Odpověď na tuto otázku je velmi složitá. Maďarsko, stejně jako Rusko nebo Srbsko, nese historické břemeno, ať už oprávněné, nebo ne. Cítí pocit nespravedlnosti, ztráty a újmy. V případě Maďarska je to nepochybně ztráta velmocenského postavení, jeho území, obyvatelstva a vlivu po Trianonské smlouvě. I po 101 letech ovlivňuje maďarskou politiku a Orbán není výjimkou. Naproti. Transformace liberální studentské skupiny Fidesz v současnou Křesťansko-sociálně-vlasteneckou stranu byla logická. To mu umožňuje vyhrát volby a ovládnout politickou scénu.

Orbán je velmi inteligentní manipulátor. Uplatňuje Bismarckův princip: „nikdy nelžeme tolik jako za války, před volbami a po lovu.“ Orbán tedy Maďarům říká, co chtějí slyšet: tohle není naše válka, já vás ochráním, nabídnu vám vysokou kvalitu života a zásobování energií, postarám se o Maďary, ať žijí kdekoli. Orbánova politika proto obsahuje prvky jak populismu, tak trianonského komplexu. První je politicky pochopitelný, i když to není můj šálek čaje. To poslední je děsivé.

Někteří se domnívají, že spolupráce s Maďarskem v rámci V4 by měla skončit. souhlasíte s tím?

V4 si neklade za cíl nás sjednotit na základě umělé integrace. Cílem projektu je nalézt společné zájmy a posílit naši vyjednávací pozici v rámci EU. Tendenci rozdělovat V4 je třeba čelit, zejména v kontextu spolupráce Polska a Maďarska, kde mají obě země velmi rozdílné postoje k ruské agresi. To neznamená, že pozice Budapešti je nedotknutelná. Možná se to změní. To ukáže blízká budoucnost.

Nebo je možná potřeba nový formát pro země střední Evropy? Možná s pobaltskými zeměmi?

Ale taková spolupráce je už dávno realitou. Existuje také formát C5 pro země bývalé rakousko-uherské monarchie (Rakousko, Česká republika, Slovensko, Slovinsko, Maďarsko). K tomu se přidává Iniciativa tří moří, která sdružuje země nejvíce ohrožené ruskými imperiálními ambicemi.

Není pochyb o tom, že při obraně východních hranic NATO bude posílena vojenská spolupráce s pobaltskými zeměmi. A není pochyb o tom, že spolupráce s Ukrajinou se výrazně zintenzivní. To musí být. Asi přeháním – nesmějte se – ale jedinou možností, jak Ukrajina vstoupit do NATO a EU, je vytvořit moderní polsko-litevskou unii. No, ty už máš zkušenosti…

Zaměřme se na českou politiku. Jak moc se to během války změnilo? Jak hodnotíte politiku premiéra Petra Fialy?

Vláda a koalice okamžitě zvolily správnou stranu, bez jakýchkoli ideologických či geopolitických spekulací. Fiala je lídr v těžkých časech a jsem na něj hrdý. Na rozdíl od Babiše není populista, muž grandiózních a radikálních gest. Přesně ví, kdo nás ohrožuje, kde jsme a co máme dělat. Fiala otevřeně vysvětluje a řeší pro občany současné dilema „zbraně nebo máslo“. Musíme se smířit s tím, že nezbohatneme. Musíme se postarat o uprchlíky a zvýšit výdaje na obranu.

Během turowského konfliktu byly česko-polské vztahy napjaté. Dnes, po návštěvě předsedů vlád České republiky a Polska v Kyjevě, je zlepšení jasně viditelné. Můžeme mluvit o novém otevření?

Česko-polské vztahy dlouhodobě sužují četné problémy, vzájemná nedorozumění a mýty. Máme jinou mentalitu. Společná historie, ale i odlišné zkušenosti z minulosti. Jinak vnímáme naši vlast, jiná je naše míra religiozity. Trpíme vzájemnými předsudky. Polsko je regionální velmoc a někdy se tak ke svým sousedům chová. Přesto jsme si dnes blíž než kdy jindy. Musíme toho využít, být k sobě upřímní a otevřeně mluvit o svých problémech. Možná se můžeme vrátit do doby Dobrawy a Mieszka I. a k počátkům christianizace Polska…

A může úzká spolupráce mezi Prahou a Varšavou ve východoevropském konfliktu upevnit spojenectví v rámci EU?

Jistě. Vzniká velmi silná, velmi silná a cenná aliance, kterou EU nemůže ignorovat. Ruský státní terorismus a válečné zločiny na Ukrajině nás sblížily a zamaskovaly všechny naše rozdíly. Doufejme, že to vydrží.