V listopadu 1989 jsem byl žákem šesté třídy v Prostějově (německy Proßnitz) na Moravě. 17. listopadu se v mém městě o dění v Praze vědělo velmi málo. Státní televize v komunistickém Československu informovala o demonstraci v Praze. Teprve ten den však Rádio Svobodná Evropa, vysílající z Mnichova, zjistilo, jak brutální byla policie vůči demonstrantům: demonstranti byli obklíčeni a zbiti. Tam bylo téměř 600 zraněných, mnoho z nich vážně. Až v následujících dnech se videozáznamy pražské demonstrace vysílaly například v Prostějově na televizorech umístěných ve výlohách různých obchodů v centru města. Studenti cestovali po celé zemi, aby odvysílali záběry z brutálních represí. Vím to z příběhů, které mi vyprávěla moje matka.

20. listopadu se v centru Prostějova sešli první lidé, aby podpořili demonstranty v Praze. Toto setkání bylo zdokumentováno zpravodaji české tajné služby. Zatím nebylo jasné, jak povstání skončí.

Historici dnes vědí, že armáda a takzvané lidové milice se od prvních dnů připravovaly na násilné potlačení masových demonstrací – což se naštěstí nestalo.

O pár týdnů později jsme ve škole zažili i něco převratného. Najednou jsme už nemuseli naši učitelku oslovovat „soudružko učitelko“, ale směli jsme říkat „paní učitelko“. Živá debata se vedla o tom, zda se má stále vyučovat ruština, nebo se má nyní vyučovat západní cizí jazyk. Ruští učitelé museli rychle dohnat němčinu a angličtinu, aby mohli od následujícího školního roku vyučovat tyto jazyky místo ruštiny. Ředitel školy musel odejít.

O 30 let později bydlím v Praze, dvě minuty chůze od Národní třídy, kde se 17. listopadu odehrála brutální akce komunistické policie. Tradičně každý rok 17. listopadu večer tam chodím k památníku, běžně nazývanému „Ruce“. Plastika ukazuje několik rukou s vítězným gestem V. Připomínají, že tehdejší demonstranti křičeli na policii ozbrojení holemi: „Máme prázdné ruce“. K památníku budou zapáleny svíčky a položeny věnce.

Dnes, 30 let po pádu komunismu, se v Praze opět konají protesty. Nedávno bylo uzavřeno trestní stíhání premiéra Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo. Demonstranti proto požadují odstoupení ministra spravedlnosti a šéfa vlády, aby se zbavil své firmy „Agrofert“ a svého mediálního impéria. Pokud na tuto výzvu nezareaguje, může dojít k „velké vlně“ protestů, varují demonstranti. Proti Babišovi letos v létě v Praze na Letné demonstrovalo už 250 tisíc lidí. Byla to největší demonstrace od pádu komunismu. Na tento víkend je ohlášeno další setkání. Není jasné, zda se tolik lidí vrátí. Jisté je, že Andrej Babiš odmítl ultimátum demonstrantů.

30 let po pádu komunismu je Babiš symbolem rozdělené české společnosti. Na jednu stranu jeho politika přivedla do ulic tisíce demonstrantů, na druhou stranu zůstává ve všech průzkumech nejoblíbenějším politikem v ČR a podle aktuálních průzkumů by zvítězila jeho strana „Hnutí ANO“. volby s velkým náskokem před všemi ostatními stranami.

Na materiální úrovni jsou na tom Češi 30 let po znovusjednocení velmi dobře. I to přispívá k oblibě Andreje Babiše. Ale spíše je třeba poblahopřát jeho předchůdcům k úspěchu při přeměně zkrachovalého socialistického plánovaného hospodářství na moderní tržní hospodářství. Česká republika je dnes nejbohatší zemí bývalého východního bloku. Podle Eurostatu je hrubý domácí produkt na obyvatele v paritě kupní síly 90 procent průměru EU. Mezi ostatními zeměmi střední a východní Evropy se této úrovni blíží pouze Slovinsko.

To znamená, že Česká republika v životní úrovni dlouhodobě předčí některé staré státy EU jako Řecko a Portugalsko; přibližuje se Španělsku a Itálii. Česká republika má nejnižší nezaměstnanost v EU a nyní je dokonce považována za atraktivní pracovní zemi pro kvalifikované mladé lidi ze starých zemí EU. Průměrná mzda se od roku 1990 zdesetinásobila a aktuálně činí 35 000 korun, v přepočtu 1 370 eur. Lidé v této zemi ale stále vydělávají mnohem méně než v Německu. Aby se to změnilo, musí se Česká republika posunout z „rozšířeného nízkopříjmového zařízení“ Západu k technologické zemi.

Typickým českým rysem je kritické vyjadřování se k sobě samému. Vždycky říkám: když někdo mluví o České republice špatně, je to určitě Čech! To také vidím při hodnocení posledních 30 let.

I když je Česká republika mezi zeměmi střední a východní Evropy daleko napřed a brzy dosáhne životní úrovně západních zemí, Češi rádi – a zbytečně – svůj úspěch bagatelizují, například frázemi typu: „Naše politická kultura ještě není jako na Západě“ nebo „Jsme malá země“, „Ještě tam nejsme“ a „Ještě se musíme učit.“ Myslím, že tohle všechno nedává smysl! Česká republika je moderní a bohatá země ve středním Evropa.Vidím to nejen v Praze, ale i v Prostějově na Moravě, kde stále žijí moji rodiče. Měli bychom být hrdí na to, co jsme za posledních 30 let dokázali.