V románu je mnoho pasáží, které by běžnému čtenáři mohly připadat ohavné: mám na mysli popisy procesů rozkladu lidských mrtvol. Nebojíte se, že to čtenáře odežene?

Max Czornyj není pro mnoho lidí jen jméno a příjmení, ale především značka nefarmakologického dodavatele adrenalinu. A to ve velmi velkém množství.

Čtenáři si oblíbili popisy pitev a mučení, které se objevují na stránkách seriálu o komisaři Deryłovi nebo o Langerovi Langerovi. Často se v recenzích objevují výroky, že se s tak děsivými útržky nikdy a nikde nesetkali, a přesto se k nim dokonce vracejí a pamatují si dlouhé citace. Pak dodají, že musíte spát při rozsvíceném světle nebo kontrolovat, zda se pod postelí nic neskrývá…

Čti dál?

Asi je to nějaká závislost. Veřejnost a já, tvůrce. V případě „Mortalisty“ se mi však zdá, že se těžiště přesunulo jinam. Rigor je mrtvý, nekrofauna, balzamování mrtvoly jsou pojmy, které podněcují představivost. Zajímá nás, co se skrývá za oponou kulturních tabu. Přes zdánlivé znechucení bychom se rádi podívali dovnitř krypty.

Asi ne všechny…

Neexistuje žádný autor, který by psal pro každého, a přesto může milion mých prodaných knih dokázat, že hranice tabu sahá mnohem hlouběji, než si možná myslíte. Každý z nás má samozřejmě jiné cítění. V mnoha kostelech můžete najít krypty nebo mrtvoly ve skleněných rakvích. V Mexiku je zvykem, že zesnulého každých pár let vyjmou z hrobu a zabalí do nových rubášů. Před sto lety bylo oblíbené ukládat mrtvoly, kde čekaly na rozklad. Lidé je chtěli najít, aby nebyli pohřbeni zaživa. Spojujeme všechny anglo-americké fotografie mrtvých, které představují obklopené rodinami. V tomto případě tabu nemá jasnou hranici, a to ani z hlediska jednotlivých kultur.

Kromě toho si nemyslím, že ani děsivé fragmenty „Moralist“ mohou ponořit srdce temné záhady. A stále jsem zastáncem toho, že emoce jsou vždy na prvním místě a nedají se cenzurovat. Je čas, aby spadla opona.

Proč jste si jako místo akce „Mortalist“ vybrali Krakov?

Co se týče jmen, neměl jsem na ně vliv. V první scéně Mond sleduje úzkou ulici ohraničenou kamennou zdí. V jednu chvíli se zastaví a rukou se dotkne studených cihel. V té době jsem nevěděl, kdo to je a co dělá. O chvíli později, jako ve filmu, se rám rozšířil a já si uvědomil, že jsme v Krakově, v Jakubově ulici, která se táhla vedle starého židovského hřbitova. Jak je vidět, když je postavám umožněno žít, stávají se autentickými a identickými se svým okolím.

V rozhovorech se netají svou láskou ke starožitnostem. Staráte se také o jejich renovaci, jako Honorius?

Renovace je příliš silné slovo, ale rozhodně mě to zajímá. Starožitnosti vyžadují zvláštní péči a péči. I ti, kteří se zdají být v perfektní kondici, skrývají své břemeno let a zkušeností. Je třeba s nimi zacházet se zvláštní opatrností a budou nás provázet po celý život.

Někdo kdysi řekl, že člověk je jen pomíjivá láska v mnohem delším životě oduševnělých předmětů. Jsem v pořádku. Je to velké štěstí pro lidstvo…

Využíváte pomoci badatelů k rozvíjení fragmentů týkajících se úzkých specializací – nebo historických vláken, nebo těch, které se týkají biologie nebo dějin umění?

Své knihy dělám co nejautentičtější. Pokud popíšu pitvu, reprodukuji to, co jsem sám viděl. Pokud si něco nepamatuji, využívám dostupné záznamy nebo se poradím s odborníky. Nepotřebuji pomoci s právními nuancemi, historií umění nebo starožitnostmi, ale ověřil jsem si například informace o současném balzamování. Buď jak buď, scény v knize odrážejí zájmy, většinou reflektor svítí tam, kam podvědomě chci. Proto jsem se mohl prohlásit za tvůrce prvního neoficiálního Oddělení úmrtnosti.

V jednom z rozhovorů jste řekl: „Čím klidnější doba, tím více detektivek čtete.“ Odkloní se nyní polský čtenář od tohoto žánru, v na naše končiny velmi turbulentní době?

V Polsku byl výchozí bod tak nízký, že si nemyslím, že by došlo k násilnému exodu. Podobná srovnání dobře fungují ve Skandinávii nebo zemích, kde se čtenost pohybuje kolem 80 %. společnost. Naše databáze se pohybuje kolem 40 %, takže příjemci musí být znalejší, odhodlanější a zaměření na konkrétní žánry. Z toho 40 procent. více než 60 procent jsou fanoušci kriminálních románů a pravděpodobně to tak zůstane. I když se může ukázat, že v literatuře a ve válce čísla neodrážejí realitu.

Vaše knihy jsou mixem thrillerů a hororů. Které spisovatele z těchto dvou žánrů považujete za mistry?

Nerad kategorizuji a tvořím žánry. V mých knihách rozhodně nejsou žádné nadpřirozené scény, takže to není typický horor. Na druhou stranu, s ohledem na napětí, emoce a temné klima lze samozřejmě zaznamenat sbližování výrazových prostředků.

Gotický román se mi moc líbí. Samozřejmě ne ten psaný gotikou, i když to nesnižuji, ale klasické hororové romány konce 18. a začátku 19. století. Zde nacházím inspiraci a učitele. Matthew Lewis, Horatio Walpole, Edgar Alan Poe, ale také Markiz de Sade, Jan Potocki a Walery Łoziński. To by se dalo zmiňovat dlouho, ale přimět čtenáře, aby se dostali alespoň na jedno z těchto jmen, mě potěší.

V některých pramenech je vaše jméno napsáno jako Max von Czornyj. Odkud tato varianta pochází?

Aniž bychom zacházeli do heraldických, primogenitálních, druhotných a různých složitostí, postačí, když řeknu, že jsem Mitteleevropan s mimo jiné rusínskými, německými a polskými kořeny. Je to jen jeden z odrazů této složité a multietnické minulosti.

Jak právnická fakulta a dokončení právnického učiliště ovlivňují vaše psaní?

Umožňují skutečnou tvorbu, samozřejmě tolik, jak to umožňuje fikce. Také, jak jsem již zmínil, každá zkušenost, každý podnět, který prostoupí mysl, může najít svůj nečekaný výstup a být stráven ve scéně knihy.

Před více než dvěma lety v „Onet Rano“. řekl jsi, že bys rád napsal knihu o lásce. Je to již realizovaný plán nebo jste jej posunuli do daleké budoucnosti?

Během těchto dvou let jsem si uvědomil, že téměř všechny knihy jsou o lásce. Pokud ne ten běžně chápaný, pak láska k sobě, ke zlu, k Bohu nebo bohům. Láska je stejně důležitá jako instinkt přežití. Nebo s ním možná má ještě víc společného.

Během těchto dvou let však vyšly i mé knihy mravů nebo se silnou morální nití, tedy takové, ve kterých hraje podstatnou roli láska v klasickém slova smyslu. Přitom „vyhlazení sanatoria“ a „Miłość iwar“ jsou často řazeny do fikce, ale kategorizaci se raději vyhýbám. „Dcera nacisty“ se na českém trhu objevila před pár týdny a sklízí velmi dobré ohlasy. Láska je velmi dobrý výchozí bod…

Článek byl napsán po Onetově převzetí patronátu nad knihou „Mortalista“.