Hradčany na slunci, Karlův most, historické centrum Prahy. Zde se 22. února 2022 objevilo nové velké muzeum Kunsthalle Praha. Na vernisáži je citát Václava Havla, který v roce 1990 řekl, že Česká republika je na duchovní křižovatce Evropy. Asi ano, protože v Polsku je možné něco nemyslitelného. Otevření soukromého neziskového muzea nezávislého na státních dotacích.

Kunsthalle Praha sice zvenku vypadá jako palác, ale uvnitř se skrývá obrovské betonové haly. Donedávna zde byl noční klub, sídlili bývalí ozbrojenci a před mnoha lety zde byla trafostanice. Nyní je sídlem muzea. Zakladateli jsou slavní čeští sběratelé Pavlína a Petr Pudilovi, kteří objekt v roce 2015 koupili a přebudovali na výstavní síně a muzejní sklady. Investice na těchto sedm let je stála 35 milionů eur. Jak říká Pavlína Pudil, jde o jejich třetí dítě, které se učí chodit.

Zajímavé je, že Pudilovi se sbírkou vůbec nechlubí. Část, zatím 300 děl, je možné si prohlédnout pouze na webu muzea, postupně se ale budou prezentovat další a další. Nerekonstruovali budovu, aby vystavili své sbírky. Mezi téměř stovkou děl, která se objevila na první výstavě, pouze tři patří zakladatelům a byla zakoupena speciálně pro tuto příležitost.

Hlavním zaměřením Kunsthalle Praha je spojení umění a technologie

Podle všeho jde o první soukromou kulturní instituci, která se v Praze otevřela po 100 letech. V souladu s německou tradicí na přelomu 19. a 20. století byla pojmenována „Kunsthalle“. Bude pořádat dočasné výstavy, jak pro návrat k fenoménům, které utvářely naši současnost, tak pro zachycení těch, které právě probíhají. První výstava je tedy o elektřině. Ostatně muzeum je v Zengerově trafostanici, která v průběhu let rozvedla napětí do MHD. Stroje dodávající elektřinu do pražských tramvají stále fungují v podzemí. V přízemí a v horních patrech jsou dvě expozice: velká, příčná, s mezinárodní skupinou umělců, a malá, věnovaná historii tohoto místa, a do budoucna – samostatné výstavy. Interaktivní část prostoru je navržena speciálně pro děti, aby pochopily, jak umělci pracují s pohybem a elektřinou. Byly umístěny vysoko ve věži relaxační místnostkde si odpočinete po vyčerpávajících návštěvách.

Hlavní oblastí zájmu Kunsthalle Praha je spojení umění a techniky. Nemyslím si, že by to mohlo být jinak, když už jsme jednou nohou v metavesmíru a naše pozornost je neustále pozastavena v telefonech. Abychom pochopili, jak se tam lidstvo dostalo, musíme se vrátit o sto let zpět, kdy byla elektřina novinkou a umožňovala pokrok.

Optimismus, který ji provázel ve 20. století, můžete objevit v „Cabinet de Curiosités Electriques“, který byl vytvořen speciálně pro toto místo a natrvalo tam zůstane. Jeho autor Mark Dion shromáždil předměty, které byly ve staré trafostanici. Mohli, protože po mnoha letech, kdy byl prostor prázdný, squatovaný nebo fungoval jako noční klub, jich nebylo mnoho. Umělec proto sbíral různé vypínače, rozvaděče, motory a kabely z 30. let s místním umělcem Matejem Al-Alim na bleších trzích, veletrzích a aukcích. Našli tam například elektrikářský časopis ZEPOP se skupinou svalnatých mužů na obálce. Řídili se heslem: „Světlo-Síla-Teplo-Transport“, tedy vše, co bylo tehdy spojeno s pokrokem. Pracovní oděv jednoho z bývalých zaměstnanců stále visí ve skříni, police jsou plné dóz plných zavařenin – spíž ozbrojenců, kteří zde žili. Vznikla fascinující wunderkamera, dialog s těmi nejznámějšími, které v 17. století v Praze shromáždil císař Rudolf II. Je to chvalozpěv na nový objev, proud, ve kterém je slyšet hodně ironie proti době uchvácení elektřinou. Protože ve 30. letech se nepočítalo s náklady na stavbu přehrad na řekách a s emisemi škodlivin ze spalování fosilních paliv. Jak říká umělec Mark Dion, z dnešního pohledu můžete tuto hymnu o síle elektřiny sledovat trochu jako sci-fi, protože jako návštěvníci z budoucnosti vidíme boom elektřiny. Víme a rozumíme více, i když stále netušíme, jak řešit ekologické problémy.

Výstava „Kinetismus, 100 let elektřiny v umění“ – temnota prozářená uměleckými díly

Výstavu „Kinetismus, 100 let elektřiny v umění“ uvádí světélkující pasáž Olafura Eliassona, pozvánka ke vstupu do temnoty prozářená hvězdami kinetických uměleckých děl, kruhy, elipsami a pohyblivými čtverci. Musíme se cítit jako ti, kteří se léta před námi radovali ve světlech velkoměsta, záblesku reklamy, zářící fatamorgáně. Nechte se okouzlit rytmickým otáčením okenic, nasaďte si světelnou aureolu, upadněte do transu mihotavého obrazu mihotání.

Nejvýznamnější díla v tomto prostoru patří Zdenku Pešánkovi, který v roce 1936 navrhl sochy pro umístění na fasádu této budovy. Vypukla válka a nikdy k ní nedošlo. Zajímavostí je, že jejich název je „Sto let elektřiny“. Nyní vidíme pouze modely – futuristické vzory ve dřevě a kovu, pokryté fluorescenční barvou, protože Pešánek byl jedním z prvních, kdo ve své soše použil neonová světla. Svítí uprostřed temné místnosti, kde je umístěna monumentální instalace „Fontaine Spa“, ve které je za tlustým závěsem „Mužské a ženské torzo“, spojující obě pohlaví v jedno tělo, a „Ležící torzo“ – plastová opěrka těla, umělý kámen a žárovky.

Byl ústředním bodem českého pavilonu na Světové výstavě v Paříži v roce 1937. Poslední optimistická událost, která se odehrála před vypuknutím 2. světové války pod heslem „Výzkum a technologie v moderním životě“ a definovala směry evropského vývoje ve 20. století. Polsko v této době představilo „Krásnou polskou ženu“, tedy slavnou parní lokomotivu, a vědecké úspěchy Marie Skłodowské-Curie. A Česká republika je socha Pešánka – vizionáře a teoretika designu.

Je hlavním protagonistou výstavy „Kinetismus“ a patronem tohoto místa. Průkopník kinetiky a zájem o světlo v umění, jeho úspěchy byly podobné jako u slavného maďarského umělce László Moholy-Nagy, ale stále byl architektem. Poslední jmenovaný byl na výstavu zařazen se slavným filmem „Lichtspiel Schwarz-Weiss-Grau“ (1930) po boku avantgardních filmařů jako Marcel Duchamp, Hans Richter, Walter Ruttmann nebo Franciszka a Stefan Themersonovi, kteří působili ve Varšavě a poté v Londýně před válkou.

Mezi další polské umělce, jejichž práce lze v Praze vidět, patří Andrzej Pawłowski a jeho průlomové „Kineformy“ (1957) – milník ve filmové abstrakci – a Piotr Kowalski, architekt v Paříži, a jeho neonová věž z roku 1969 „Tam“. Mezi stovkou vystavených děl jsou patrná ta z východní Evropy zasazená do kontextu celého světa. Zde je navázán dialog mezi historií regionu a tím, co se dělo i na jiných místech. Neexistuje žádný turistický směr. Díla jsou uspořádána do konstelací a my sami mezi nimi vytváříme vazby.

Můžete komunikovat s Wen-Ying Tsai „Umbrella“ (1971), který nás zavede do stroboskopické iluze vibrujících světel, a můžete si nasadit sluchátka a nechat se unášet zvukovým mrakem Christiny Kubisch, který využívá indukční elektromagnetické vytváření prostoru v rezonanci. s těly návštěvníků. Můžete také nasednout na rotoped a šlapat přes Amsterdam, Karlsruhe nebo New York, abyste objevili topografii měst prostřednictvím slov, která je reprezentují (Legible City 1988-91). Nebo se posaďte před model čínské opery od návrháře Williama Kentridge z Johannesburgu a sledujte příběh o masakru tisíců vlaštovek v Maově době, který vedl k invazi kobylek. Až na to, že příběh je vylíčen prostřednictvím afrického obrazu a tance.

Elektřina se stala tak samozřejmou, že už o ní nepřemýšlíme

Umění se obvykle vypráví tak, že se seskupuje do následujících stylů: kubismus, dada, modernismus a další označení umělců a děl. Tady je to jiné. Práce nejsou uvedeny chronologicky. Nejdůležitější je myšlenka, která prostupuje uměním různých epoch, mizí a pak se vrací v jiné podobě. To je elektřina a stala se tak samozřejmou a potřebnou, že jí už nevěnujeme žádnou pozornost. Pokud nedojde k výpadku proudu, výpadku proudu a není čas přemýšlet o tom, kde se to vzalo.

Procházka černým jednopatrovým prostorem osvětleným pouze jednotlivými světly ve vás vyvolává dojem, že mnohé představy o vývoji člověka ve 20. století byly založeny právě na víře v technologii. Prostřednictvím druhé, bílé, posiluje přesvědčení, že život bez elektřiny již není možný. Jedno z posledních děl na výstavě, dílo Haroon Mirzy, je kompozice vytvořená na fotovoltaickém panelu („Self-Transforming EmDrive. Solar Powered LED Circuit Composition 34“, 2017), tedy dílo, které promítá tolik světla jak se hromadí.

V Polsku může být prostředí současného umění strnulé a vytvořit si od diváka odstup. Otevření velkého soukromého muzea se Čechům daří tak nenáročně, jako by právě někoho pozvali na kávu. Nulové snobství. To je to, co se od nich můžeme naučit: jak vytvořit instituci, která je přístupná a otevřená všem.

K vidění je výstava „Kinetismus, 100 let elektřiny v umění“. Kunsthalle Praha (Klárov 5, 118 00 Praha 1) do 20. června 2022.