Ve veřejných debatách o reparacích splatných Polsku od Německa za válečné škody se pro Odru často objevuje následující argument: protože mezi našimi národy došlo k usmíření, nemá smysl dělat si nároky z minulosti. Někdy se v této souvislosti dokonce objevuje zmínka o slavném dopise polských biskupů německým biskupům z roku 1965 s připomenutými slovy „Odpouštíme a prosíme o odpuštění“, jako by se episkopát zřekl jakékoli náhrady ve jménu polský stát.

Jde o klasické zmatení dvou pohledů: morální a právně-politické – jako by symbolická gesta měla rušit finanční závazky. Tento druh zmatku je charakteristický pro německou politiku, jak se Češi bolestně naučili. Stojí za to si jejich příklad připomenout, protože může být důležitou lekcí pro ostatní.

„Politika ne politika“ od Václava Havla

Po sametové revoluci a svržení komunismu se Václav Havel stal prezidentem Československa, které se rozhodlo usmířit s Německem. Bylo to částečně kvůli jeho přesvědčení, že cesta na Západ vede přes Západní Německo, a částečně kvůli hluboce morálnímu pohledu, který aplikoval na politickou realitu. Není divu, že při své první zahraniční návštěvě dne 2. ledna 1990 při setkání v Bonnu s prezidentem Richardem von Weizsäckerem odsoudil princip kolektivní odpovědnosti a násilí sudetských Němců při odsunu z Československa v roce 1945 na základě o Benešových dekretech.

Václav Havel pojal jeho slova jako velkorysé gesto dobré vůle, které připravilo cestu k usmíření. Chtěl získat souhlas prostřednictvím symbolického aktu, o kterém věřil, že přináší historickou spravedlnost. Němci to však vnímali jako projev slabosti a důkaz oprávněnosti požadavků svých pozemkových spolků. Vyvozují tak z mravního činu politické důsledky a začnou, citujíc slova Havla, požadovat navrácení svého majetku zanechaného v Československu.

Zcela přitom ignorovali důvody, proč byli Němci po válce z českých Sudet vysídleni. Inu, vytvořili v meziválečném období pátou kolonu, která poslušností Hitlerových rozkazů přispěla k likvidaci československého státu. Praha nechtěla, aby se podobná situace v budoucnu opakovala.

Pragmatická reálpolitika Helmuta Kohla

Německé nároky na Českou republiku se v průběhu následujících let staly jablkem sváru mezi oběma zeměmi. Tým Helmuta Kohla a Hanse-Dietricha Genschera rozhodně odmítl podepsat česko-německou smlouvu o dobrých sousedských vztazích, pokud by obsahovala ustanovení o poněmeckých zákonných majetkových zárukách pro Čechy. Vzhledem k houževnatému postoji Berlína se jednání protahovala, ale Praha byla tvrdohlavější a nakonec uspěla. Zmíněný dokument byl podepsán až v roce 1996 (pro srovnání: obdobná smlouva mezi Polskem a Německem byla podepsána v roce 1991).

Postoj Němců byl Havlovým největším zklamáním v jeho zahraniční politice. To, co bylo morálním gestem idealisty a romantika, redukovali na chladnou a bezohlednou realpolitiku. Podobné chování nyní pozorujeme z Berlína ohledně válečných reparací vůči Polsku: zmíněný dopis biskupů nebo společné objetí Kohla a Mazowieckiho Krzyżowé to vrací do finanční dimenze, jako by symbolická gesta zrušila splatné kompenzace .