Těšín. Jedno město a dvě země. Jsou Polsko a Česká republika dva různé světy?

  • Obyvatelé Těšína a Českého Těąína, ležícího na pomezí Těšínska a Českého Těąína, se cítí jako doma na obou stranách řeky Olzy, která protéká na hranici dvou států.
  • Jdeme z města do města. Nakupujeme, chodíme do práce, restaurace, kina, koupaliště. Často rodiny žijí na obou stranách Olzy, říká starostka Českého Těąína Gabriela Hřebačková
  • Pandemie koronaviru a zavedená omezení zastavily sousedské vztahy na hranicích. Hranice na řece Olze se loni „vrátila“.
  • – V tuto chvíli se situace poněkud vrací k normálu. Rádi se sejdeme, popovídáme si, užijeme si, že je to normální – hodnotí Magdalena Szadkowska a Stefan Mańka, organizátoři kampaně „Chybíš mi Čech“
  • Článek je součástí projektu ENTR vedeného společnostmi Onet, Noizz a partnery po celé Evropě. Více se dozvíte od FacebookA, instagramA, YoutubeSněz to ENTR.net

Těšín, rozdělený v roce 1920 na Český Těąín a Cieszyn, leží na polsko-české hranici. Z pohledu Polska: na jižní hranici s Českou republikou, ve Slezském vojvodství, jako sídlo Těšínského kraje. Z českého pohledu – město se nachází ve východní části země, na hranici s Polskem, v Moravskoslezském kraji, v okrese Karviná. Celkem tam žije asi 53 000 lidí. lidé. Mezi městy protéká řeka Olza.

– Vlastně máme město. Dělí nás vlastně jen mosty, které nás vlastně nerozdělují, ale spojují – říká Gabriela Staszkiewicz, starostka Těšína. – Studujeme, žijeme, pracujeme, chodíme do restaurací na obou stranách. Je jedno na které straně Olzy. Těšínští rádi tráví víkendy na kole a cesty na české straně jsou mnohem lepší. Velmi rádi jíme v českých restauracích a Češi mají velmi rádi naše kavárny – vyjmenovává.

– Mosty a řeka Olza nás, občany na obou stranách, vždy spojovaly. Žádné dělení neexistuje. Obyvatelé využívají to, co jim na obou stranách nejvíce vyhovuje. Plynule se přesouváme z města do města – chodíme na nákupy, do práce, na pobyt, do kina, na koupaliště. Často na obou stranách řeky Olzy žijí rodiny – na jedné straně prarodiče, na druhé rodiče a děti. Je to pro nás přirozené, podtrhuje Gabriela Hřebačková, hvězda Českého Těąína.

Se zástupci místních úřadů se setkáváme u Mostu přátelství přes řeku Olzu. Za našimi zády je Zámecký vrch jednoho z nejstarších polských měst. Nedaleko hradní věže se nachází románská rotunda z 11. století – její rytina byla umístěna na 20 PLN bankovce. Před námi, pár kroků, Česká republika. Turisté se fotí, jednou nohou v Polsku, druhou v Čechách. Místní přikyvují a usmívají se.

“Národy blízké, ale odlišné mentality”

– Češi a Poláci jsou dva národy blízko sebe, ale přeci jen máme jinou mentalitu, jiný přístup k životu. Bydlení v Českém Těšíně je pro Českou republiku výhodou a funguje to i naopak. Poláci žijící na druhé straně řeky mají možnost zažít českou kulturu, vysvětluje Jakub Gajdica. Ujišťuje, že ví, o čem mluví – považuje se za polonofila. To se děje například na polském festivalu hraných filmů v Gdyni.

– V Česku například dochází k demokratizaci stolu. U piva, u jednoho stolu, bez ohledu na věk, můžete potkat lékaře, právníka, dělníka, horníka, všichni diskutují a starají se o své záležitosti jako dobří přátelé. V Polsku tomu tak není. V Česku se spousta věcí dělá v hospodě, což je dáno i určitou vzdáleností. Pravda, Čech pustí někoho do domu méně často než Polák – dodává Szymon Brandys, novinář Głosu, polské Gazety v ČR.

– Každý zde vnímá rozmanitost jinak. Tyto rozdíly nevidím mezi lidmi, ale spíše tím, že se vidím jako národ. Poláci mají trochu emotivnější historii a možná i proto k ní přistupují s větší dávkou emocí a jsou na to hrdí. Na druhou stranu my Češi, ač máme také zajímavou historii, o ní nemáme přehnané představy a nepřistupujeme k ní tak emotivně – říká Gajdica.


Foto: Tiskové dokumenty

ENTR Polsko-česká hranice na řece Olze

Pandemie obnovila hranice

Hranice na řece Olze se loni opět „vrátila“. Pandemie koronaviru a zavedená omezení zastavily sousedské vztahy na hranicích.

– Pro mladé to byl šok. Poprvé se setkali s tím, že polovina našeho města je zavřená. Kvůli pandemii na vlastní kůži pocítili něco, co znali jen z knih, z hodin dějepisu. My, střední generace a starší lidé, si ještě pamatujeme hranici, hraniční přechody a problémy s tím spojené. Většina z nás má v Zaolzie rodinu, takže to pro nás byla velká nepříjemnost. Nemohli jsme se navzájem potkat, postarat se o své rodiny nebo volně překročit hranice, vysvětluje Gabriela Staszkiewicz, starostka Těšína.

– Naše normálnost byla narušena. Nemyslel jsem si, že budu žít tak dlouho, abych viděl ostnatý drát a ozbrojenou policii na mostě. Osmdesátá léta jsou zpět. To, co v té době dělali celníci na hranicích, bylo pejorativní. Lidé používali jeden most ke vstupu, druhý k výstupu, prohlídky, komentáře, hledání – něco strašného – vzpomíná Jolanta Dygoś, učitelka, tvůrkyně a ředitelka „Kina na Granicy“ léta.

– Poté jsem se připojil k „Solidarity“ a naše první demonstrace byla proti výstavbě koksovny ve Stonawě. Jako manželky povstalců jsme šily zelené pásky, protestovaly a potkaly na hranici hrstku našich českých přátel na druhé straně. Pamatuji si na tuto neobvyklou emoci a výkřiky podpory od Olzy – dodává.


Foto: Tiskové dokumenty

Protest proti výstavbě koksovny ve Stonavě. Výstřižek z novin Obr. Arthur Kasprzykowski

– Skutečně, minulý rok jsme se pohybovali mezi stránkami vybavenými různými papíry. Jako přeshraniční dojíždějící jsem s tím neměl problém, měl jsem doklady, které mi umožňovaly denně překračovat hranice, ale byla doba, kdy byly hranice zavřené a tyto papíry ještě nebyly. Nemohl jsem tedy jet k příbuzným na druhou stranu hranice. Na řece Olze se scházely rodiny jako za komunismu. Byl jsem svědkem rozhovorů manželů, kteří se nemohli setkat a mluvili spolu po telefonu, mávali si přes řeku – vzpomíná Szymon Brandys.

Doba nabíjení baterie

– V tuto chvíli se situace vrátila do normálu – říkají Magdalena Szadkowska a Stefan Mańka, organizátoři kampaně „Chybíš mi Čech“. Jsou to ti, kteří ve městě rozděleném koronavirem vyvěsili na hranici Olzy transparenty s nápisem „Chybíš mi Čech“ / Stýská se mi po tobe, Cech.

Vyjádřili tak, jak dočasné obnovení hranic ovlivnilo jejich každodenní život, jejich sociální a rodinné kontakty. Češi v reakci na to vyvěsili i transparenty namířené proti Polákům. Magdalena a Stefan svůj prapor stále mají, ale jak říkají, dávají mu přednost před muzeem než opět na ulici.


Foto: Tiskové dokumenty

Banner s nápisem „chybíš mi Čech“ / Stýská se mi po tobe, Čech“

– Je tam taková potřeba hrát si a být sám se sebou. Moc rádi se potkáváme, povídáme si a užíváme si, že je to normální. Přeshraničních akcí je hodně na základě toho, že máme na obou stranách kulturní centra, kina, divadla. Snad se v následujících měsících budeme moci bez problémů zúčastnit. Používáme to, co je, užíváme si každý okamžik. To je čas na nabití baterie, aby měla dostatečnou rezervu – shrnují.

Organizátoři kinorecenze „Kino na Granicy“ využili okna mezi vlnami pandemie. Na přelomu července a srpna proběhl již 23. ročník této akce, na kterou přišlo 12 000 lidí. diváci. Během šesti festivalových dnů se na plátnech kin na obou březích řeky Olzy promítlo více než sto dvacet filmů. Nechyběly koncerty, výstavy a setkání s umělci vč. s Januszem Gajosem a Mariuszem Szczygłem.

– Česko-polské pohraničí je inspirativní. Nebýt toho, že bydlím v pohraničí, nikdy bych neuspořádal recenzi filmu „Kino na Granicy“. Primárním cílem však nebylo popularizovat filmovou kulturu, ale bojovat s hranicí, poznávat se. Myslím, že jako sousedé z opačného směru už o sobě hodně víme a vycházíme spolu dobře,“ říká Joanna Dygoś, iniciátorka a ředitelka časopisu.

***

ENTR je nový prostor pro otevřenou a autentickou diskusi o současnosti a budoucnosti mladých Evropanů. Jeho cílem je především podporovat dialog o hlavních problémech mladé generace s přihlédnutím ke všemu, co ji odlišuje, a pěstovat povědomí o její evropské identitě.

(sp)

Anatolio Necci

"Typical communicator. Insufferably humble twitter enthusiast. Zombie lover. Subtly charming web fanatic. Gamer. Professional beer enthusiast."