Slovensko: Den vzpomínky na počest služebníka Božího Jánose Esterházyho v Dolních Obdokovcích

Posted On: 12 září, 2023

Hlavní oslavy jsou naplánovány na sobotu 16. června. Nejprve se od 9:30 do 11:00 uskuteční pěší pouť pod heslem „Naším znamením je kříž“ z Babindola do Dolných Obdokovců u příležitosti 5. výročí úmrtí zakladatele této. místo, Boldizsár Paulisz . . Mezitím v 10 hodin proběhne přijetí hostů doprovázené zprávou o událostech uplynulého roku v poutním centru. Poutníci z Babindolu se očekávají kolem 11:30, poté dostanou svědectví o živé přítomnosti Božího služebníka mezi námi. Po odrecitování modlitby Anděl Páně v poledne si shromáždění vyslechnou přednášku o jeho duchovním dědictví, poté od 13:15 do 14:15 proběhne křížová cesta věrnosti a hned poté budou pamětní medaile sv. J. Esterházy budou slevy.

MÁ. Mše svatá začne v 15 hodin. pod vedením pomocného biskupa pražské arcidiecéze Zdeňka Wasserbauera za očekávané blahořečení maďarského služebníka Božího spojené s poděkováním za maďarské a středoevropské mučedníky a modlitbami za smíření mezi národy a za mír na Ukrajině. Po liturgii v 17:00 hodin začne vystoupení citerové skupiny Wielki Cetin.

Záštitu nad celou akcí převzal pomocný biskup nitranské diecéze Zoltán Ďurčo, zodpovědný za pastoraci slovenských Maďarů.

Boží služebník János Esterházy se narodil 14. března 1901 v zámožné statkářské rodině pocházející ze šlechtického rodu Esterházyů ve městě Nyitraújlak v tzv. Horních Uhrách (dnes je to obec Veľké Zálužie v Nitrianské župě na západním Slovensku ). Jeho matka – Elżbieta (Elisabeth) byla dcerou hraběte Stanisława Tarnowského, proto v žilách kandidáta proudila i polská krev a on se cítil spjat s naší zemí. To se projevilo zejména během druhé světové války, kdy pomáhal Polákům uniknout z okupované země přes Maďarsko. Byl však především aktivistou maďarské menšiny v předválečném Československu a zároveň hluboce věřícím katolíkem, který se ve veřejné činnosti řídil křesťanskými hodnotami.

Vystudoval střední školu v rodném městě a vyšší obchodní studia absolvoval v Budapešti. Poté se vrátil na své rodinné panství na území dnešního Slovenska. V roce 1924 se oženil s hraběnkou Lívií Serényi, se kterou měl děti Jánose a Alicju. Počátkem 30. let se zapojil do politické činnosti jako představitel maďarské menšiny v tehdejším Československu. Již v roce 1931 se ujal vedení Svazu Maďarů v této zemi ao rok později stanul v čele Národně křesťansko-socialistické strany. V roce 1935 se stal poslancem Federálního shromáždění tehdejšího Československa z okresu Košice, tuto funkci zastával až do zániku státu po Mnichovské dohodě v roce 1939.

Po celé toto období hájil v parlamentu kulturní, ekonomická a jazyková práva svých slovenských krajanů. Svého času byl zastáncem široké autonomie Slovenska v rámci česko-slovenského federativního státu, kterou navrhla Slovenská ľudová strana Fr. Andrej Hlinka. V roce 1935 podpořil volbu Edvarda Beneše prezidentem země.

V roce 1936 byl Esterházy zvolen předsedou Sjednocené maďarské strany, ale ten nepřijal Benešový návrh na vstup do vlády. Od té doby – podle českých a slovenských zdrojů – usiloval o rozpuštění československé federace (byl registrován jako agent „Szalmu“) a o začlenění Slovenska se Zakarpatskou Rusí do Maďarska. V memorandu doručeném vedoucímu britské mise v Praze Walteru Runcimanovi požadoval jménem slovenských Maďarů právo žít ve vlastní zemi s odkazem na 14 bodů prohlášení amerického prezidenta Woodrowa Wilsona.

Když 2. listopadu 1938 v souladu s tzv. Vídeňskou arbitráží padla jižní část Slovenska do rukou Maďarska, jako vyslanec slavnostně přivítal maďarské jednotky vstupující do Košic pod velením Miklóse Horthiho. Sám však zůstal na Slovensku a založil zde Maďarskou stranu. V Bratislavě začal vydávat deník „Új Hírek“ (Nové zprávy), a když to místní úřady zakázaly, „Magyar Hírlap“ (Maďarské zprávy). Od roku 1939 byl poslancem slovenského parlamentu jako jediný zástupce maďarské menšiny.

Uvítal vznik samostatného Slovenského štátu 14. března 1939 (jeho 38. narozeniny). V roce 1941 založil v Bratislavě nakladatelství „Madách“ a o rok později obnovil činnost kulturního spolku „Szemle“.

15. května 1942 jako jediný poslanec hlasoval proti návrhu zákona o vyhnání Židů ze Slovenska, za což byl ostře kritizován místním tiskem. Za druhé světové války pomáhal Čechům, Slovákům a Židům utéct do Maďarska. Po porážce v září 1939 zorganizoval přesun polských vojáků a civilistů do Maďarska, přičemž využil své poslanecké imunity. Mimo jiné osobně přepravil generála Kazimierze Sosnkowského do Budapešti. V roce 1944 protestoval proti okupaci maďarského státu německými vojsky.

Když na konci toho roku Bratislavu a celé Slovensko obsadila sovětská vojska, byl zatčen, ale po 12 dnech propuštěn. Na své krajany na Slovensku nezapomněl a promluvil mimo jiné o jejich osudu. s Gustavem Husákem, vládním zmocněncem, který přispěl k jeho zatčení NKVD a deportaci do Lubjanky. Několik měsíců strávil na Sibiři (zatímco ho Slovenský národní soud v Bratislavě odsoudil k trestu smrti), ale v roce 1949 se vrátil domů. Zde mu byl rozsudek smrti změněn na doživotí a dne 8. března 1957 zemřel ve věznici Mírov na Moravě (ve skutečnosti ve vězeňské nemocnici).

Českoslovenští komunisté ho dlouhá léta považovali za zrádce, který před válkou usiloval o rozpad státu a spojení Slovenska s Maďarskem, za války spolupracoval s Němci a separatisty Slováky. Přestože existovaly důkazy o pomoci pronásledovaným Židům, Čechům a Slovákům, převládal názor, že Esterházy Československu spíše ublížil, než aby pomohl. Stopy těchto neshod a názorů jsou patrné i dnes v rozdílech v hodnocení postoje tohoto politika mezi slovenskými (a také českými) a maďarskými historiky. První jsou zarytí odpůrci možného blahořečení současného Služebníka Božího.

Maďarská strana zdůrazňuje jeho hluboce katolické přesvědčení a loajalitu ke křesťanským hodnotám, které ho vedly k obraně a obraně utlačovaných a pronásledovaných, do této skupiny patřili i Maďaři z československého státu. Byli tam menšinou ai když je převyšovali, formálně se s nimi zacházelo jako s menšinou a jejich práva byla často porušována. Spisy a projevy, které Esterházy zanechal, odrážejí na jedné straně hrdost na příslušnost k maďarskému národu a snahu o zachování jeho etnické, náboženské, kulturní a jiné identity a na druhé straně respekt k jiným národům, zejména sousedních národů a snažit se budovat budoucnost společně na křesťanských principech.

Polské úřady ocenily pomoc poskytnutou našim krajanům během druhé světové války a 23. března 2009 tehdejší prezident Lech Kaczyński posmrtně udělil János Esterházymu komandérský kříž Řádu Polonia Restituta. Dne 25. března 2019 v Krakově Mgr Marek Jędraszewski oficiálně zahájil proces blahořečení tohoto maďarského státníka a katolického sociálně-politického aktivisty. V červnu 2011 byl před kostelem Blahoslaveného Władysława v Gielniówě postaven Esterházymu pomník ve Varšavě a 1. května 2013 byla ve Szczawnici odhalena deska na jeho počest.