Nikdo není ostrov, mnoho věcí a téměř všichni lidé mají dvě strany a Česká republika je parlamentní demokracií s prezidentskými prvky kvalitativně o nic silnějšími, než jaké má rakouská spolková ústava. Nechte promluvit hradního pána, který zemřel před deseti lety a který Hradschin kompletně předělal: „Největším nebezpečím pro Evropu je Evropa sama“, je citát z Havla aneb: „Síla žije z moci bezmocných“. rčení z doby útlaku, které dlouholetý disident zažil na vlastní kůži.

Mezi kritiky režimu a disidenty jsou spolutrpitelé, kteří se domnívají, že Husákův režim napadl autora a pražského divadelníka v ochranných rukavicích přes ostatní. Ale to není pravda. Dokud se stáhl do svého venkovského sídla zvaného „Hrádeček“, omezilo vedení KP opatření na viditelné sledování bez brutality. Znali jsme se a jednou šel policista dokonce do hospody pro bednu piva na párty v Havel-Haus. Tehdy byly použity donucovací prostředky, Havel strávil léta ve vězení, kde poznal a ocenil budoucího kardinála Tomáka (1899-1992). Havlův duchovní zájem se jasně projevil jak ve spolupráci s duchovním, tak v přímých setkáních s dalajlamou a nakonec, v poslední fázi jeho života, prostřednictvím péče o umírající, převzaly vedení duchovní sestry.

energie v symbolice

Havel jako disident stál na straně pronásledovaných a byl spolu s Pavlem Kohoutem a Jiřím Dienstbierem mluvčím „Charty 77“, aniž by byl vždy hybatelem reformního procesu. Jako předseda ČSFR byl nesmírně populární, ale možná až příliš mnoho energie věnoval symbolice, designu a vnější restrukturalizaci státu, který již směřoval k systému tržního hospodářství a v němž byly patrné odstředivé tendence, které nakonec vedly k tzv. vedlo rozdělení na dvě republiky. K pokojnému, nikoli však třecímu rozkolu mezi Čechy a Slováky došlo za Václava Klause jako premiéra, ale pod očima Havla, který zde také chyboval, míní kritici.

Musíme zde ale také připomenout okamžik odchodu před 30 lety, po „sametové“ revoluci, usmíření s Němci reprezentovanými spolkovým prezidentem Weizsäckerem a kancléřem Kohlem, dvě významné státní návštěvy u George Bushe seniora v roce 1990. Bílém domě a v Kremlu s generálním tajemníkem Gorbačovem a ministrem zahraničí Ševardnadzem, kteří se nechali vyrvat z dokumentu o usmíření a stažení sovětských vojsk. Havel se později také setkal s Borisem Jelcinem, k němuž choval sympatie a jehož výrazná postava mu připomínala postavu Gogola. Na druhou stranu Havel nikdy neměl rád prezidenta Putina, naopak viděl současnou Ruskou federaci směřující k nebezpečné směsici komunismu a kapitalismu. Byly k tomu i osobní důvody. Havel znal tajné a bezpečnostní služby komunistické strany velmi dobře. Dlouhé věznění v 80. letech mělo své důsledky a bylo částečně zodpovědné za dramatické zdravotní krize, které však mohly mít na svědomí i Havlovo kuřácké a roztahané plány o dekádu později. Statečný muž, který svobodně přiznal, že není žádný hrdina, se naučil strachu, ale vyvinul strategii, jak se i bezmocní mohou bouřit.

hodně štěstí a smůly

Havel žil 75 let a 3 měsíce. Měl štěstí i smůlu, že přišel na svět jako syn privilegovaných rodičů. To zpočátku jemu a jeho bratru Ivanovi dodávalo noblesní a měšťanskou atmosféru na Vltavě, ale již jako dítě v mateřské školce se Václav ocitl v rukojmí, okupován a v případě odporu i terorizován nacistickým Německem, „Protektorátem“. kde byli k katově sekeře přivedeni nejen vzbouření studenti vůdci, ale docházelo i k masakrům, jako byla strašná odvetná kampaň v Lidicích (10. června 1942) u příležitosti vraždy vůdce RSHA Reinharda Heydricha. Po roce 1945 byla naděje, ale jen krátce. Když bylo Havlovi 13 let, vyvlastnění ze strany ČSSR bylo spoutáno řetězem, Havlovi byli přes noc chudí a nebyli na seznamu priorit režimu loajálního ke Stalinovi, což také bránilo pokračování ve studiu bakaláře. Zde se ukázala mrštnost mladého muže z Prahy, nejen že vystudoval předmět, jehož znalosti dokázal využít jako jakýsi finanční agent disidentů „Charty 77“, ale je také přijat jako kulisák. ruku a také nosil pytle chmele a ječmene do pivovaru. Když se z upoceného, ​​vyčerpaného divadelního blázna, tahajícího lampy a rekvizity, stane dramatik, je to krásná obrazotvornost, kterou napsal život.

důležitý partner

Havel by se nestal slavným autorem, kdyby neměl zaujatou a kritickou manželku Olgu Havlovou. Byla významnou protivnicí, hostitelkou na Hradečku, společnicí na vandrech – pozoruhodnou ženou, která zemřela mladá; když byla v lednu 1996 (před více než 25 lety!) pohřbena jako první dáma, byla považována za morální autoritu země a v roce 2021 na ni budou s úctou vzpomínat na Pražském hřbitově-Weinberge.

S druhou Havlovou manželkou Dagmar (Dašou) Havlovou se seznámil ještě za života první manželky. Někteří jeho společníci a občané jsou pohoršeni tím, že se 3. ledna 1997 znovu žení. Jenže Havel právě překonal smrtelnou krizi, nevěděl, kolik let mu zbývá. Občas nazval ženu, na kterou zaútočili zaměstnanci Státního kancléřství, svou „spasitelkou“, protože při léčbě prosazovala neortodoxní rozhodnutí. Herečka po jejím boku se postarala o glamour i v zahraničí, kdy oba opět navštívili Spojené státy (Bushova administrativa) se sestrou Ninou a později také (sami) navštívili Clintonovi v Bílém domě, kde si Havel dovolil trochu zatančit s Hillary Charmeur. a vítaným hostem. Vdova po Havlovi je i dnes vidět na společenské scéně. Nemohla jít v Olginých šlépějích, ale bylo potřeba respektovat i nelehkou roli, kterou zastávala, a zdůraznit její loajalitu k rychle upadající autorce.

Premiéra ve Vídni

Havel je jako autor ve Vídni známý především mezi generací, která chodila do divadla v 70. a 80. letech. Premiéra Havlovy hry „Das Berghotel“ s herečkou Blanche Aubry se konala v Théâtre de l’Académie 23. května, 1981, když byl ve vězení. Díky Achimovi Benningovi, dnes žijícímu režisérovi a autorovi esejů, přinesl Achim Benning pět Havlových dramat a podpořil ho tak morálně i materiálně. Jsou to často podkožní kritické satiry jazyka a systému. Protože se v letech 1966/67 směly hrát i v Praze, proslavily je před Pražským jarem 1968 činohry Divadla ABC.

Havel se nejprve zabýval tématem kritiky záhadného systému „Zahradní slavností“, poté následovala „Oznámení“, mistrovské dějové dílo. Nový jazyk, používaný jako nástroj moci, ale pak „kontaminovaný“, přivádí poctivého občana nebo soudruha Grosse na pokraj existenční záhuby; Také „Gauneroper“, starý materiál, založený na „Žebrácké opeře“ od Johna Gayse a Johanna Chr. Pepusch z roku 1728, o který se již úspěšně pokusil Brecht/Weill, je jednou z Havlových známých her. Za určitých okolností už podle Sukkuse nelze rozeznat gaunery od dobrých.

Mandát Franka Zappase

Havla fascinovaly postavy, které vzdorovaly, byť pasivně, jako Haškův dobrý voják Švejk. Jako kulturní politik podporoval vystoupení vzdorovitých hudebníků, jako byli Stones a Frank Zappas, kterým dal dokonce jakýsi mandát kulturní reprezentace, což bylo později zamítnuto jako vtip, ale ukazuje Havlovu zálibu v kritických myslích. Koneckonců, potomek řecko-italských přistěhovalců z Baltimoru vedl kampaň za svobodu slova; jen to nebylo proti státnímu paternalismu médií, ale proti škrcení popových umělců pochybnými odkazy na rodiče na údajně příliš „explicitních“ textech. Jak se dnes znovu dozvídáme, svoboda je vždy v ohrožení a kultura a umělci jsou vždy zasaženi jako první. A tak se držíme Havlova aforismu: „Naděje není víra, že něco dobře dopadne, ale jistota, že to má smysl bez ohledu na výsledek.“