Velvyslanectví ČR pozvalo čtvrtek na uměleckou akci do svého kulturního centra na Herrengasse. Eugen Brikcius představil „znovuotevření“ svého „Werkschau 1966 bis 1970“ „uměleckým cvičením“. S pomocí „Schweizerhausu“, který daroval potřebný „Budweiser“, vytvořili účastníci zátiší s půllitry.

Umělec a česká ambasáda vám mohou odpustit, že se nadále nevěnujete umělecké akci. V každém případě by to spadalo do kompetence vysoce kvalifikovaného personálu umělecké sekce „Wiener Zeitung“. Ale ve „vídeňských příbězích“ se musí projevit nepopiratelné umění čestného hosta v akci: je to míčový umělec a byl to velký fotbalový kouzelník. V letech 1981 až 1985 inspiroval svými kouzelnickými triky v Rapidu vídeňský fotbal. „On“ se jmenuje Antonín Panenka.

Byl něco jako „specialista na volné kopy“ par excellence. Třiasedmdesátiletého rodáka z Prahy se proto brankáři báli jako „pána mrtvých míčů“. Velkou část ze svých 63 raných branek umístil Panenka záměrně ze stacionární pozice do soupeřova „türl’n“.

Ještě předtím se umělecký střelec skutečně zapsal do dějin světového fotbalu. S „Panenka-Heber“, která nese jeho jméno, rozhodl finále mistrovství Evropy v roce 1976 proti Německu v penaltovém rozstřelu za bývalé Československo. Zápas „Bělehradské noci“ skončil v základní hrací době 2:2 včetně prodloužení.

Těsně před Panenkou odpálil penaltu nad bránu vzduchem při penaltovém rozstřelu jistý Uli Hoeneß. Antonín jako vedený anděly nakráčel zcela uvolněně k penaltě a s lehkostí a necitlivostí fotbalového génia jemně vhodil míč do branky skvělého Seppa Maiera. Očekával zásah, vrhl se do spodního rohu a stál tam, omráčený a poražený. Němci prohráli mistrovství Evropy 5:3. (https://youtu.be/ROG4-QPIDgo)

Národní hrdina Panenka za to později obdržel Státní medaili Za zásluhy. Každopádně ještě v roce 1981 za komunistické strany si směl vydělat poslední zámořské fotbalové role. Odmítá nabídky renomovaných profesionálních klubů a volí náboženství v zelenobílém: Rapid Wien. Zásadní pro to byla i česká škola ve Vídni. Její dcera a její syn tak mohli získat vzdělání.

S Rapidem Antonín vyhrál dva mistrovské tituly (1982 a 1983) a tři poháry (1983, 1984, 1985). V Panenkově posledním rychlém roce se Hütteldorfer dostal do finále Evropského poháru vítězů pohárů. Proti Evertonu to byla porážka 3:1. Panenka byl ale stále nejlepším střelcem soutěže.

Panenka měl díky svému bystrému zraku přezdívku „muž s radarovýma očima“. Když jich trochu ubylo, přestoupil do St. Pöltenu, poté do Slovanu Vídeň a fotbalovou kariéru ukončil v roce 1994 ve 46 letech v hornorakouském Steyrermühlu. Na jasné cíle na všech těch stanicích to stačilo. Dnes žije Panenka s rodinou „v malé vesničce na břehu řeky 40 kilometrů od Prahy“. Užívá si izolaci. Protože v Česku fotbalovou hvězdu stále každý zná.

Předloni ex-Rapidler přežil koronavirus s pobytem v nemocnici. „Zdravě a žít v míru“, tak popisuje svá přání v rozhovoru pro Český kulturní institut. I když se kvůli problému s kyčlí viditelně potýká s chůzí, „pořád běhám za každým míčem.“ Ale teď raději „hrát tenis a golf“.

Panenka vždy rád přijede do Vídně. „Tady jsem se měl nejlépe.“ Stále zůstává v kontaktu s rychlými hvězdami své doby, jako byl Hans Krankl. „Vždy je pro mě vyhrazeno parkovací místo a místo pro domácí zápasy,“ říká, potěšen neustálým uznáním v klubu.

Rád mluví o svých úspěších. Dodnes si pamatuje každý detail své 911 světové třídy. „Byl jsem úplně klidný a jistý. Věděl jsem přesně, co dám gól. Nikdo přede mnou takhle nestřílel a měl jsem na to měsíce dopředu.“