Český europoslanec Alexandr Vondra na posledním polském kongresu The Great Project řekl, že brexitem Evropská unie ztratila vnitřní rovnováhu. Dosud byla rovnováha udržována v trojúhelníku Berlín – Paříž – Londýn. Bylo to takto: Němci a Francouzi tlačili na politickou integraci, ale byli brzděni Angličany; ekonomickou integraci prosazovali Angličané a Němci, ale blokovali ji Francouzi; Francouzi a Angličané naléhali na vojenskou integraci, ale byli zadrženi Němci. Tímto způsobem byla nalezena rovnováha mezi extrémními návrhy, což zajišťuje existenci konsenzu uvnitř EU.

Po Brexitu už není nikdo, kdo by bránil francouzsko-německému tandemu v jeho pochodu směrem k federálnímu projektu Evropy. Když neexistoval Londýn, Polsko se ukázalo jako největší země v EU, která se stavěla proti centralizačním myšlenkám. To je jeden z hlavních důvodů, proč je na fóru EU napadena. Varšava se dnes jeví jako největší překážka pro vytvoření nového modelu EU jako superstátu.

Británie po Brexitu

Je třeba poznamenat, že brexit nezpůsobil hluboké zamyšlení nad příčinami této události mezi elitou EU. Nebyl učiněn žádný pokus odpovědět na otázku, proč se národ s tak vyspělou politickou kulturou a tak dlouhou demokratickou tradicí rozhodl, že pro něj bude výhodnější budovat svou budoucnost mimo Evropskou unii a v jejích strukturách. Místo analýzy nebo sebereflexe se spokojili s prostým, nevědomým vysvětlením, že Angličané se zapletli do populistických manipulátorů.

Na rozdíl od temných scénářů se Británie po Brexitu nepropadla do ekonomické krize. Ani její mezinárodní role nebyla marginalizována, jak dokládá uzavření dohody AUKUS s Austrálií a Spojenými státy nebo současná politika vůči válce na Ukrajině. Britové jsou dnes – podle Vondry – nejdůležitějším spojencem Spojených států na světě, vrací se do hodnosti mezikontinentálního aktéra, čehož působením v EU nemohli dosáhnout. Londýn podle českého europoslance nemohl hrát roli hegemona v evropských strukturách, protože jeho zahraničněpolitické zájmy byly příliš odlišné od zájmů Francie a Německa. Po brexitu už není vázána takovými omezeními.

Varšava místo Londýna?

To vše však nic nemění na tom, že po odchodu Británie z EU zůstalo „vakuum“, které narušilo vnitřní rovnováhu Evropské unie. Kdo může vyplnit toto prázdno? V tomto bodě je položena otázka ohledně Polska. Nacházíme se však v mezisituaci: na jedné straně jsme příliš malí a příliš slabí, ekonomicky i demograficky, na to, abychom se stali rovnocenným partnerem Německu nebo Francii, a na straně druhé jsme zemí příliš velkou a silný, aby měl stejný dopad na události v Evropě jako – bez urážky – Estonsko nebo Slovinsko.

Zmíněný Alexandr Vondra navrhuje, aby dosavadní roli Británie v Evropě převzala aliance středoevropských států, v jejímž čele by mohlo být Polsko. V našem regionu existuje mnoho různých formátů spolupráce (Visegrádská skupina, Bukurešťská devítka, Iniciativa tří moří), které ukazují, jak mnoho máme společného v klíčových otázkách, jako je náš postoj k východní politice, bezpečnostní otázky, systémový model Evropská unie, imigrační politika, energetická transformace atd. V těchto otázkách by země střední Evropy, jednající společně na evropské scéně, mohly představovat protiváhu Berlínu a Paříži a přispět k udržení kontinentální rovnováhy.

Dominance francouzsko-německého tandemu není nebezpečná jen proto, že prosazuje plány na federalizaci EU, proti které se Spojené království postavilo. Francouzi a Němci, na rozdíl od Britů, také po léta usilovali o uvolnění transatlantických vazeb a omezení amerického vlivu v Evropě. Je spojena s politikou porozumění a tolerance vůči imperiálním ambicím Ruska. Pokračující udržování francouzsko-německé hegemonie v EU hrozí, že tento typ trendu zesílí. Ve federálním modelu již nebude možné takovému kurzu EU čelit.

Šance pro střední Evropu

Válka na Ukrajině je příležitostí změnit tento stav věcí, protože zpochybnila politické a morální vedení Německa v Evropě. Odsoudila také nejednoznačné chování Francie. Současná ruská agrese by nebyla možná bez dlouhodobé politiky Berlína a Paříže, která Putinovi umožnila vybudovat mocnost ohrožující bezpečnost našeho kontinentu.

Je zřejmé, že síly zajímající se o další federalizaci EU takovou změnu nebudou chtít připustit, takže odpor proti vytvoření středoevropské aliance bude silný. Rusko je také proti takovému spojenectví, a proto dlouhodobě využívá své agenty vlivu na Západě k distancování se od Polska. Potvrdila to bývalá americká velvyslankyně ve Varšavě Georgette Mosbacherová, která připustila, že mnohá obvinění proti polským úřadům z porušování právního státu, která se dostala na Západ, byla výsledkem dezinformací.

V této souvislosti je také třeba vidět neustálé útoky na Polsko na různých fórech EU a v různých institucích EU, včetně nedávných dobrodružství s národním programem obnovy. Právní a finanční vydírání má Polsko donutit přijmout federální agendu EU, tedy vzdát se fakticky vlastní suverenity ve prospěch centrály v Bruselu, kde hlavní hráč ve strukturách EU, tedy Berlín , má největší vliv.

To je hrozba, kterou si uvědomuje řada politiků nejen v Praze, ale i v dalších zemích našeho regionu. Každý z nich je příliš slabý na to, aby odolal jedinému centralizačnímu tlaku vyvíjenému zvenčí. Mohou to udělat pouze společným jednáním. Alexandr Vondra věří, že to je role, kterou by dnes Poláci, Češi a další středoevropské národy měli hrát.

Na závěr je třeba dodat, že host polského kongresu Velkého projektu není politický outsider. V dobách komunismu byl Vondra nejmladším mluvčím opozice Charty 77. Když se Václav Havel stal v roce 1990 prezidentem, udělal z ní svou nejvyšší poradkyni pro mezinárodní politiku. V následujících letech zastával mimo jiné posty českého velvyslance ve Spojených státech, ministra zahraničních věcí, místopředsedy vlády a ministra obrany. Přestože je v současnosti pouze europoslancem, ve vládnoucí ODS je považován za jednoho z nejbližších spolupracovníků premiéra Petra Fialy, který má velký vliv na zpracování zejména zahraniční a energetické politiky. Je proto na místě jeho analýzy zohlednit, zvláště když Česká republika začíná 1. července semestr předsednictví Evropské unii.