Označování útočníků, kteří zaútočili na trenéra Legie, za chuligány a bandity je samozřejmě oprávněné, ale vynechání slova ‚podporovatel‘ je postup, který zastírá realitu. Mám podezření – a je to na hranici jisté – že na stadion chodí stejní lidé a zajišťují tu úžasnou atmosféru, za kterou jsou fanoušci Legie opěvováni fotbalisty i médii. Právě oni a jejich kolegové vládnou duším na tribuně. Když se jim v klubu něco nelíbí, vyhlásí bojkot a buď fanoušci nepřijdou na stadion, nebo nebude doping. Umí si to hlídat a v klubu to také dobře vědí a umějí počítat peníze. Je náhoda, že oznámení Legie o večerních událostech se objevilo až krátce před 15:00 následujícího dne? Velké hlavy dlouho přemýšlely, jak nenazvat zločin zločinem.
Tento příběh se čas od času objevuje v polských klubech. Majitelé klubů, hráči a trenéři se mění, ale fanoušci, kteří hráče ukázňují, zůstávají. Takový stálý prvek krajiny Ekstraklasy. Bylo tomu tak v 90. letech a je tomu tak i v 21. století.
)
„Pikniky“ jsou zvány a je dovoleno je opakovaně urážet
Pokusy přilákat na tribuny jiné publikum byly odsouzeny k záhubě. A nejlepším důkazem toho je hanlivý výraz „piknik“, kterým fanoušci hledající zábavu na stadionu rychle popsali takzvané fotbalové prostředí. To slovo se chytlo a mám podezření, že mnozí, kdo ho používají, necítí opovržení, které obsahuje. Na stadiony se přitom zvou „pikniky“ a nechá se je opakovaně urážet. Jakmile přijdou, objeví se stížnosti, že nedělají atmosféru. Vtom přichází skupina s iniciativou a začíná tleskat. Radují se hráči, úřady, kluby a média. „Pikniky“ se také radikalizují a už nepřicházejí na zápas, ale cítit „tíhu na zádech“, když celý stadion řve: do prdele! A iniciativní skupina nejsou hloupí lidé. Rychle si uvědomí, jak moc pro klub znamená. Bez toho není doping, není účast. A když se jim něco nelíbí…
Další sportovní zprávy na domovské stránce Gazeta.pl
Celá situace s fanoušky ale není virem, který nakazil polský fotbal. Je to jako kašel, který je příznakem onemocnění dýchacích cest. A skutečným problémem polského fotbalu je jeho periferní povaha. Jsme na periferii velkého evropského impéria, takzvané velké ligy a velké kluby. Nelze zde postavit nic trvalého, protože dříve nebo později se pod tlakem konstrukčních sil zhroutí.
)
Počet byznysmenů, kteří si vylámali zuby v Premier League, je obrovský
Když jsem četl komentáře o hněvu Dariusze Mioduskiho na Legii, už jsem to viděl. Ostatně v archivu jste mohli najít texty o Januszi Romanowském, Andrzeji Grajewském, Antoni Ptakovi, Andrzeji Zarajczykovi nebo Mariuszi Walterovi, změnit název nebo název klubu, trochu upravit a znovu vydat. Všichni tito pánové byli přece se svými kluby úspěšní, jen aby slyšeli, že se ve fotbale neznají, dali tým někomu chytřejšímu a sami šli do háje. Dalším krokem v příběhu je samozřejmě fakt, že všichni zanechali popel.
Zmínil jsem pouze nejznámější jména, a přesto je seznam dlouhý. Počet byznysmenů, kteří si vylámali zuby a promrhali miliony v polské Premier League, je enormní. A na jeho vrcholu je Bogusław Cupiał, který za 18 let prohrál na Krakovské Visle 219 milionů PLN – jak napsal Forbes v roce 2016. Seznam „poražených“ je tak dlouhý, že se o náhodě mluvit nedá. Pokaždé, když slyším, že někdo „investoval“ do polského klubu, zajímá mě, jestli ví, do čeho jde? S investicí to nemá nic společného. To jsou nanejvýš výdaje na reprezentační fond, který – jak ukazuje Mioduski – stejně nakonec zkolabuje.
Profesionální sport v modelovém pojetí působí dojmem, že klub zaměstnává hráče a trenéry, „vyrábí“ zápasy a za to získává peníze od fanoušků, kteří se přijdou na stadion podívat na produkt nebo si zakoupí předplatné na sledování soutěže v televizi.
Kde na to sehnat peníze?
Ve fotbale to ale vypadá trochu jinak, jelikož peníze, které kluby dostanou, závisí nejen na příznivcích, ale také na jejich místě v globální struktuře. Hrajete Ligu mistrů, vyděláváte jako klub spoustu peněz. A když hrajete pouze svou ligu, dostáváte šroty. A to je první strukturální problém, s nímž se polské kluby potýkají – ve světové hierarchii jsou nízko a každý rok se musí propracovat do nejvyšší soutěže.
)
Recept je jednoduchý. Musíte vybudovat silný tým. A zde je druhý strukturální problém. Protože dobrý tým můžete buď vybudovat, nebo si ho koupit. Nejprve si vezměme poslední případ. Kde na to sehnat peníze? Tým je na šampionát dobrý, na boj o poháry je příliš slabý. Kádr je příliš drahý na to, aby liga bojovala o poháry. Majitel ale riskuje, investuje peníze. Pokud půjde fáze kvalifikačních kol dobře, ocitne se s dluhy jako Himilsbach s angličtinou. Čím více neúspěšných pokusů, tím více dluhů. Nakonec je veto uvaleno buď manželkou majitele, nebo bankami – jako tomu bylo v případě Cupiał a Wisly Kraków.
Existuje další strukturální problém s budováním týmů trénováním mladých hráčů. Čím lépe trenér hráče trénuje, tím větší je riziko kolapsu týmu. Protože každý polský fotbalista sní o tom, že bude hrát v zahraničí. Nejsou jediní, kdo sní. Jejich rodiče, partneři a především agenti sní. Nakonec je tu „nabídka, která se neodmítá“. A hráč je přes noc nešťastný, když ho klub nepustí. Klubu nezbývá nic jiného, než se podvolit, i když to naruší koncept trenéra. A v médiích se oslavuje, jaký úspěch chtějí polští fotbalisté v zahraničí.
„Czesiu, co jsi dělal, znáš vůbec svou práci?“
A dalším strukturálním problémem je, jak se kvalifikovat do evropských pohárů. Polské kluby hrají nejdůležitější zápasy takzvané přípravy na sezónu. Teoreticky by v té době neměly být v dobrém stavu. Majitel tedy bere kočár a říká mu: „Czesiu (náhodně vybrané jméno), vezmi mě – připrav tým na poháry“. A Czesiu tým se připravuje. Tam je postup, ale pak, čím déle sezona trvá, tím méně tým hraje. Nemohlo to být jinak, vždyť vrchol formy měl přijít na začátku sezony. Pak majitel klubu zvedne trenéra a říká: „Czesie, co jsi dělal, víš vůbec svou práci?“ A trenér už nepracuje. A pak přichází nový Czesiu, mění se koncepce, mění se hráči. Je to modelka. Opět nemluvím o konkrétních lidech.
Samozřejmě existují země, které se s těmito strukturálními problémy vyrovnávají lépe. Například Češi, jejichž špičkové kluby si mohou dovolit připravit se na pohárovou kvalifikaci, protože liga je méně homogenní než Polsko a i na půl píšťalky jsou schopni vyhrát. Žádná „periferní“ země pro evropský fotbal ale nedokázala vytvořit nic trvalého.
Fanoušci si velmi dobře pamatují například FC Basilej. Švýcarský klub byl vnímán jako vzorový příklad toho, jak vybudovat silný tým na periferii fotbalu. Prezidenti Premier League zírali na tento klub. Šli za nimi a pozvali je k sobě domů. FC Basilej je dnes z finančních důvodů na pokraji bankrotu. Bývalý generální ředitel Roland Heri byl vyhozen z klubu ne bez zapojení fanoušků, kteří ho nechali za dveřmi s useknutou prasečí hlavou s jasným náznakem, že prase je on sám. Jeho nástupce Dani Büchi musí „zamést klub železným koštětem“, jak barvitě píše deník „Blick“. A to vše i přes nepochybné úspěchy v pohárech v posledních letech. Švýcaři byli také poraženi strukturálními silami.
Předtím to byl Rosenborg. Také pěkný příklad. Účastník Ligy mistrů na plný úvazek. Za peníze z těchto soutěží norský klub vybudoval stadion, tréninkové centrum a akademii pro mladé fotbalisty. Velmi chytré investice nepřinesly v budoucnu úspěch. Dnes si na Rosenborg sotva kdo vzpomene. Od roku 2007 nehrál Ligu mistrů.
Proto píšu, že fotbal není pro Poláky. Samozřejmě ne ve smyslu sportovní disciplíny, ale ve smyslu sportovního podniku. Sny o tom, že je zde možné vybudovat něco trvalého a nadlokálního, jsou sny bdělé. A Mioduski se s tím asi taky nesmíří a odejde. Přijde někdo jiný a zarytí fanoušci budou mít pocit, že znovu vyhráli, protože jsou nejtrvalejším obrazem polského fotbalu.
