„Chalupa“ označuje tyto víkendové a prázdninové domy, které byly původně obydleny a obhospodařovány celoročně, ale nyní slouží především k odpočinku. Jedná se také o bývalou obytnou zástavbu nacházející se v příhraničních oblastech, která byla po přesídlení německého obyvatelstva na konci 2. světové války zpočátku prázdná a která byla později levně prodána kupcům Čechům. Většinou se však jedná o domy zděděné z venkovských oblastí, jejichž současní majitelé dlouhodobě žijí a pracují ve velkých městech, ale přesto dům a kraj znají již od dětství, a proto svůj volný čas tráví raději v domě svých rodičů nebo prarodiče.

V České republice je také mnoho víkendových domů, které svým vzhledem připomínají východoněmecké dače. Zejména na jezerech či řekách stojí jednoduché dřevěné sruby vedle srubů západního stylu nebo důstojných bungalovů. Tyto „Chatas“ jsou obecně menší než „Chalupas“ a často odrážejí osobnost svých majitelů v různých jemnostech a architektonických detailech. Pro ty, kteří byli unaveni šedou monotónností panelových budov, byla „Chata“ ideálním místem, kde dát průchod své fantazii a kreativitě.

Obecně byly důvody investování času a peněz do malého domku na venkově v ČSSR téměř odlišné od důvodů v NDR: kromě stísněné a často bezútěšné životní situace ve městech a potřeby intimity, individuality a sebe sama. – realizace především Omezení svobody pohybu je jedním z důvodů atraktivity „Chatů“ a „Chalupů“.

Čeští víkendoví rekreanti vrcholili v 60. a 70. letech 20. století díky zvyšující se mobilitě obyvatelstva a zkracování týdenní pracovní doby. Nákup a údržba auta již není luxus a zavedení sobot bez práce otevírá nové možnosti trávení volného času. Rostoucí obliba víkendových a prázdninových domů však měla i konkrétní politické důvody. Zejména po vojenském zátahu „Pražského jara“ v srpnu 1968 se mnoho Čechů rezignovaně stáhlo do klidu a izolace svých víkendových domovů.

„Chatas“ a „Chalupas“ byly útočištěm intelektuálů a disidentů během takzvané „normalizace“, ale také pracující populace stále více prchala ze státního dohledu a indoktrinace. Režim zase toleroval víkendové obyvatele, protože dobře věděl, že omezení svobody pohybu vyžaduje alternativní volnočasové aktivity. V 70. a 80. letech bylo každý rok postaveno přibližně 10 000 nových víkendových domů.

Po „sametové revoluci“ v roce 1989 a zániku ČSSR se však společenské poměry, které dříve výrazně přispívaly k oblibě „Chatů“ a „Chalupů“, změnily. Za prvé, víkendové a rekreační domy ztratily na atraktivitě: v průzkumu z roku 2001 téměř pětina dotázaných Čechů uvedla, že pravidelně tráví víkendy na palubě „Chalupy“. O šest let později představovali jen osm procent dotázaných.

Zejména v posledních letech opět prudce vzrostla poptávka po domech a v důsledku toho se zvýšily i ceny. V minulosti nebylo vlastnictví chaty primárně o penězích, ale dnes si často může dovolit začít chatový život znovu jen bohatší publikum. Lidé také investují do svých víkendových domů více než dříve.