Před dvaceti lety udělal Jürgen Habermas, podporovaný Jacquesem Derridou, možná nejambicióznější pokus o vytvoření evropského veřejného prostoru. V jejich světle by měla být Evropa obnovena a vytvořena evropská identita – a s ní pocit politické jednoty. Její manifest byla vydána 31. května 2003 jako součást společného úsilí evropských intelektuálů pod názvem: „Po válce – Znovuzrození Evropy“.

Na jeho výzvu spuštěna současně v Frankfurter Allgemeine Zeitung a dovnitř Uvolnění Habermase povzbudila historická konstelace: obyvatelé evropských metropolí reagovali na útok USA a jejich spojenců na Irák porušující mezinárodní právo největšími masovými demonstracemi od konce druhé světové války. Válka podle autora zároveň upozornila Evropany na selhání jejich společné zahraniční politiky a vyvolala polemiku o budoucnosti mezinárodního řádu.

Evropa je díky své historické zkušenosti předurčena k tomu, aby v této situaci prosadila svůj vliv formováním „budoucí globální domácí politiky“. Jejím cílem je ukázat, „že ve složité globální společnosti nezáleží pouze na rozdělení, ale také na měkké síle vyjednávání o agendách, vztazích a ekonomických výhodách. V tomto světě politická eskalace směrem k hloupé a nákladné alternativě války a míru nepřináší ovoce.“

Dnes je nám bohužel jasné, že vize Evropy, kterou si tehdy Habermas představoval, se nenaplnila. Možná se ale z jejich neúspěchu dá něco naučit. Důvodů bylo několik. Celá iniciativa trpěla především hypostází „evropského jádra“ a téměř úplným vyloučením nových členů EU – jako by se rok 1989 nestal. V květnu 2003 bylo o rozšíření již dávno rozhodnuto a necelých šest měsíců po Habermasově výzvě vstoupily do Unie Maďarsko, Polsko, Slovensko, Slovinsko, Česká republika a tři pobaltské státy. Ale v manifestu byli nápadní svou nepřítomností.

Toto slepé místo způsobilo další chyby v posouzení. Teze, že demokracie se obejde bez tvrdé moci, umožnila Rusku nerušeně sledovat své imperiální ambice. Stejně tak předpoklad, že hlavní překážkou smysluplného budoucího světového řádu je americký „hegemonický unilateralismus“ a že evropská identita musí být konstituována tím, že se mu postavíme, jde špatným směrem.

Habermas byl přesvědčen, že my – nebo alespoň Evropané – žijeme v poválečné době – „poválečné“, jak zní název manifestu. První věta jeho úvah o ruské invazi na Ukrajinu, zveřejněná v dubnu 2022, hovořila o návratu znepokojivých obrazů války „po 77 letech bez války“. Tehdy to bylo v online verze opraveno, ale počáteční opomenutí jugoslávských válek z 90. let, gruzínské války v roce 2008 a zejména zahájení rusko-ukrajinské války na Krymu a Donbasu v roce 2014 hovoří za mnohé. Pro Habermase je Evropa poválečným projektem: pro něj – stejně jako pro většinu Západoevropanů, zejména Němců – ekonomická vzájemná závislost učinila vojenské konflikty zastaralými. Budoucností bylo prohloubení hospodářské a politické integrace doma a změny prostřednictvím obchodu v zahraničí.

O dvacet let později stojíme tváří v tvář válce, která brutálně ukazuje limity evropské měkké síly. Ruská agrese představuje přinejmenším stejně velkou hrozbu pro mírový světový řád jako válka v Iráku. Dnešní válka nejenže porušuje mezinárodní právo, ale je přímo namířena proti Evropě a Západu jako společenství hodnot.

Bez ohledu na své vnitřní napětí a zlomové linie reagovala Evropa na ruskou agresi překvapivou solidaritou, od uprchlické politiky přes sankce až po dodávky zbraní – a s bezpodmínečnou podporou států – Spojené státy americké. Evropa a zbytek Západu zůstávají sjednoceny – alespoň prozatím.

Namísto další integrace je nyní cílem snížit závislost v citlivých oblastech, jako je energetika, suroviny a technologie. Namísto hlubší integrace „evropského jádra“ je rozšíření EU opět na přední místo – nejen jako hospodářský a sociální cíl, ale také jako opatření bezpečnostní politiky zaměřené na zajištění stability v geopolitické situaci, která se stále více stává nepředvídatelné. Západní Balkán se vedle Ukrajiny a Moldavska vrací do centra pozornosti. To posouvá těžiště Evropy na východ, a to nejen geograficky, ale také z hlediska historických perspektiv a zkušeností.

Jak by měla Evropa zvládnout tuto radikálně novou konstelaci? Má tentokrát šanci na obnovu?

Touto sérií chceme přispět k sebepochopení Evropanů tváří v tvář největší výzvě od druhé světové války. Pozvali jsme přední intelektuály ze západní a východní Evropy, včetně Ukrajiny, aby se této výzvy chopili a uvažovali o „renesanci Evropy“. Článek Habermase a Derridy z roku 2003 slouží především jako výchozí bod a v žádném případě nemá omezovat myšlenky a otázky přispěvatelů.

Stejně jako tehdy, i dnes platí, že vize budoucí Evropy nespadne z nebe, ale jak napsal Habermas v roce 2003, „může vzniknout pouze ze znepokojivého pocitu bezmoci“. Ztráta směru a zranitelnost, kterou dnes pociťujeme, je jiná než tehdy. To, co se můžeme naučit z dnešní války, se někdy dokonce zdá jít opačným směrem. Bez ohledu na to je potřeba vyvinout vizi Evropy – toho, čím je, čím by se mohla a měla stát – naléhavější než kdy jindy.

Vídeň a Björkö v červenci 2023

🤝 Vydáno ve spolupráci s Eurozi

👉 Přečtěte si tento článek na Eurozine.