Podíváme-li se na vzpomínky Otfrieda Preußlera z dětství, je jasné: jsou to nepochybně šťastná léta, která prožil v bohémském městě Reichenberg, dnešním Českém Liberci. Některé z nejcennějších okamžiků byly příběhy, které její babička vyprávěla u ohně. Poklad, o kterém Preußler později psal v knihách, včetně „Malá čarodějnice“ a „Zloděj Hotzenplotz“. Spisovateli by bylo v pátek 20. října 100 let.
Když Preußler, jehož knihy byly přeloženy do více než 50 jazyků, v roce 2013 zemřel v Prien am Chiemsee v Horním Bavorsku, zavládl velký smutek. Zejména jeho dětské knihy jsou ale stále oblíbené, možná proto, že vyprávějí příběhy, které vycházejí ze srdce života. Autor se na své postavy dívá s mrkáním a láskou. Jsou hluboce lidští a mají slabosti, padouchy i dobří.
Co dělá děti šťastnými: slabí, utlačovaní a marginalizovaní lidé se stávají silnými a brání se humorem a inteligencí. A někdy je zlo překonáno jednoduše smíchem. „Věřím v sílu představivosti“, řekl kdysi autor, kterého lze vidět v dokumentu „Otfried Preußler – Ich bin Krabat“ v knihovně Arte mediatéka a na arte.tv. „Také se považuji za malého čaroděje.“
Dětské knihy jako „Zloděj Hotzenplotz“ dávají představu o bohatství Preußlerova dětství. „Byla to bezstarostná doba, plná dobrodružství a zázraků. Škola nás netížila,“ cituje autora kniha „Jsem vypravěčka“, kterou vydaly jeho dcery. Když se vrátil domů, byla tam jeho babička se svými příběhy, „vymyšlenými volně během večera, podle nálady a uvážení vypravěče“.
Silný dojem zanechaly i túry v Jizerských horách s otcem Josefem Syrowatkou, který si později změnil jméno na Preußler. V horách si nadšený místní historik nechává vyprávět pohádky a pověsti. Malý Otfried, nápaditý, vše dychtivě vstřebával. „Večery plné tajemství, plné hrůzy. A přece: večery bezpečí, pohody v teplé místnosti, v kruhu posluchačů,“ tak to jednou popsal.
Všechno ale nebylo jisté. V první ČSR, do které tehdy Reichenberg patřil, panovalo mezi Němci a Čechy napětí. Preußler neměl jediného českého přítele, píše Tilman Spreckelsen ve své nové biografii „Otfried Preußler – Život v příbězích“. O to šťastnější se rodina zdála být integrací do nacionálně socialistické Německé říše. Jeho otec popisuje v kronice z Reichensbergu v roce 1941 vykoupení invazi nacistických vojsk na podzim roku 1938. „Město hoří jásavým ohněm vlajek s hákovým křížem. Lze takto rozpoutat srdce!“
Preußler vstoupil do Wehrmachtu v 17 letech a ve 20 letech byl zajat, říká životopisec Carsten Gansel. V roce 1945 byla rodina vyhnána ze Sudet a skončila u Rosenheimu; v roce 1949 Preußler následoval jeho propuštění. Spreckelsen píše, že řekl, že o holocaustu nic nevěděl.
Stejně jako v předchozích letech psal Preußler během války a zajetí texty, básně a divadelní hry. Jakási terapie, jako pozdější dětské knihy. „Existují důkazy, které naznačují, že psaní bylo pro Preußlera způsobem, jak se nenechat přemoci strachy, které si s sebou přinesl ze svých zkušeností z války, zajetí a vyhnání,“ věří Spreckelsen. Srovnával svět, který znal, s jiným světem.
Zvláštní roli hraje román o mladém sirotkovi „Krabatovi“, který se ve mlýně vyučuje povolání mlynáře a černé magie. Každý rok musí zemřít jeden z mlynářských chlapců a Krabat se rozhodne kletbu vyřešit. Mladý člověk, který se angažuje v temných silách, které ho fascinují, „dokud si neuvědomí, do čeho se dostal,“ řekl Preußler v roce 1998. „Je to zároveň můj příběh, příběh mé generace a je to příběh všech mladých lidí, kteří přicházejí do styku s mocí a jejími pokušeními a zapletou se do nich.“
Jiné dětské knihy jsou také často hluboké a hovoří o problémech, jako je šikana, útlak, manipulace nebo zrada. A povzbudit je, aby našli vnitřní sílu bránit se.
Preussler, který měl tři vlastní dcery, považoval svou malou čtenářskou obec za nejlepší a nejbystřejší publikum, v jaké mohl vypravěč doufat. Proto jednou dal tuto radu: „Buď hodný k dětem. Nic lepšího nemáme.
„Celoživotní hráč. Bacon fanatik. Vášnivý introvert. Totální internetový praktik. Organizátor.“
