V 80. letech dosáhl trenér Tadeusz Kaczmarczyk velkých úspěchů s rakouskými a švýcarskými spojkami. Kanadské skoky svými znalostmi podporovali Sławomir Kardaś a v posledních letech Tadeusz Bafia. Přesto je polský trenér, který vede zahraniční skokany, i ty, kteří kombinují skoky a běh, velkou vzácností v historii. Před dvěma lety Češi věřili trenérskému talentu Roberta Mateie a jsou s postupem svých kombinačů natolik spokojeni, že s Polákem prodloužili smlouvu o další rok.
Robert MatějaO soutěžní kariéře Roberta Mateie bylo řečeno a napsáno vše. Každý fanoušek s průměrnými znalostmi tématu ví, že to byl hráč, který se na konci 90. let pokoušel střílet polské skoky sám, tváří v tvář rozpadu této disciplíny a v následujících letech i přes jednoduché záblesky . , často nedokázal uplatnit svůj talent, který řada trenérů označila za nadprůměrný. – Robertova forma mě nepřekvapuje. Je to hráč s velkým potenciálem. Možná ještě víc než Małyszovy schopnosti. Vždy jsme věděli, že Mateja má obrovský talent. Skočil jsem proti němu více než jednou a věděl jsem, co dokáže – řekl Stefan Horngacher v roce 2005, který, těžko odmítnout, zná své podnikání. Ale po více než tucet let byl Mateja ceněným a respektovaným trenérem, který začal svou trenérskou kariéru u Łukasze Kruczka a poté Hannu Lepistoe. Pak přišel čas, aby trenér pracoval samostatně. Při krátkém rozhovoru s obyvatelem Chochołówa jsme se rozhodli zaměřit pouze na trenérskou stránku jeho sportovního života.
– Druhá sezóna jako trenéra českých kombinátů je za vámi. Zřejmě úspěšně, protože během akce sezóny, tedy olympijských her, byla v každé soutěži čtyři vaše závodnice v první třicítce. Jak hodnotíte letošní sezónu?
– Hodnotil bych tyto zápasy jako méně, protože měl velkou šanci být pátý v soutěži družstev, což by byl velmi dobrý výsledek a pak bychom mohli říci, že náš cíl byl splněn. Ale letošní zima byla určitě lepší než ta předchozí. Ve skokové části vypadali kluci lépe. Změnili jsme způsob tréninku, rozhodli jsme se snížit tělesnou hmotnost hráčů, i když k tomu jsou stále výhrady. Budeme pracovat dál, prodloužili jsme smlouvu na další sezónu.
– Jak řešíte nedostatek infrastruktury v ČR? Protože dobře víme, že pokud jde o dostupnost kopce, není to tak dobré.
– V létě to není tak hrozné. Otevřené areály jsou v Liberci, Frensztatu a Łomnici. Právě teď jedeme na soustředění do Liberce. V zimě ale spoléháme především na německá a rakouská zařízení, kde to máme relativně blízko, takže tyto cesty nejsou tak složité a zdlouhavé.
– Existuje nápad přidat lyžařské lety do plánu Světového poháru Combinator v příští sezóně. Je to podle vás krok správným směrem? Jak to vidí vaši hráči?
– To je velmi dobrý směr. Mnoho kombinačních hráčů snilo o vzájemném kradení. To bude nová motivace pro mnohé, kteří jsou již unaveni současným soutěžním formátem, kteří již možná uvažovali o odchodu do důchodu. Trochu se divím, že to Szczepan Kupczak vzdal, protože ty gigantické skoky byly jeho cílem léta. Snažil se to dotáhnout jako předskokan, ale jde to jen velmi těžko (ukázalo se, že Szczepan Kupczak se chce na novou sezonu připravovat mimo reprezentaci – pozn. red.).
– Kupczak s tebou trénoval na zimu. Ale vaše cesty se rozdělily…
– Problémem byla otázka domluvy na cestování a soustředěních. Takové balíčky jsme měli na podzim a v zimě měsíčních výletů bez návratu domů a ne vždy se to překrývalo se Szczepanovými plány. Navíc nebyl spokojený s výsledky, které v té době dosahoval.
– Jako trenér působíte již několik let. Co považujete za svůj největší trenérský úspěch? Pamatuji si, že před sezónou 2013/14 jste měl na starosti Jana Ziobra, který z vás udělal závodníka schopného dostat se na stupně vítězů Světového poháru.
– Ano, samozřejmě, mám dobré vzpomínky na spolupráci s Jankem, kterého jsem trénoval před letošní sezónou, a s Klimkem, který tehdy také zaznamenal svou nejlepší zimu. Ale asi největší úspěchy jsou ty, kterých jsem dosáhl s juniory (v roce 2012 v Erzurumu a v roce 2013 v Liberci získali stříbrné medaile polští skokani z Mateiova týmu, individuální stříbrné medaile získali Zniszczoł a Murańka – pozn. red.). Byl to velmi příjemný tým s dobrou atmosférou. Později se vše trochu zhoršilo, ale dodnes mám na to období s juniory nejhezčí vzpomínky.
– V týmu, který jste vedl, naskakovali Zniszczoł, Murańka, Byrt, Biegun, Kłusek. Proč žádný z těch nicotů neměl skvělou sportovní kariéru?
– To je těžká otázka, ještě těžší je odpovědět. Můžeme jen spekulovat. Právě teď mám podobnou situaci v ČR. Tito hráči, které řídím v reprezentaci, uspěli i v juniorském věku, pak se vše rozpadlo a bylo třeba je budovat od základů. Není to samozřejmě pravidlem, ale všiml jsem si, že někteří hráči s juniorskými medailemi mohou bolet. Místo toho, aby je motivovali k větší práci, nutí je usnout na vavřínech. Někdy si myslí, že vždy vyhrají. Adam Małysz nikdy neměl juniorskou medaili, Kamil to samé a dojeli až nahoru. V tomto polském případě byla příliš velká konkurence starších hráčů, tým byl betonový a mladší se těžko prosazovali a bojovali o vyšší mety. To vedlo k problémům s hledáním sponzorů a získáním stipendia. Tady v Česku je situace lepší. Hráči těží z finanční podpory vojenského klubu. Je to systém, který se nám osvědčil, ale už neexistuje.
– Po loňské sezóně došlo k zásadní obměně trenérského týmu polského skokanského týmu. Byly nějaké signály z PZN, že jste se o sebe zajímal? Bylo možné vrátit se do práce v Polsku?
– Vůbec ne. Neproběhla žádná konverzace. Tento kontakt se trochu rozpadl. Komu se to podařilo udržet s kombinační skupinou. Potkávali jsme se při závodech, při tréninku jsme využívali stejné zázemí. S touhle skupinou skoků jsme od sebe tak nějak dál.
– Překvapilo vás, co se stalo v Planici? Mám na mysli vzpouru polských skokanů.
– Co mohu říci ? Těžká situace. Je vidět, že starší hráči s Doležalem dobře spolupracovali. A výsledky nakonec nebyly katastrofální, protože tam byla tato olympijská medaile a nějaké další drobné úspěchy. Vztah se ale rozhodl jinak, cítila, že něco shořelo a je třeba jít jiným směrem. Uvidíme, jak to teď půjde. Budoucí změny. Případ je mnohostranný, protože od té doby, co trenéři získali tolik důvěry v nejlepší hráče, to o něčem svědčí. Svaz si však vybírá trenéra a tak by to mělo fungovat.
– Od kterého trenéra jste se ve svém životě nejvíce naučil? Když jsem se na to zeptal Marcina Bachledy, řekl mi, že je to skutečně od Stefana Horngachera a že stále používá své metody. Byly doby, kdy vám Horngacher během soutěžní kariéry hodně pomohl, nebo ho budete nazývat nejlepším trenérem?
– Řeknu to takhle, byl jeden z nejlepších. Od každého trenéra jsem něco dostal. Hodně mi pomohl první reprezentační trenér Pavel Mikeska. Než spolupráce skončila, hodně mě naučil. Otevřelo nám to oči v mnoha věcech. Během mých asistentských dnů se mi dobře spolupracovalo s Hannu Lepistoem a Łukaszem Kruczkem. Trochu horší to bylo, když k nám podruhé přijel Stefan Horngacher. Jak jsem řekl, skupina se zpevnila. Mezi zaměstnanci nedošlo k žádné spolupráci, jak jsme všichni očekávali. Základním úkolem trenéra je, aby pracoval na svém výsledku a aby Stefan uspěl, ale celý systém spolupráce byl velmi otřesený.
– Rád bych skončil volným a vtipným přízvukem. Kdysi dávno mi trenér Mikesky řekl, že na soustředění ve Švýcarsku viděl manžele Wojciech Skupieńovi kouřit cigarety na hotelovém balkóně. Zamkl tě zevnitř, aby ses vyspal za trest. Vzpomenete si na nějakou další anekdotu z té doby?
– Vraceli jsme se s trenérem Mikeskou ze Skandinávie do Itálie. Adam, Vojtek a já. V tomhle autě nám byla hrozná zima, trenér byl mezitím člověk, kterému bylo pořád horko. Seděl jsem vepředu, ukázalo se, že tam, kde mám nohy, je napojení na ovládání teploty a v autě jsem to neznatelně zahříval. Mikeska se ptá: kdo mi to jel? Žádná jednání s ním o tom nebyla. Nepřiznal jsem se. A prochladlý Adam dokonce uvěřil, že svou vůlí, pohledem na tlačítko, dokáže regulovat teplotu.
Rozhovor s Adrianem Dworakowskim
