imperiální a komunistické“ – Südtirol News

Lisa Eckhart to opět dokázala. Po „Omama“ (2020) vychází její druhý román. „Boom“ se odehrává v Paříži. Mladá Rakušanka Aloisia je chycena do chaosu vražd a teroru, lásky a neřesti. Stejně jako ve svých kabaretních programech je Eckhart ve své nové knize neomluvitelný a provokativní. V rozhovoru APA o Paříži a Ukrajině Leobenova manželka mimo jiné vysvětluje, proč žije v Lipsku: „Politicky vzato mám stále plány s východním Německem.

APA: Začněme citátem z „Boom“: Sacre bleu, paní Eckhartová, na co dalšího jste myslela?

Eckhart: Panebože, já ani nevím, jestli existují Francouzi, kteří říkají „Sacre bleu“, to je první věc. Sám nevím. Věřím, že duch světa skrze mě znovu promluvil. Jsem pouze podmíněně pánem své práce. Práce se dostala do popředí z různých důvodů.

APA: Jaké jsou důvody? „Omama“ bylo pro čtenáře docela průkazné, protože jste se dobře znali. Na druhou stranu v „Boom“ jsou tuny postav, skutečných skrytých předmětů v ulicích Paříže.

Eckhart: V první řadě pro mě bylo důležité navázat na venkovský román románem městským – abych nenechal čtenáře přemýšlet, jestli existuje místo, kde by to bylo lepší. Doufám, že po přečtení je to jasné: obojí je horší, město i venkov. Kniha se zrodila v době, kdy jsem byl zavřený ve svém domě, v tomto 300 čtverečních metrech pekla staré budovy v Lipsku. Protože bylo tak absurdní cítit pocit uvěznění v těchto královských bytech, musel jsem si vzpomenout na svůj čas v Paříži, kde jsem žil na devíti metrech čtverečních. Ale myslel jsem si, že se tam budu cítit svobodněji s armádou švábů, než když budu zavřený se svou rodinou. Tak jsem napsal sám sobě na toto místo.

APA: Ani jste nestudoval, ani neučil na Lipském literárním institutu. Co vás přivedlo do Lipska?

Eckhart: Láska a pravicoví extremisté. Z politického hlediska mám s východním Německem ještě hodně plánů, takže to hodlám trochu rozšířit. Samozřejmě, že bezostyšně využiji jakýkoli uražený pocit, který by východní Němci měli, pro své účely. Proto jsem tam rád.

APA: Jaké jsou vaše projekty?

Eckhart: V ideálním případě fúze východního Německa a Rakouska. To je však zatím jen plán dalšího kabaretního programu. Bude to nové imperiální a komunistické impérium. Toto sbližování se může na první pohled zdát paradoxní, ale podotýkáme, že takové entity již existují v Číně a Rusku. Protože se mi zdálo, že v západním Německu se s Rakušany a východními Němci zachází stejně, řekl jsem si: proč to nezkusit společně? Samozřejmě by to byl vztah na dálku, pokud se k nám nepřidá Česká republika.

APA: Dosud jste se zdržel veřejných prohlášení o válce na Ukrajině.

ECKHART: To není pravda. Už jdu na čtvrté kabaretní číslo o Ukrajině a Rusku. Každý týden se děje něco nového – například s přízrakem zimy, ve kterém všichni mrzneme. Nebo s rodinnými důsledky společné úspory elektřiny. Původně bylo mým cílem nedělat nic aktuálního – nakonec je to hloupost, zvlášť když se dá samozřejmě vytvořit i něco nesmrtelného ze současnosti.

APA: Mnoho německých umělců a intelektuálů hovořilo na téma války a pacifismu. Jste spokojený s kabaretní scénou jako pódiem?

Eckhart: Ano, raději se vyjadřuji na pódiu. Nikdy nebyl chytřejší komik než v jeho pointách. To, že mluvíme na okraj – není žádná přidaná hodnota. I s Coronou jsem řekl: Nejsem virolog. A teď už nejsem Clausewitz. Nemohu to posoudit lépe než ostatní. To, co studuji, není válka jako taková, ale jak se zde hodnotí. A jak na to lidé reagují. To je moje práce: sledovat lidi. Považuji za trochu troufalé hodnotit válečné události pro sebe – což mnohým nebrání v tom dělat každý den.

APA: Mezi hlavní problémy v současnosti patří klima a udržitelnost. Je to také něco, co vás posouvá?

ECKHART: Rozhodně. Co mě dojímá, je nemožnost považovat lidstvo za smrtelné. Považuji za velmi narcistické myslet si, že my jako druh musíme držet pevnost až do konce věků. Nebyli jsme tam na začátku a pravděpodobně nebudeme ani na konci. Planetu nerozbijeme. Je to o nás a o tom, jak dlouho chceme být schopni přežít v obyvatelných podmínkách. Zdá se, že na to existují různé názory.

APA: Z budoucnosti do minulosti, zvláště na vašich pařížských studentských dnech. Jak se to dá shrnout?

Eckhart: Byla to velmi zajímavá doba z hlediska vyprávění. Bylo tam hodně slz, ale na tom vlastně nezáleží, pokud jde o dobrý příběh. I tehdy jsem byl stále trochu v jevištním režimu v tom smyslu, že jsem si stále představoval publikum, které bude reagovat na mé příběhy. Bylo to vždy inscenované, i když se nikdo nedíval.

APA: Paříž vaší knihy je městem lásky, neřesti a teroru. Jak tato změť postav a příběhů vznikla?

Eckhart: Velmi odlišné od toho, co jsem očekával. Odešel jsem s hlavní hrdinkou Aloisií a byl jsem odhodlaný jít svou vlastní cestou – ale za tím si město ve své marnivosti nárokovalo prostor jako skutečnou hlavní postavu pro sebe. Pak jsem mu to rád poskytl. Nebylo to tak plánované, ale když se ohlédnu zpět, jsem rád, že to továrna převzala.

APA: Očekáváme, že uvidíme „Les Misérables“ – ale je překvapivé, že „l’Opéra de 3 sous“ je tak přítomná.

Eckhart: I s „Omama“ se kniha opakovaně přelila do třídního boje. Myslím, že se mi to stává zcela nevědomě.

APA: Myslíme také na Virginie Despentes a Michela Houellebecqa.

Eckhart: Houellebecq je jediný, kterého jsem četl celý – as potěšením. Musel jsem zastřelit Despentese. Moje kniha se na ni však odkazuje, jednou s „Wernerovým podtextem“ je mírné šťouchnutí směrem k jejím knihám „Vernon Subutex“. Je těžké pochopit, že v sobě skrývá nepochopitelný romantismus bezdomovectví, když jste viděli, jak jsou pařížští trampové vyhnáni z města. Svou čtenářskou kariéru jsem ale ukončil, protože jako spisovatel a čtenář bojuji se schizofrenií. A společenské a politické debaty sleduji s potřebným odstupem. To je možná jediný způsob, jak dodat autentický obraz. To už byl případ „Omama“: v 50. letech jsem nikdy nechodil do taveren – jen proto mi to vzali. Zde je dialektika opět velmi účinná: pokud se ponoříte příliš hluboko, je váš výhled znemožněn.

APA: Pro scénář soudného dne jste zvolili Fête de la Musique, oblíbený francouzský kulturní festival.

Eckhart: Držím se esejisty Philippa Muraye a jeho knihy „Království dobra“. Napsal větu, která je také citována v knize: „Na břehy tohoto světa se lepí olejová skvrna hudby.“ Zákaz hudby některých fundamentalistů je v protikladu ke skutečnému hudebnímu příkazu. Těžko se dožadovat ticha. Bez okamžitého benefičního koncertu se nemůže stát nic hrozného. Vše je přilepené k hudbě.

APA: „Boum“ si poprvé přečtete 28. srpna. Není to jen inzerováno jako čtení, ale jako „čtenářská show“: co dalšího nabízíte veřejnosti?

Eckhart: Jedna třetina se čte a dvě třetiny se vyprávějí. Sám jsem nemohl jít na čtení, kde lidé četli hodinu a půl. Mezi dvěma čteními odpovídám lidem, na co by se mě zeptali, kdybych jim dal slovo – což samozřejmě nedělám, protože vím, na co by se mě stejně zeptali. Paříž je pro mnohé místo nostalgie – a já se pustím do těch nejběžnějších klišé a rozeberu, co je pravda a co ne.

APA: Právě jste oslavili synovy první narozeniny – a vy sám slavíte v září třicáté. Říká ti to něco?

Eckhart: V minulosti by mě moje 30 uvrhlo do něčeho jako druhá krize středního věku – jako žena máte první už v 19. Ale teď, když jsem získal nesmrtelnost druhým způsobem, moje stáří mi může být opravdu ukradené. I když mě moje práce nepřežije, zůstává synem. Doufám, že mi ještě pár let zbývá: mohl bych projít i třetí, královskou cestou víry, abych se zajistil na všech frontách.

(Rozhovor vedl Wolfgang Huber-Lang/APA)

O OSOBĚ: Lisa Eckhart, narozená v Leobenu v roce 1992, vystudovala germanistiku a slavistiku v Paříži a Berlíně a nyní žije v Lipsku. Zpočátku působila jako slamerka poezie a v roce 2015 debutovala v sólovém kabaretu skladbou „Jako bys měl lepší věci na práci“. Jeho pořad „The Benefits of Vice“ následoval v roce 2018. Četná televizní vystoupení zajistila širokou publicitu. Před dvěma lety, mnohem opožděně, vystoupení v roce 2018 v pořadu WDR „Mitternachtsspitzen“ přivedlo do obrazu kritiky, kteří umělce obvinili z kabaretu, který si záměrně pohrává s tabu a klišé, antisemitismem a rasismem. Její první román „Omama“ vyšel v roce 2020. Kromě „čtení show“ pro „Boum“ je v současné době na turné s dalším rozvojem svého druhého sólového programu: „Výhody neřesti – speciální edice bez hanby“ . http://www.lisaeckhart.com/

Od: apa

Felìcita Fontana

"Celoživotní hráč. Bacon fanatik. Vášnivý introvert. Totální internetový praktik. Organizátor."