České vorařství a jeho tradice byly v prosinci 2022 zapsány na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Tradiční stavba vorů a rafting jsou tak chráněny nejen v České republice, ale i v dalších pěti evropských zemích. Nabídka byla společná – podaly ji Polsko, Německo, Španělsko, Rakousko, Lotyšsko a Česká republika.

První záznamy o splavování Vltavy pocházejí z 11. století. Čeští raftaři se plavili na všech splavných vodách včetně Malše, Lužnice, Nežárky, Otavy, Sázavy, Berounce, Divoké Orlice, Tiché Orlice a Labe. Postupem času začal rozvoj železnice tuto formu dopravy vytlačovat a výstavba přehrad na řekách způsobila zánik raftingu. Tradice s tím spojené, jako je řemeslné stavění vorů, plavba po řekách nebo slang a písně voroplavby, jsou ale stále živé. Svůj podíl na tom mají a dodnes s více než stoletou tradicí působí vorařské spolky v Praze a dalších městech na Vltavě, které se začaly etablovat na přelomu 19. a 20. století.

Členové sdružení Vltavan Purkarec již řadu let pořádají nebo se účastní folklorních akcí, při kterých předvádějí stavbu vorů. Čistí polena, dělají do nich řezy, vyrábějí články, vesla, meče a další vybavení. Poté spustí rafty a odplují, přičemž překonávají běžné obtíže, jako je rychlý proud řeky nebo nízká teplota vody.

Rafting je osmým místem České republiky na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Jan Herget, ředitel kanceláře CzechTourism, řekl: „ Česká republika má v současnosti na seznamu UNESCO osm zápisů, celkem 31 zápisů. Vzhledem k počtu lidí v České republice na kilometr čtvereční to z nás dělá jednu z nejzajímavějších zemí k návštěvě.“ Dodal, že „Kromě raftingu ocenilo UNESCO v roce 2020 ručně vyráběné vánoční ozdoby z korálků a také výrobu plán, loutky, sokolnictví, jízda králů na Slovácku, masopustní obchůzky a masky na Hlinecku A verbuňk slovensky „.

Více informací o českém raftingu najdete na stránkách vorarstvi.cz.

Zdroj: iROZHLAS, CzechTourism