Skoky na lyžích. „V Zakopaném vždycky podváděli“ – vzpomínky bývalého světového rekordmana

Dalibor Motejlek udělal svůj poslední skok počátkem 80. let již ve svých 50 letech na soutěži veteránů v Norsku. Při poslední zkoušce doskočil tak daleko, že upadl, utrpěl otřes mozku a několik zlomenin. Přesto soutěž vyhrál a cenu mu předal norský král Haarald. Tento skok takříkajíc symbolicky shrnuje jeho kariéru. Plný neúspěchů, zranění a zároveň svým způsobem bohatý, kterým se navždy zapsal do historie parkurového skákání. Minulý měsíc se Motejlek dožil 80 let.

První československý rekordman

Byl představitelem vynikající generace československých skokanů, o které si dnes mohou čeští skokani nechat zdát, kterých je v důsledku rozpadu této disciplíny za naší jižní hranicí stále méně. Kromě Motjleka patřili k této mimořádně talentované generaci i oni. Jiří Raška, Rudolf Höhnl, Ján Tánczos, Zbyněk Hubač a Karel Kodejška. Hlavní hrdina tohoto textu zažil 15. února 1964 svůj největší den sportovní slávy.

Po olympiádě v Innsbrucku, kde Motejlek obsadil 10. a 19. místo, se měla reprezentace ČSSR vrátit domů, ale trenér Zdeněk Remsa si to rozmyslel. Své hráče vzal na Alpský pohár do Garmisch-Partenkirchenu, kde Dalibor skončil třetí, následoval týden létání v Oberstdorfu. – Chtěli jsme překonat československý rekord, který patřil Hubertu Riegrovi od roku 1956 a měl 111 metrů, řekl Motejlek v nedávném rozhovoru, který vedly Lidovky.cz k jeho osmdesátinám. – První den se mi podařilo skočit 133 metrů, čímž jsem splnil svůj cíl, ale Remsa mi řekl: „Myslím, že zítra tento rekord vylepšíš.“ Druhý den překonal Matouš můj výsledek o jeden yard. Remsa mi opakuje: „Dalibore, jsi tady v takové formě, že od něj skočíš ještě dál.“ A já to udělal. Dosáhl jsem 142 metrů. Před přistáním jsem měl poryv větru, který mi umožnil letět ještě dále. Tento mamut měl sklon asi 42 stupňů. Když jsem poprvé jel jeho závod, měl jsem žaludek až v krku. .

Podváděli v Zakopaném

Po dvou dnech soutěže na kopci Heini Klopfer byl druhý, ale po rekordním skoku se příliš uvolnil a ve třetí soutěži byl až 19. To mu zajistilo šesté místo v celkové klasifikaci podniku, který byl jakýmsi předkem posledního mistrovství světa v lyžování. Jen dva jeho krajané prošli v historii stejným způsobem. Světový rekord překonal dvakrát v roce 1969 Raška a o 14 let později dosáhl Pavel Ploc nejdelšího skoku v historii.

V následující sezóně získal harrachovský skokan své jediné pódium na přelomovém podniku. Čech obsadil na Turnaji čtyř můstků třetí místo, „seznámil“ ho s ním polský reprezentant Józef Przybyła. „Polský lovec rekordů“, jak mu německy mluvící tisk přezdíval, se stal zjevením akce a mohl ji i vyhrát, kdyby při minulé soutěži nedošlo k pádu.

Na skokanských můstcích v Beskydech se Motejlek cítil dobře. V sedmnácti obsadil druhé místo v juniorské edici Beskids Cupu hrané v areálech ve Szczyrku a Wisle a o tři roky později tuto akci vyhrál v seniorské kategorii. Ze Zakopaného si vždy přivezl horší vzpomínky. Obvykle tam zastával vzdálené posty a odcházel znechucen jednáním vzdálených soudců, kteří podle něj zacházeli tak daleko, že pravidelně podváděli. – Poté byla vzdálenost měřena rozhodčími umístěnými přibližně každé dva metry na přistání. Obvykle se to snažili dělat přesně, ale v Zakopaném se tyče vždy přidaly.

Dva a půl měsíce v sádře

Až do konce 60. let patřil Motejlek k nejlepším na světě, ale chyběla mu proměna, která by jasně shrnula jeho kariéru. I proto měl velká očekávání od domácího mistrovství světa, které bylo na programu v roce 1970 na Štrbském Plese. „Během sezony 1969/70 jsem byl v dobré formě,“ vzpomíná. – Ale pak jsme dostali nové lyže – výrazně se lišily šířkou ve špičkách. Před mistrovstvím jsme je testovali v Tatrách. Při jednom ze skoků jsem přeletěl vzduchem a dopadl na tvrdé, kompaktní přistání. Byla to spíš vrstva ledu než sněhu. Zlomil jsem si páteř. V té době nebylo možné udělat rentgen. Teprve o tři dny později mě posadili na vlak a odvezli do Prahy. Byl jsem v sádře dva a půl měsíce. Další čtyři a půl roku jsem strávila v korzetu. Nebyl jsem operován. Byl to v podstatě konec mé kariéry.

Nedostatek hmatatelných úspěchů si vynahradil ve své soutěžní trenérské kariéře. Jeho studenti v 80. letech získali medaile na olympiádách a dalších velkých akcích. – Ploc, Parma, Podzimek, Dluhoš, Malec – to byla stejně skvělá parta, jako předtím náš tým s trenérem Remsou. I když byli kluci profesionálové, věděl jsem, že to nejsou svatí. Někdy mě podváděli, stejně jako náš gang podváděl trenéra Remsu. Při novoročním Turnaji 4 kopců jsme museli jít spát kolem půlnoci. Šel jsem spát s tím, že kluci taky usnuli. Až na fotkách jsem zjistil, že náš krajan má nedaleko hospodu, zajel autem a flámovali až do rána. Ale skákaly dobře, takže poté, co jsem se trochu nasral, jsem jim to odpustil.

Management – Jižní Korea

Pak přišla exotičtější trenérská výzva. – Po zápasech v Calgary jsem převzal reprezentaci Spojených států. Byl jsem vybrán přes šest dalších silných kandidátů. Jel jsem tam jednu sezónu, nakonec jsem tam vydržel tři a půl roku. Měli jsme docela dobrý tým. Mike Holland nečekaně vyhrál soutěž na 4-Hills-Tournament v Bischofshofenu.

Po americkém dobrodružství se Motejlek vrátil do rodné země, v české federaci zastával vysoké postavení. Byl to začátek kapitalismu, ne všechny organizace našly své místo v nové realitě ihned po změně systému. Čech vzpomíná, že se snažil sehnat finance na cestu svého týmu do Falunu na mistrovství světa 1993, ze kterého Jaroslav Sakala a spol přivezli tři medaile. Poté se rozhodl využít zcela nečekanou nabídku z Jižní Koreje, která začala budovat systém provozování skokanských můstků. – Byli to velmi talentovaní chlapci, dobří v akrobacii, rychle si osvojili znalosti, za jedno léto se naučili víc než čeští skokani za tři. Bylo to velké dobrodružství – vzpomíná Motejlek rád a při pohledu na situaci korejských skoků se člověk zase může divit, co se stalo…

Anatolio Necci

"Typický komunikátor. Nesnesitelně pokorný nadšenec do twitteru. Milovník zombie. Jemně okouzlující webový fanatik. Hráč. Profesionální pivní nadšenec."