí celé příběhy, ať už jde o fotografie rozděleného Berlína jako absurdity doby, bezpočet záběrů alkoholem nasáklých oslav a jejich účastníků, kteří byli nakonec smeteni, množství odvážně odhalených a vystavených autoportrétů nešťastného badatele a otupělého člověka – téměř nevyčerpatelný fond fotografií přetváří život Libuše Jarcovjákové do filmové biografie bez potřeby dalších pomůcek .

(Od Stefana Maye/APA)

(SERVIS – www.berlinale.de/fr/2024/programme/202403155.html)