Od začátku války Ukrajinci žádali o poskytnutí těžké techniky. Západ však otevřeně vyslal světlo především v podobě různých typů protitankových a protiletadlových střel, granátometů a vybavení pro vojáky.

Problém je v tom, že na rozdíl od zavádějícího dojmu, který by člověk mohl nabýt ze sociálních sítí, nejde o lehkou válku pěchoty, která přepadává ruské tanky. Tradičně obrovskou roli hrají mechanizované jednotky a dělostřelectvo, ve kterých Ukrajinci nevyhnutelně utrpí ztráty. Nyní, když chtějí stále častěji provádět protiútoky a odklánět ztracenou půdu, je pro ně těžká technika ještě důležitější. Proto pravidelné a stále se opakující výzvy k jeho dodávkám.

Omezené důkazy, rozsáhlé spekulace

Existuje mnoho známek toho, že NATO se v této otázce začalo rozbíjet, nebo dokonce již zlomilo. Nejkategoričtější důkazy poskytli Češi. V pondělí se na síti objevily fotografie nakládání tanků T-72 a bojových vozidel pěchoty BMP-1 na železniční vagóny kdesi v ČR. Podle doprovodných komentářů měl na Ukrajinu jet vlak s pěti tanky a pěti IFV (v polské nomenklatuře IFV – Infantry Fighting Vehicles, tedy silněji vyzbrojené APC). Oficiálně české úřady tento typ přepravy nepotvrdily. Čeští novináři však na fotografie navázali s komentářem, že svou skutečnost neoficiálně potvrdili v armádě. Také jim bylo třeba říci, že zveřejnění těchto informací již nepředstavuje hrozbu.

V úterý se také objevil článek na portálu Czech Respekt, ve kterém je podrobně popsán rozsah dodávek na Ukrajinu. Vyměněny byly tanky T-72, transportéry BMP-1, neřízené raketomety BM-21 Grad a odpalovače protiletadlových raket krátkého dosahu Strzała-10. Celková hodnota vojenské pomoci Ukrajině měla být ekvivalentem 660 milionů PLN. Česká armáda reagovala prohlášením, že článek obsahuje nepřesnosti a nepravdivé informace. Obecně to však nepopřel a zdůraznil, že Ukrajině pomáhá, ale raději to dělá potichu.

S Českou republikou se pojí i druhá nejlépe potvrzená informace o těžké technice ukrajinské armády. V neděli německé ministerstvo obrany oznámilo, že souhlasilo s předáním 56 ex-NDR BMP-1 Ukrajině. Stroje z 90. let byly zakoupeny Švédskem a prošly omezenou modernizací, po které dostaly označení PbV-501. Později je koupila soukromá česká firma od Švédů, kteří je nyní chtějí prodat, nebo už prodali Ukrajině. Neexistuje žádný doklad o jejich doručení.

České transporty těžké techniky potvrdil ve svých neoficiálních zdrojích i americký deník „Wall Street Journal“. Měly by zahrnovat tanky, BMP a dělostřelectvo. Měly by být financovány společně vládou a soukromými dárci.

Izium padlo a Rusové se snaží jít dál [SYTUACJA NA FRONCIE]

Informaci o záměru dodat těžkou techniku ​​na Ukrajinu potvrzují i ​​Angličané. Koncem března se v Londýně konala konference „dárců“, tedy 35 zemí, které mají zájem o vojenskou podporu Ukrajincům. Podle britského ministra obrany Bena Wallace byla dohodnuta dodávka obrněných transportérů a těžkého dělostřelectva, nikoli však tanků.

Lehčí obrněná vozidla budou/jsou dodány z Austrálie. V pondělí místní média uvedla, že po přímé výzvě ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského během projevu v australském parlamentu byla vozidla Bushmaster narychlo připravena k odeslání na Ukrajinu. Jde o velká kolová obrněná vozidla, odolná proti minovým a tříštivým výbuchům a lehké malorážné zbraně. Prezident o ně konkrétně požádal. Čtyři Bushmastery měli být připraveni a malé ukrajinské vlajky se na ně vztahovaly k letecké přepravě do Evropy. Není jasné, kolik vozidel budou chtít Australané vrátit.

Bez ohledu na tyto potvrzené či částečně potvrzené informace lze neoficiálně slyšet, že dodávky těžké techniky již probíhají ve větším měřítku. Týká se to mimo jiné dělostřeleckých a protiletadlových systémů, jak bylo dohodnuto v Londýně.

Objevily se také neoficiální zprávy, že země NATO sousedící s Ukrajinou mohou začít s rekonstrukcí a opravou některých ukrajinských zařízení. Ukrajinské továrny jsou přetížené a jejich kapacity jsou kvůli ruskému bombardování omezené. Podpora v podobě oprav a renovací by tedy byla něčím měřitelným.

Problémy s nápovědou

Velikost potvrzených nebo téměř potvrzených dodávek však zůstává nízká. Rozhodně mnohem menší, než ukrajinské potřeby. Rozsah skutečné podpory je však nadále obtížné odhadnout, protože je uchováván v tajnosti. Jednak je lepší Rusům otevřeně neříkat, že by měli hledat čerstvě dodanou bombardovací techniku ​​na západní Ukrajině, nebo očekávat překvapení v podobě zbraní, které Ukrajinci dosud neměli. Za druhé, jde o politicky citlivé téma a prakticky všechny země raději mlčí. Zejména po velmi image ničících veřejných přestřelkách ohledně dodávek letadel na Ukrajinu (hlavně polských MiGů-29), nebo těch méně slavných, ale i po veřejných diskusích o protiletadlových systémech (zejména S-300 ze Slovenska) .

Další věc je, že není tolik těžkých zbraní, které by Ukrajinci mohli rychle použít. Teoreticky má řada zemí NATO, které patřily k Varšavské smlouvě, stále velké zásoby vybavení sovětského původu. Například Polsko má asi 300 tanků T-72, tisícovku BWP-1 nebo 450 odpalovacích zařízení BM-21 a samohybné houfnice Goździk. V praxi tato čísla neodrážejí realitu, neboť značná část tohoto vybavení není vhodná ani pro generální renovaci a je již léta vrakem nebo dárcem demontovaných dílů. Pro Ukrajince je ale důležité jen to, co lze okamžitě použít.

To, co je plně funkční a připravené k boji, je cenné pro samotné jednotky zemí NATO. Pokud by například Polsko chtělo vrátit své T-72 (v praxi méně než 200 strojů, z nichž několik desítek bylo mírně modernizováno), muselo by odzbrojit tři tankové prapory. Jde o významnou potenciální díru, která by se zaplnila minimálně 4-5 let po dodávce M1 Abrams, kterou jsme právě objednali, a velmi rychlém výcviku posádek a harmonizaci jednotek. To není totéž, jako dát zásobu granátometů nebo raket, které lze poměrně rychle znovu nabít. Z těchto důvodů se mnoho členů východního křídla NATO v této nejisté době zdráhá vzdát své těžké zbraně. Zejména proto, že od západních členů NATO a hlavně ze Spojených států nejsou jednoznačná prohlášení o ochotě podporovat jejich starší, ale stále funkční zbraně.

Pokud by země NATO koordinovaly své akce a pokud by existovala vážná politická vůle podporovat ukrajinské vybavení, bylo by možné protivenství určitě překonat. V rozhovoru pro WSJ slovinský premiér Janez Jansa řekl, že doposud byla všechna opatření a postupy pomalé, ale bylo potřeba je „znatelně zrychlit“ poté, co rozsah zločinů vyšel najevo Rusům, mimo jiné v Bucze.