Operace „Crowbar“. Polští diverzanti zaútočili na čs

Posted On: 25 září, 2023

Češi si na Zakarpatské Rusi nevytvořili širokou autonomii, což přispělo k opozičním pocitům v regionu.
V roce 1934 se setkali maďarští a polští politici a jednali o podpoře protičeskoslovenského hnutí na Zakarpatské Rusi.
Panslovanské myšlenky se rozvinuly na Zakarpatské Rusi během první světové války
V roce 1938 provedla polsko-maďarská aliance operaci Crowbar a vyřešila ruský problém.

Během první světové války se panslovanské myšlenky rozšířily na Zakarpatskou Rus. V roce 1917 na sjezdu Rusofilského svazu pro osvobození Podkarpatské Rusi konaném v New Yorku dokonce zazněly výzvy ke sjednocení Haliče, Bukoviny a Zakarpatské Rusi a poté k připojení těchto území k Rusku. Ukrajinci také prezentovali své nároky na tyto země. V listopadu 1918 byla na Spiši ustavena Ruská národní rada, která se stala první vládou na Zakarpatské Rusi (později se přesunula do Prešova). Počátkem roku 1919 oznámila sjednocení Ruska s ČSR. Maďarská republikánská vláda se pokusila tato území anektovat, ale československé jednotky obsadily téměř celé Rusko. Ve městě Jasina se Ukrajinci pokusili o povstání, které bylo rychle potlačeno.

Během pařížské mírové konference se nepodařilo ani Maďarům, ani Ukrajincům a dokonce ani ruským emigrům zabránit Čechoslovákům v ospravedlnění jejich práv na území Podkarpatska. Rada ministrů zahraničí zemí Dohody podpořila pražské návrhy týkající se autonomie Ruska v rámci Československa. Podle Trianonské mírové smlouvy uzavřené 4. června 1920 se Budapešť zřekla práv na Slovensko a Zakarpatskou Rus.

V této době začalo Maďarsko spolupracovat s Polskem na mezinárodní scéně. Společným zájmem obou zemí byly územní konflikty s Československem. Pro Druhou polskou republiku byl problém Zakarpatské Rusi spojen s ukrajinskou otázkou v samotném Polsku a také se sovětským vlivem v regionu. Poláci se ne bezdůvodně domnívali, že v budoucnu by přes Zakarpatskou Rus mohl vzniknout sovětsko-československý „vojenský koridor“ namířený proti Polsku. Varšava proto podporovala právo Budapešti na tato území. Díky tomu během polsko-bolševické války Maďaři poslali Polákům několik transportů zbraní.

V meziválečném období Čechoslováci nevytvořili na Zakarpatské Rusi širokou autonomii. V roce 1923 se stal jejím guvernérem rusofil Antoni Beskid a jeho zástupcem byl Čech, který vykonával skutečnou moc Antonín Rozsypał. V roce 1927 bylo území provincie rozděleno na 12 okresů, v jejichž čele stáli úředníci vyslaní z Prahy. Český jazyk postupně nahradil ruštinu ve školách a veřejných institucích. To vše přispělo k rozvoji pocitu opozice ve společnosti regionu.

Ve Varšavě bylo Československo popsáno jako „umělý stát“. Praha ale Varšavu nepovažovala za vážného soupeře a Polsko nazývala „severním Balkánem“. To vše přispělo k tomu, že tyto země neměly vojenské spojenectví proti rostoucí moci Německa. Po normalizaci německo-polských vztahů začala Varšava vyvíjet tlak na Prahu a připomínala „složitou“ situaci Poláků v Těšínském Slezsku.

V letech 1934-1935 tam byla situace velmi napjatá a československé úřady musely přistoupit k represím proti zdejším Polákům. Varšava navíc obvinila Prahu z prosovětských nálad. Poláci se znepokojením pozorují nárůst proukrajinských nálad na Zakarpatské Rusi.

V roce 1934 přijel na oficiální návštěvu do Varšavy maďarský premiér Gyula Gömbös a diskutoval s Józefem Piłsudským o otázce společné polsko-maďarské hranice. Během návštěvy politici hovořili také o své podpoře protičeskoslovenskému hnutí na Zakarpatské Rusi. V únoru 1938 při společné lovecké výpravě do Bělověžského pralesa, pořádané na počest maďarského regenta Miklóse Horthyho, diskutovali polští a maďarští politici mimo jiné o budoucím osudu Československa.

Dne 22. září 1938 zahájili agenti vycvičení polskými speciálními službami sabotážní činnost ve Slezsku v Těšíně. Měli vyvolat ozbrojené povstání tamního polského obyvatelstva. 30. září Varšava poslala Praze ultimátum požadující Zaolzieho návrat do Polska. Druhý den Čechoslováci přijali.

Pak přišel problém Zakarpatské Rusi. Maďarsko nabídlo Polsku společnou ozbrojenou okupaci těchto území, ale Varšava odmítla. Zároveň 7. října 1938 podepsal náčelník generálního štábu polské armády brigádní generál Wacław Stachiewicz rozkaz k přípravě polských sabotážních jednotek k operacím na území Zakarpatské Rusi. Na hranici s Rumunskem byly zároveň přemístěny čtyři prapory Sboru ochrany hranic. 19. října byl vydán rozkaz připravit se na operaci Crowbar. Za její organizaci odpovídal štábní major Feliks Ankerstein.

Úkolem polských diverzantů bylo ničit silniční a železniční infrastrukturu, komunikační linky i české četnictvo a stanoviště pohraniční stráže. Zpočátku se tyto akce prováděly přímo na hranicích. Dokumenty polských zpravodajských služeb uchovávané v polských a ruských archivech poskytují spolehlivé informace o této z velké části neznámé sabotážní válce.

Poslechněte si podcast:

22. a 23. října 1938 Poláci zničili komunikační vedení na silnici Perečin-Svalava a vyhodili do povětří mosty na silnici Nizne Wereckie a řece Latorica. O den později překročilo hranici 22 lidí a vydali se směrem k železnici Swalawa, aby ji zničili. 29. října polští „partizáni“ zaútočili na budovu lesní stráže v Sinirské Polaně. O den později zaútočila stejná jednotka na hlídku Policie ČR. 31. října polská sabotážní jednotka zničila most a zabila čtyři české četníky a tři příslušníky OUN. Od 5. listopadu se aktivity polských „partyzánů“ rozšířily hluboko na Zakarpatskou Rus. Bylo vytvořeno sedm dobře vyzbrojených rot (asi 80 lidí). Tyto jednotky se měly spojit s maďarskými sabotéry.

10. listopadu se Poláci pokusili zničit kasárna čs. armády u Černé Řičky, ale po krátkém boji byli nuceni ustoupit. Téhož dne zajali 19 četníků a odvezli je na polské území. Brzy se přidala Třetí říše a prostřednictvím svých zpravodajských služeb podporovala ukrajinské organizace působící v těchto oblastech. 2. listopadu 1938 proběhla První vídeňská arbitráž, podle které byla část Slovenska a Zakarpatské Rusi převedena do Maďarska. Německo a Itálie však 20. listopadu 1938 vyjádřily silné protesty proti násilnému připojení Podkarpatska k maďarskému státu. Němci měli v těchto oblastech své vlastní plány, zejména proto, že Polsko již odmítlo německé návrhy na předání Gdaňsku Říši a Berlín již nepovažoval Varšavu za možného spojence. Brzy byla Druhá polská republika nucena opustit sabotáž na Zakarpatské Rusi a 24. listopadu byla dokončena operace Crowbar. Některé agentury však fungovaly až do konce měsíce.

Podle zprávy polského generálního štábu z 10. prosince 1938 byly za období od 20. října do 10. listopadu na Zakarpatské Rusi zničeny: železniční most, čtyři silniční mosty, plavební komora a osm telegrafních linek. Sedm českých četníků a policistů zahynulo a pět bylo zraněno. Polské ztráty činily čtyři zabité a sedm zraněných. Mezi 10. a 30. listopadem bylo provedeno 37 sabotáží, které si vyžádaly 14 mrtvých a 10 zraněných mezi českými policisty, četníky a vojáky. Ztráty polských sabotérů činily sedm zabitých a stejný počet zraněných. Celkově byla operace v polských vojenských kruzích považována za neúspěšnou a špatně připravenou.

Vzestup proukrajinských nálad v regionu donutil Varšavu v lednu 1939 vrátit se k plánu sabotážních aktivit na Zakarpatské Rusi. Polští sabotéři měli ničit komunikace spojující Rusko se Slovenskem a Rumunskem a provádět útoky na představitele české administrativy. Později však druhá jednotka generálního štábu polské armády tento plán napravila tím, že jej nasměrovala proti představitelům ukrajinských struktur v Rusku. 15. března 1939 vstoupila do Prahy vojska Třetí říše. Maďarsko souhlasilo s poskytnutím ekonomické podpory Německu a Berlín v reakci na to povolil Budapešti obsadit Zakarpatskou Rus, kterou maďarská vojska obsadila 18. března. Už nebylo potřeba pokračovat v operaci Crowbar.

Polsko-maďarská hranice trvala šest měsíců. Tímto koridorem byly v září 1939 evakuovány jednotky polské armády, státních struktur 2. polské republiky a uprchlíci i přes sousední Rumunsko. Většina polských tajných dokumentů souvisejících s operací Crowbar byla nejprve (v roce 1939) v rukou Němců, poté (v roce 1945) se stala trofejí sovětských tajných služeb. Po druhé světové válce bylo území Zakarpatské Rusi rozděleno mezi SSSR, Polsko a Slovensko.

Projekt „Podporujeme běloruské probuzení“ byl spolufinancován PL Fondem solidarity v rámci polské rozvojové spolupráce Ministerstva zahraničních věcí Polské republiky částkou 142 000 PLN. zlotý.

Publikace vyjadřuje pouze názory autora a nelze ji ztotožňovat s oficiálním stanoviskem Ministerstva zahraničních věcí Polské republiky.

Ihar Melnikau – doktor historie, odborný asistent na Historickém institutu univerzity ve Vratislavi. Pokrývá meziválečné období v severovýchodních vojvodstvích Druhé polské republiky, předválečnou polsko-sovětskou hranici v Bělorusku a službu Bělorusů v polské armádě před válkou. Autor 15 historických monografií. Vítěz ceny L. Sapieha v roce 2020 za zachování historického dědictví Běloruska.