V pátek 28. října zahájil přednáškou Jakub Skałka, předseda Lingvistického sdružení studentů Jagellonské univerzity, člen Macierz Ziemi Cieszyńska a lidový tanečník cyklus „Zaolzie Dialektologická setkání“.

– Záměrem je zorganizovat sérii setkání zabývajících se jazykovými tradicemi Zaolzie, ale nejenom. Každé setkání povede někdo jiný. Na jedné straně to budou lidé z našeho místního prostředí, z Jagellonské univerzity, z Polské akademie věd, vědci spjatí s Těšínským Slezskem, ale i ti, kteří byli ve svém výzkumu vytlačeni na Těšínskou dráhu – vysvětlil Jakub Skalka, iniciátor schůzek. – Chtěl jsem, aby to byli na Zaolzí méně uznávaní lidé, jako například prof. Daniel Kadłubiec, ale ty, na které možná obyvatelé Zaolzie trochu zapomněli a kteří stále pracují v oblasti výzkumu – dodal.

Přednáškou o ďáblu v nářečí Těšínského Slezska byla slavnostně zahájena „Zaolzská dialektologická setkání“. Téma je pokračováním vědeckého článku Jakuba Skalky, který při svém bádání narazil na tento fragment regionálních jazykových tradic. Během přednášky upozornil na roli české mediace ve vývoji slova „ďábel“.

– Ve výkladu autorů etymologických slovníků se všichni shodují, že slovo „diabeł“ se do polštiny dostalo přes češtinu. V tradicích, jak potvrdilo studium dialektů v různých regionech Polska, bylo dominantní slovo „ďábel“. Díky českému zprostředkování začal mizet „ďábel“ a polštině dominuje „ďábel“ – řekl Jakub Skalka.

Připustil, že Těšínští démoni mají mnoho tváří a že rozmanitost názvosloví vyplývá z toho, že ďábel byl v lidové tradici postavou, jejíž jméno se nedalo vyslovit. Tak se objevily pojmy jako ancykryst, belzebub, czechomón, czert, deboł, dias, kaduk, krampus, lucyper, michecher nebo szagan.

Jakub Skalka při popisu obrazu čerta podle nářečí Těšínského Slezska poukázal na jeho charakteristiku – že ďábel byl:

• cornu („Má ďábla za rohy“),
• špinavý („Pro anděla je snadné být bílý, ale je těžké umýt čerta mýdlem“),
• páchnoucí a vulgární („Dioboł páchne jako mrtvola, nůž a taky strašně nadává“),
• temné a děsivé („Ne tak temné/děsivé, jak to malujeme“),
• zlomyslný a se sklonem k vtipům („Byl by to sakra žert, kdybych se nezastavil“)
• pozorování lidských duší („Czako pour ça comme djobol pro hříšné duše“) bez oddechu („Djobol nespí“)
• špinavý („Djobol se nevysere na malá hovínka, jenyny na velká“)
• vypouštěl trávicí plyny („Diobły wszyndzi dycki mazlíčci, ti z dálky páchnou“).

V Těšínském nářečí lze nalézt i vztahy mezi člověkem a ďáblem, o čemž svědčí tato rčení: „Wyglóndo, jagby djobła zjod“ (o sebevědomém a hrdém muži), bacha na to sakra, tam je všechno vidět“ (o muži, který je všude, kde se děje něco zlého).

Ďábel byl také antivzorem jednání, o čemž svědčí výroky související např. s přebíráním odpovědnosti za druhé („Pro koho běží, ten je prdel“), půjčováním („Djabli weznó pojczki“) nebo závěrem tzv. dohody. („Ani společnosti ani djobol nechtějí/nechtějí“). Nakonec se říká, že „Tyn modjobli szczyczynści“ (o hodně štěstí), „Tam už je dobrá noc djobol“ (o zapomenutém místě, těžko dosažitelném) nebo „Tak c byl ještě malý chlapec“ ( o vzdálené době).

Často se objevovali čerti v lidském životě a čert by se dal nazvat … matkami nebo dcerami („Jako matka, tak vybarvená, takového kónsek Luciper“), zvláště ty manželské („Maluješ do osmnácti, uchovejte, pak někoho upálejte, aby vyhnal ďábla z vašeho domu“). I když existovala i rčení, která dívku předem odsoudila ke ztrátě („Lepší, co se stane za stodolou, než to, co se narodí“).

Manželé byli poraženi („Jsou to zlé živé bytosti, jak starý muž chce ženu“), přátelé se oženili („Nejlepší muž, nejlepší muž – vaši služebníci to zpackali, moje žena žije a ty jsi hloupá prádelna v taška“) a starší ženy („Kde stará baba, tam a djobol mieszko“). Pozdější sňatky souvisely i s působením ďábla („první boží sňatek/shromážděný, druhý lidí a třetí ďáblův“).