Karel Kramář se narodil 27. prosince 1860 do rodiny zámožného českého podnikatele rolnického původu. Jeho názory se formovaly odmala, kdy na základní škole čelil agresi německých spolužáků.

Na střední škole navázal první seznámení s představiteli jiných slovanských národů, což v něm probudilo pocit sounáležitosti s celým slovanským lidem. Proti otcovu vůli se Kramář rozhodl vyučit právníkem, což mu otevřelo cestu k politické kariéře. Během studií a krátce po nich odcestoval do Německa, Francie a Británie, kde studoval na tamních univerzitách. V poslední fázi studií začal sympatizovat s mladočeským hnutím, ale jeho sympatie nezůstaly bez kritiky – obvinil tuto skupinu z přílišné pasivity. Teprve po studiích se naplno zapojil do realistického hnutí vznikajícího v české politice. Tehdy se setkal s budoucím prezidentem Československa Tomášem Garrigue Masarykem. Znalosti a kontakty, které Kramář získal na studentských cestách po Evropě, mu vynesly silnou pozici v realistickém hnutí.

Zlomem v jeho životě však byla první cesta do Ruska, kterou podnikl ve třiceti letech. Poté navštívil mimo jiné Varšavu, Petrohrad, Moskvu, Kyjev a Oděsu, kde se setkal s místními elitami a také se spisovatelem Lvem Tolstým. Plodem této cesty bylo zrození dvou lásek ke Kramářovi – k zemi, kterou navštívil, a pro kterou Naděžda Abrikosová, ruská šlechtična, kterou si vzal o deset let později. Jeho fascinace Ruskem se projevila v jeho publicistice, v níž negativně hodnotil skromné ​​znalosti Čechů o ruské problematice a zdůrazňoval nutnost orientovat českou politiku a společnost na slovanské. Nezůstal však lhostejný k Rusku: kritizoval rusifikaci Polska, které podle jeho názoru mělo získat autonomii.

Krátce poté byl Kramář zvolen zastupitelem. Jako politik usiloval o zvýšení samostatnosti České republiky v rámci Rakousko-Uherska a také o zlepšení situace ostatních tam žijících slovanských národů, čehož chtěl dosáhnout zavedením rovných voleb. Odmítl možnost další teritoriální expanze země a také předpokládal odchod z Trojité aliance s cílem oslabit Německo a připojit se k Rusku. Stojí za zmínku, že v této chvíli byl na rozdíl od Masaryka stále loajální k Rakousko-Uhersku, což vedlo ke konfliktu mezi politiky.

Karel Kramář

Největším Kramářovým ideologickým a geopolitickým projektem byl pokus o vytvoření novoslovanského hnutí. V rámci příprav na první kongres Kramář odcestoval do Petrohradu, kde se setkal s ruským premiérem. Petr Stolypin, což dokazuje svůj význam a uznání v politickém světě tehdejší slovanské oblasti. Slovanské sjezdy iniciované Kramářem se konaly v letech 1908, 1909 a 1910 v Praze, Petrohradě a Sofii. V prvním z nich se mu sice podařilo dosáhnout určitého úspěchu v podobě polsko-ruské dohody, ale druhý odhalil ke Kramářovu zoufalství slabinu hnutí, zatímco třetí byl neúspěchem z hlediska účasti.

Těsně před Velkou válkou, nezastrašení Kramář vytvořil koncept Slovanské říše – federativní konstituční monarchie sdružující všechny slovanské národy pod vládou ruského císaře. Každá slovanská země měla mít kromě ústředního parlamentu i svůj autonomní parlament s omezenými pravomocemi. Tato koncepce nebyla schválena v samotném Rusku kvůli autonomii, kterou Polsko navrhlo.

Za první světové války se Kramář angažoval v českém undergroundu. Byl zatčen za držení brožury o emigraci a po procesu, který podkopal veškerou integritu a objektivitu, odsouzen k smrti. Život mu zachránilo zmírnění trestu novým císařem Karlem I. Na konci války byl propuštěn díky amnestii. Kramář se vrátil do Prahy vítán svými krajany. Vyhlášení nezávislosti se však nezúčastnil, protože krátce poté musel do Ženevy, kde se s delegací z emigračních center zúčastnil jednání o systému budoucího státu. Po návratu domů vedl revoluční Národní shromáždění, které ustavilo novou vládu s Kramářem jako předsedou československé vlády.

Krátce po nástupu do funkce odjel na konferenci do Paříže, kde s polskou delegací svedl diplomatický boj o podobu hranic své země. Nelze se nezmínit o vztazích mezi Kramářem a Romain Dmowski. Zúčastnili se spolu slovanského sjezdu v Praze a český politik tvrdil, že jsou přátelé. To mělo skončit hádkou politiků na konferenci v Paříži. Tehdy se dostal do konfliktu s Dmowskim a obvinil ho z pokrytectví: Dmowski se rozhodl přidělit spornou část Slezska Polsku s tím, že většina Poláků žijících v těchto regionech má právo na sebeurčení. Polský politik zároveň požadoval začlenění Lvova a jeho přilehlých oblastí k Polsku s odkazem na jejich historickou příslušnost. Tento rozpor byl pro Kramáře ještě markantnější, protože v konfliktu o Slezsko použil historické a právní argumenty, zejména historické české státní právo.

Jeho agitační kampaň za Bílé Rusko v Paříži vzbudila u jeho krajanů nepochopení. Vyzval k přijetí delegace z této země a poskytnutí vojenské podpory, což vyvolalo v Československu obavy, že bude zataženo do ruské občanské války. Protože se Kramář v Paříži nedočkal pochopení, odjel osobně do Ruska, kde se setkal s generálem Anton Děnikin. Ukázalo se, že šéf ozbrojených sil jižního Ruska má zcela odlišné názory než jeho host, což znemožnilo konstruktivní spolupráci. Jednou z mála otázek, na kterých se shodli, byl odpor k nezávislé Ukrajině. Kramář byl silným kritikem myšlenky samostatného ukrajinského státu, v němž někteří jeho domácí političtí odpůrci viděli potenciálního spojence. Svůj postoj zdůvodnil přesvědčením, že Rusko, významný hráč na mezinárodní scéně, by se mohlo obrátit proti Československu jako pomstu za podporu ukrajinských aspirací na nezávislost. Ukrajinské oddělení Československa od Ruska považoval za nepříznivé pro svou vlast a obával se také územních nároků samostatné Ukrajiny na oblasti Zakarpatské Rusi.

Dále tvrdil, že nezávislá Ukrajina by oslabila pozici Ruska ve slovanském světě, což bylo v příkrém rozporu s jeho vizí slovanského regionu založeného na ruské síle. Pro Kramáře byl důležitý i fakt, že samostatný ukrajinský stát podporovali Němci, kteří chtěli takto oslabit Rusko. To však neznamená, že by byl vůči ukrajinskému národu nepřátelský: věřil, že by se měl rozvíjet a fungovat, ale pouze v rámci ruského státu.

Po neúspěchu v Rusku se Kramář vrátil do Československa, kde ho parlament, znechucený jeho zapojením do záležitostí jiné země, zbavil funkce předsedy vlády. To však neznamená konec jeho politické a společenské činnosti. Průběžně, zpravidla kriticky, komentoval kroky československé vlády a také polemikoval. Ve sporu s Edvardem Benešem, Masarykovou pravou rukou a zastáncem uvedení Československa do anglo-francouzské sféry vlivu, hájil své slovanské geopolitické koncepce a slovanskou myšlenku, které se nikdy nezřekl. Hluboce věřil v bezprostřední obrodu Ruska po krizi sovětského systému, která by umožnila vybudování bloku slovanských zemí. Kramářův novoslavismus byl modernistickou ideologií, navazující na intelektuální výdobytky Francouzské revoluce (ač sám Kramář se za liberála nepovažoval), na rozdíl od konzervativního panslavismu. Kramář to kritizoval a snažil se to ve svých spisech redukovat do řad několika nezávislých filozofů. Ačkoli v mnoha svých spisech mluvil s pochopením o carismu a předních politicích Ruské říše, tváří v tvář pádu ruské monarchie k němu zaujal otevřeně kritický postoj a rozhodl se pro udržení republikánského systému v Rusku. Kořeny tohoto názoru sahají až do roku 1905, kdy byl Kramář žijící v Rusku očitým svědkem revoluce, která mu umožnila distancovat se od carismu. Jeho názor však nebyl konzistentní, protože na začátku svého premiérského období, během pobytu v Ženevě, navrhoval zavedení monarchie v Československu s představitelem dynastie Romanovců na trůnu.

Nutno dodat, že důležitým prvkem Kramářových geopolitických názorů bylo slovansko-francouzské spojenectví, které mělo podle představ českého politika brzdit německé imperiální ambice. Zde je třeba zdůraznit, že nešlo o koncept blízký soudobému atlanticismu, ale o koncept kontinentální – Kramář si všiml a kritizoval redukci francouzské flotily po anglosaském diktátu z washingtonské konference. Všiml si také submisivity, s jakou se Anglosasové chovali k poraženému Německu ve svém vlastním zájmu, a nakonec je obvinil z toho, že vyprovokovali německo-ruské sblížení.

Za zmínku stojí i Kramářův kritický pohled na polskou expanzi na východ těsně poté, co Polsko znovu získalo nezávislost. Věřil, že pokud ztratí příliš mnoho území, spojí se Rusko s Německem, aby je získalo zpět. Můžeme tedy říci, že předpověděl pakt Molotov-Ribbentrop dvacet let před jeho podpisem. Zpráva Kramářa O Polsko se začal zajímat až na sklonku svého politického života, kdy v obavách z hrozby Třetí říše volal po zlepšení vztahů s naší zemí.

Zvláštní pozornost si zaslouží jeho společenské aktivity v samostatném Československu. Spolu s manželkou se stali jakýmsi honorárním konzulátem Bílé Rusi v Československu. Právě na rodinu Kramářových se obrátili ruští uprchlíci prchající před bolševickým režimem, včetně zástupců emigrantských elit, jako např. Ivan Bunin, Dmitrij Merežkovskij nebo obecný Pierre Wrangel. Rodina Kramářových ochotně a štědře poskytovala pomoc, včetně materiální pomoci, a byla Rusy vděčně přijímána až do konce života.

Karel Kramář zemřel krátce po své ženě, 26. května 1937. Smutečního obřadu se zúčastnili jeho političtí souputníci a řada ruských emigrantů a projev měl premiér Milan Hodža. Byl pohřben v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Praze. Až do konce života zůstal věrný slovanské myšlence a hlásal nutnost jednoty a spolupráce Slovanů pro společný blahobyt a bezpečnost.

Marcel Gralec

Na fotografii Čeští legionáři v Irkutsku (1919)

Myśl Polska, n°7-8 (11-18/02/2024)