A v Polsku opět propuklo černé zoufalství. Polskému mistrovi se nepodařilo kvalifikovat do Ligy mistrů. Sakra šest, nešlo to. Stále bychom trpěli. Každý rok se to nedaří, ale letos je zoufalství mnohem bolestnější. Sousedům se podařilo získat povýšení. Češi a Slováci budou mít týmy v Lize mistrů. Ze zemí bývalého východního bloku tento cíl splnily také: Rudá hvězda Srbsko, ukrajinský Šachtar Doněck a chorvatské Dinamo Záhřeb. Jen my v našem národě s více než 37 miliony obyvatel ztrácíme tolik, že nám zbývá jen soutěž třetí kategorie s podivným názvem: Evropská konferenční liga.

22 milionů eur za bod do národního žebříčku UEFA!

Ale nemělo by to tak být. Naše liga je bohatší než liga česká, srbská, chorvatská nebo slovenská. Podle údajů UEFA má Ekstraklasa tržby 153 milionů eur (údaje za sezonu 2022/23)! Chorvatský a český šampionát mají každý 97 milionů eur, srbský šampionát 65 milionů eur. A tyto gigantické peníze – 655 milionů PLN – nám v sezóně 2023/24 zajistily 6 875 bodů do národního žebříčku UEFA. Jeden bod stál Ekstraklasu 22 milionů eur!

Existuje důvod k sebebičování. Protože ostatní v našem okolí mohou, ale my ne. co děláme špatně? Proč naši aktivisté nemohou dělat to, co mohou v Česku a na Slovensku? Jak je možné, že když utrácíme za fotbal tolik peněz, nepřináší to žádné výsledky v podobě pohárových?

Odpověď na všechny tyto otázky je bohužel velmi komplikovaná a pokud chceme prozkoumat příčiny naší gigantické řezné slabosti, musíme sáhnout hodně hluboko. Všechno to začalo Solidaritou a Balcerowiczem. Ano, není to chyba, vděčíme jim za image fotbalu, kterou máme.

Zamysleme se na chvíli. Pokud by neexistovala Solidarita, přechod od socialismu ke kapitalismu by řešila sama nomenklatura PZPR. A pak by to bylo asi jako na Ukrajině nebo v Rusku. Veškerý státní majetek by zprivatizovali přátelé komunistické strany. Měli bychom oligarchy jako Rinat Achmetov, majitel Šachtaru Doněck. Jeho majetek v roce 2013, před první ruskou agresí proti Ukrajině, byl oceněn na 15,4 miliardy dolarů. Přitom největší polští boháči Jan Kulczyk a Zygmunt Solorz byli téměř šestkrát chudší než on.

Díky Solidaritě, která zastavila ambice komunistických pohlavárů, nemáme oligarchy jako na Ukrajině nebo v Rusku. Privatizace se u nás ubírala úplně jinými cestami. A to je hlavní důvod, proč nemáme naši verzi Šachtaru Doněck. To je samozřejmě dobře. Je lepší nemít v zemi oligarchy, než mít Šachtar.

Transformace zničila kontinuitu práce v polských klubech

Nechyběl ani Leszek Balcerowicz, symbol šokové terapie poskytované polské ekonomice na počátku 90. let 20. století Fotbalové kluby byly přes noc zbaveny finančních prostředků z rozpočtů dolů, oceláren a dalších společností. Převzali je podnikatelé, kteří měli přinejlepším mlhavou představu o provozování fotbalových klubů. Kluby se staly pomíjivými entitami. Všichni medailisté z mistrovství Polska v letech 1989 až 2010, kromě Legie Warszawa, sestoupili z nejvyšší ligy. Mnozí šli ještě hlouběji. Lech Poznań, Widzew Łódź, ŁKS, Pogoń Szczecin, Lechia Gdańsk a mnoho dalších vlastně nejsou tytéž kluby, které měly tato jména v 90. letech Všechny vyhlásily bankrot, aby se mohly přestavět ze 4. ligy nebo ještě níž. Svět prakticky zapomněl na medailisty z polských šampionátů 90. a 20. století jako Hutnik Kraków, Odra Wodzisław, Amica Wronki, Groclin Grodzisk Wlkp a GKS Bełchatów. Dokonce i Legia, která nesestoupila, zažila těžké časy poté, co byla odříznuta od armády. V sezóně 1991/92 si až v předposledním kole díky vítězství 3:0 proti Motor Lublin zajistilo mistrovský status pro následující sezónu.

V České republice přechod od komunismu ke kapitalismu neproběhl tak radikálně. Sparta Praha nemusela bojovat o přežití jako polské kluby. V evropských pohárech hrála rok co rok bez problémů. Naposledy v Evropě chyběl v sezóně 1982/83!

A devadesátá léta byla obdobím velkých reforem evropského fotbalu. Vznikla Liga mistrů. Účastí ve skupinové fázi si týmy mohly vydělat konkrétní peníze. A tady bylo důležité rok co rok se do těchto pohárů dostávat a rok co rok budovat žebříček, abychom nebyli poraženi mocnostmi v pohárových kvalifikacích.

Ztracená léta se v polském fotbale nedají dohnat

Léta na přelomu století byla pro polský fotbal prakticky ztracena. Kontinuita práce v klubech byla přerušena. Akademie a mládežnické týmy byly v hrozném stavu. Český trenér Werner Liczka, který na začátku 21. století působil v polských klubech, dostal v rozhovoru otázku, jak mohou Poláci dohnat Čechy v úrovni tréninkové práce? Odpověděl, že Poláci své jižní sousedy nikdy nedoženou, protože až se dostaneme na současnou úroveň Čechů, budou zase hodně napřed.

Poláci v posledních letech doháněli ztracenou vzdálenost, ale opět zde narážíme na překážky, které táhnou polské týmy dolů. Nejsme Česko, Slovensko, Srbsko nebo Chorvatsko. Nemáme jeden nebo dva dominantní kluby, které mají doslova permanentku na to, aby soutěžily v evropských pohárech a přitahovaly ty nejlepší fotbalové talenty z celé země. U nás musí každý, i Legia, bojovat o své místo v Evropě. A můžeme zapomenout na přitahování talentů do jednoho nebo dvou nejmocnějších klubů.

Je to i proto, že struktura naší země je jiná. Češi mají Prahu, pak dlouho, dlouho nic a pak už jen Brno, které je více než třikrát menší. V Chorvatsku je Záhřeb vlastně jediné velké město. V Srbsku má Bělehrad 1,2 milionu obyvatel a je pětkrát větší než druhé největší město Niš. Kromě Varšavy máme Krakov, Wrocław, Poznaň, Lodž, Gdaňsk a Štětín. Velká, bohatá města s fotbalovými ambicemi. A každá má nový stadion, tisíce fanoušků a spoustu peněz na televizní přenosy a někdy i na radnici. Kapitál, který je v jiných zemích soustředěn na jednom nebo dvou místech, je u nás rozptýlen.

Takto Evropu nikdy nedoženeme

Polsko v uplynulých pěti sezonách reprezentovaly v pohárech: Legia, Śląsk, Jagiellonia, Wisła, Pogoń, Lech, Raków, Lechia, Cracovia, Piast. Deset klubů. To znamená, že za období započítávané do žebříčku UEFA sbírá polský tým body v průměru za dvě sezóny! Jak tedy může počítat se snazší cestou v kvalifikačních kolech, když si ve skutečnosti nevybuduje žebříček, který mu dá zárodek a teoreticky jednodušší soupeře? Sparta Praha, jak jsem psal, se pohárů účastní rok co rok od roku 1983. Slavia Praha z této skupiny naposledy vypadla v roce 2016. Rudá hvězda v roce 2015. Dinamo Záhřeb v roce 2006. Slovan Bratislava v roce 2008. Pokud si postupně vybudujete své úspěchy v žebříčku je šance, že osud bude nakonec i v Lize mistrů nakloněn.

A zde se dostáváme ke zvláštní skutečnosti. Polský šampionát je mnohem bohatší než český, srbský nebo chorvatský a jeho týmy proto dosahují v pohárech méně dobrých výsledků. O umístění v pohárech totiž bojuje příliš mnoho týmů a stále do nich vstupuje stále více nových týmů. Ani Legii, která má největší potenciál, se nedaří každý rok kvalifikovat do evropských soutěží.

Navíc úspěch v Evropě je nejlepší recept na problémy v lize. Loni Legia opustila skupinu Conference League, ale po podzimním kole byla až pátá v lize. Na stupních vítězů se prosadila střelou na prkna v závěrečných kolech na jaře. Raków (mistr 2023) hrál ve skupinové fázi Evropské ligy a sezonu zakončil na sedmém místě průběžného pořadí a nepostoupil ani do pohárů.

V sezóně 2022/23 postoupil Lech do čtvrtfinále Conference League, ale po podzimním kole byl v šampionátu až šestý. Sezónu zakončil na třetím místě. O rok později byl úplně mimo.

V sezóně 2021/22 hrála Legia jako skupina v Evropské lize. První dva zápasy dokonce vyhrála. V Premier League došlo ke katastrofě. Pouze 10. místo a žádný postup do pohárů pro tým, který obhajoval polské prvenství.

V sezóně 2020/21 se Lech kvalifikoval do skupinové fáze Evropské ligy. V první divizi došlo ke katastrofě: 11. místo.

A nejhorší je, že prakticky není naděje, že by se situace polských týmů v evropských pohárech rychle zlepšila. Ztracená léta se nedají dohnat za pár sezón. Ani liga se nestane hegemonem přes noc. I kdyby bylo možné najednou někde vychovat partu talentovaných mladých hráčů, raději by odešli do zahraničí, než aby si upevnili pozici svého týmu v žebříčku klubů UEFA. Evropa nám už definitivně utekla.