„Každý román je šancí natočit světový film“ – řekl Robert Kaczmarek, vynikající dokumentarista a ředitel Národního ústavu filmového a audiovizuálního archivu, během diskuse po premiéře filmu „Černý strop“. Filmy podle próz Józefa Mackiewicze se ale netočí, bez ohledu na politickou situaci. Koneckonců: „Není třeba mluvit nahlas.“ Takže hodinový film, který je téměř divadelní inscenací setkání Józefa Mackiewicze a Barbary Toporské s Jerzym Giedroycem, nám dělá radost.

Film byl natočen podle konvence podobné „Scena Faktu“ z Théâtre de la Télévision, pod níž samozřejmě v letech 2006-2011 vzniklo na TVP několik desítek nadčasových představení, včetně „Norimberku“ a „Inka 1946“. “ od Jaceka Tomczyka, „Masná aféra“, „Rozhovory s katem“ od Kazimierze Moczarského. Akce „Černý strop“, vytvořená díky úsilí Národního památkového ústavu, dir. Arkadiusz Biedrzycki (film je k dispozici na profilu IPN na YouTube) se odehrává v Mnichově v bytě Józefa Mackiewicze a jeho manželky Barbary Toporské. V hlavních rolích se představili známí vynikající herci – Marek Kalita, který ztvárnil roli Józefa Mackiewicze, a Agnieszka Wosińska, která ztvárnila jeho manželku Barbaru Toporskou. Krzysztof Stroiński mezitím ztvárnil roli Jerzyho Giedroyce. Pravděpodobně až do konce a záměrně nevypadá jako redaktor „Kultura“, ale postava, na kterou odkazuje, velmi dobře odráží muže, který má v Mnichově těžké poslání.

Jsme v roce 1968, po intervenci vojsk Varšavské smlouvy v Československu. Ve spolupráci s Rádiem Svobodná Evropa v současnosti připravuje publikace v češtině a slovenštině. Zároveň se chystá vydat jeden z nejznámějších spisovatelových románů No Need to Speak Out. Proto návštěva u rodiny Mackiewiczových. Protože právě rozhovor se spisovatelem a jeho ženou je pro něj trapným posláním. Kniha byla velmi kritická k politice velitelství Home Army, které nechápalo realitu, ve které obyvatelé regionu Vilnius žili, například zintenzivnění aktivity agresivní sovětské partyzánské války, postupná sovětizace Kresů a tlak spolupracovat. se „spojenci našich spojenců“. Zvláště se zde projevuje Mackiewiczův typ psaní, v němž je faktická pravda („Zajímavý je jen zákon“) dramatičtější než literární fikce. A důležitější než vlastenecká propaganda. To je vynikající důvod, proč si přečíst tento dlouhý a poučný román, který se Giedroyc rozhodl vydat v roce 1969. Bez zkratek a cenzurních škrtů.

„Každý román je příležitostí natočit světový film“

řekl v chatu po prvním představení Robert Kaczmarekvynikající dokumentarista, ředitel Národního filmového archivu.

Filmy na motivy Mackiewiczova románu ještě nebyly natočeny. Koneckonců… „Není třeba mluvit nahlas“. Uprostřed „Černého stropu“ probíhá velmi intenzivní rozhovor, který tíží vydání této knihy Literárním institutem v Paříži. Tento dramatický dialog dvou výjimečných hrdinů poválečné polské emigrace. Giedroyc poslouchá spíše trpělivě, je spíše politik-redaktor („Před válkou jsem vydával „Polityku“, která byla o kultuře a po válce „Kultura“, která byla o politice), snažící se dosáhnout svých cílů pragmaticky v podmínkách emigrace. Dialog je pokusem vytěžit podstatu velmi bohatého spisovatelova díla, vydestilovat jeho názory na podstatu komunismu, sovětského systému, politiky SSSR vůči západnímu světu včetně církve a naopak, hra na reformu a vývoj sovětského systému, probíhající další desetiletí, jejímž nesmiřitelným kritikem byl Mackiewicz. Podobně jako ten, který zařadil do „Vítězství provokace“, ale také dlouhou korespondenci, kterou spisovatel vedl nejen s Jerzym Giedroycem, ale také s redaktory londýnského „Wiadomości“ a publicistiky.

Mackiewicz ve sporu s Giedroycem přiznává, že na stránkách svého časopisu vždy uměl vyjadřovat své názory bez cenzury, tak silné v RWE, financované americkou vládou a řízené Janem Nowakem Jeziorańským, řídit diskusi a odrážet útoky na vlastní osobu. Mackiewicz v podání Marka Kality je totální polemik hájící své argumenty za cenu izolace, život ve velmi skromných podmínkách, na hranici chudoby, bez kompromisů, antikomunismus v jeho nejčistší podobě. Tak nějak vedoucí do slepé uličky totální negace poválečného uspořádání, včetně státnosti Polské lidové republiky. Tak chápal roli politického emigranta.

Józef Mackiewicz byl jedním z mála Poláků, kteří byli spolu s Ferdynandem Goetelem a Janem Emilem Skiwskim svědkem exhumace těl polských důstojníků zavražděných v Katyni. V roce 1952 svědčil před zvláštním výborem Kongresu USA, který vyšetřoval Katyňský masakr. Její postavení ovlivnila i zkušenost sovětské okupace Vilniusu v letech 1940-41 a německá okupace předcházející nenávratné ztrátě těchto zemí.. Již několik desetiletí vydává londýnské nakladatelství Kontra postupně knihy Józefa Mackiewicze. V posledních letech kromě reedicí slavných románů také jeho publicistika a jeho bohatá korespondence. Mackiewicz, který z něj vzešel, je postava, která jako celek patří do jiného ztraceného světa, Litevského velkovévodství, zničeného sovětismem, antikomunista, kontrarevolucionář z východní Evropy.