„Pokud si někdo přeje Evropské unii dobře, měl by se postavit proti systému, který marginalizuje menší země EU. V historii neexistuje žádný příklad unie, která se zhroutila kvůli nedostatku centralizace. Naopak, všechny odbory se hroutí kvůli přílišné centralizaci a nerespektování zájmů jednotlivých částí těchto odborů,“ říká profesor v rozhovoru pro portál wPolityce.pl Przemysław Żurawski vel Grajewski – politolog, profesor akademik, specialista na mezinárodní politiku.

wPolityce.pl: Výbor pro ústavní záležitosti Evropského parlamentu (AFEC) přijal 25. října zprávu doporučující zásadní změnu ve smlouvách EU: o Evropské unii a jejím fungování. To nepochybně přináší mnohá nebezpečí nejen pro Polsko, například ohledně suverenity a obrany členských států. Kde vidí profesor největší hrozby?

Učitel. Przemysław Żurawski alias Grajewski: Souhlasím, že to jsou velmi nebezpečné věci. Tyto změny se musí týkat 65 důležitých oblastí evropské integrace, včetně oblasti, která je mi z hlediska výzkumu nejbližší, totiž společná zahraniční a bezpečnostní politika.

Hlasovací systém v Radě Evropské unie – v souladu s ustanoveními Lisabonské smlouvy – je založen na hlasovací síle každé země úměrné jejímu počtu obyvatel, proto zaručuje absolutní nadvládu Německa a Francie a v některých důležitých oblastech otázky – jako je středomořská priorita a otázka přerozdělování přistěhovalců – také nejlidnatější země jižního křídla, tj. Itálie s 60 miliony obyvatel a Španělsko s 45 miliony obyvatel. To ve spojení s 67milionovou Francií a 84milionovým Německem zajišťuje, že v evropských institucích lze hlasovat prakticky o čemkoli. To samozřejmě také marginalizuje východní křídlo EU, kde samotné Polsko má značných 38 milionů občanů.

Poláci si bohužel příliš neuvědomují počet obyvatel jednotlivých zemí. Připomeňme, že Finsko má 5 milionů, Estonsko 1 300 tisíc, kolem 2 milionů – Lotyšsko, necelé 3 miliony – Litva, 5 milionů, Slovensko, 19 milionů Rumunsko, Maďarsko o něco méně než 10 milionů a Česká republika 10 milionů. Takže i kdyby se celý náš blok postavil proti rozhodnutím Německa a Francie, stejně bychom byli v každém strategickém rozhodnutí přehlasováni!

Pamatujeme si, že v červnu 2021 – když chtěli Francouzi a Němci pozvat Putina na summit EU do Bruselu – tomu zabránila pouze opozice Polska, pobaltských zemí, skandinávských států, Nizozemska a Rumunska. Po přijetí změn, o kterých mluvíme, kdy bude zrušeno právo veta a při systému hlasování kvalifikovanou většinou, to již nebude možné.

Podobných příkladů by se dalo násobit – ať už jde o prioritu Středomoří a Afriky oproti prioritě východní Evropy, nebo o snadno předvídatelný reset s Ruskem.

Francie a Německo budou nepochybně prosazovat druhou možnost. To vše se aktuálně děje pod záminkou, že Maďaři blokují sankce proti Rusku. To je falešné v tom smyslu, že Maďaři samozřejmě vyjednávají a maďarská politika je pro nás nevýhodná. Nelze vyloučit, že se tak stalo po konzultaci s Německem za účelem vytvoření této záminky. Faktem zůstává, že všechna následující kola sankcí jsou stále přijímána a nikdy se je nepodařilo zablokovat. Tvrzení, že k účinnému uložení sankcí je nutná kvalifikovaná většina hlasů, je proto nepravdivé.

A to je jen jedna oblast změny.

Když k tomu přidáme třeba školství, které musí být také řízeno centrálně, budeme mít školní programy nastavené většinou v Bruselu – podle toho, kdo s čím přijde podle vlastního ideologického rozmaru. Navíc je to všechno nedemokratické. Jinými slovy: Polští voliči – jakmile vstoupí v platnost změny zmíněné na začátku – nebudou mít nástroj na změnu své politiky, i když ji považují za špatnou.

Musíme mít na paměti, že každý členský stát je demokracií, což znamená, že k tomu, abyste se stali německým kancléřem nebo francouzským prezidentem, potřebujete podporu německých nebo francouzských voličů, nikoli polských, slovenských nebo estonských voličů. A tyto země mají takovou výhodu, že se nemusí bát, že by si někdo v Bruselu vybral kancléře nebo prezidenta proti jejich vůli. Polští, estonští nebo rumunští voliči přitom nebudou mít žádný vliv na to, jak budou jejich rozhodnutí zpracována ve volebním systému v Bruselu.

Je to také nejjistější metoda rozbití Unie.

Pokud si tedy někdo přeje Evropské unii dobře, měl by se postavit proti systému, který menší země EU marginalizuje. V historii neexistuje žádný příklad unie, která se zhroutila kvůli nedostatku centralizace. Naopak, všechny odbory se hroutí kvůli přílišné centralizaci a nerespektování zájmů jejich konstitučních prvků.

Váš dnešní příspěvek na platformě X týkající se výše uvedených změn ve smlouvách EU je velmi sugestivní. „Vypadá to, že EU bude centralizována, ‚aby Američané zůstali venku, Němci a Rusové venku‘.

Tento záznam je založen na dokumentu obsahujícím prohlášení spoluzpravodaje návrhů pozměňovacích návrhů EU Helmuta Scholze o zahraniční politice, bezpečnosti a obraně.

Scholz jasně píše, že pokud bychom vytvořili to, čemu se říká evropská suverenita a strategická autonomie, došlo by ke konfliktu s NATO. To není nic nového, co bylo nyní vynalezeno. Macron nám řekl, že NATO je mozkově mrtvé. Slyšeli jsme, že se musíme dostat z americké nadvlády. Odtud moje parodie na prohlášení prvního generálního tajemníka NATO Hastingse Lionela Ismaye z roku 1949, který řekl, že NATO bylo vytvořeno, „aby udrželo Sovětský svaz mimo, Američany uvnitř.“ „vnitro a Němce na místě „samotné a Němci pod jejich kontrolou“ – poznámka RM). To je pro nás samozřejmě smrtelná hrozba, protože to povede ke vstupu Ruska do Evropy, rozdělení sfér vlivu a marginalizaci Polska.

Výše zmíněný dokument Helmuta Scholze výslovně zmiňuje nutnost „transformace ozbrojených sil členských států EU do struktur pokrývajících celou Unii“. Nejde o nic jiného než o pokus odzbrojit rostoucí polskou armádu ve prospěch evropského celku, který – vše nasvědčuje – nemá šanci nic účinně bránit.

Příběhy o vojenských ambicích Evropské unie jsou již 30 let staré a efekt akcí v tomto směru je nulový. Nejde tedy o efektivní vojenskou strukturu, protože nevznikne. A je to také jeden z prvků dominantního populismu. Nezávislá evropská kapacita pod 2 % nebude. HDP, a to Německo prosazuje. Pokud se sníží prostředky na politiku soudržnosti, nebude soudržnější Unie. Takže to jsou všechno protichůdné teze.

V materiálním rozměru nebo většinovém hlasování je nebezpečné to, že Němci mají zájem především o integraci zbrojního průmyslu a Francouzi o integraci zbrojního průmyslu a expedičních kapacit v Sahelu (subsaharská Afrika). Jde o zakázky nebo správu evropských fondů, na které budeme přispívat tak, jako dnes přispíváme do Evropského fondu pro obnovu. Výměnou za to pečlivě obdržíme – stejně jako u KPO – vojenskou techniku, kterou bude nutné objednat… samozřejmě ne ve Spojených státech, ale ve Francii a Německu. A když jsme v nebezpečné situaci, můžeme z Berlína slyšet, že nebudeme dostávat dodávky náhradních dílů nebo zařízení, protože „nesmíme vstoupit do jaderné války s Ruskem“. Ukrajinci už to slyšeli. Nevymýšlíme nic nového. Další věc je, že bychom dostali efektivní vybavení pro operace, jako je ukáznění kmenových milicí v Mali, Čadu nebo Kongu, ale ne pro zastavení například útoku ruské obrněné kolony. Priority v této oblasti by nebyly stanoveny v Polsku, ale v Bruselu.

Nevyhnutelně by to také znamenalo oslabení obchodních a vojenských vazeb se Spojenými státy. Jak můžeme vysvětlit pasivitu Američanů tváří v tvář všem těmto návrhům?

Nemám tu dobré zprávy. Stejně jako se Američané několik let oddávali iluzi, že reset s Ruskem je možný, nyní prožívají iluzi, že evropská bezpečnost bude založena na spolupráci s Německem. Ostatně to bylo cílem rozhodnutí přijatých ve Vilniusu a těsně před summitem NATO ve Vilniusu: prohlášení prezidenta Bidena, že příští generální tajemnicí NATO by měla být Ursula von der Leyenová, neukončení aktu NATO-Rusko z roku 1997 a neudělení statutu kandidátské země NATO do NATO. Dostal status kandidáta do Evropské unie, což ho k ničemu nezavazuje. Tento proces přijetí Ukrajiny do EU by mohl trvat 30 až 40 let a skončit například negativním francouzským referendem.

Zmíněná tři rozhodnutí: žádné vypovězení smlouvy z roku 1997, žádná žádost Ukrajiny do NATO a von der Leyenová na post generálního tajemníka NATO – to naznačuje, že si Američané vybrali Německo. To samozřejmě vyžadovalo změnu vlády v Polsku a přispěli všichni: Němci i Američané. Vidíme například postoj a roli velvyslance Spojených států v Polsku, kterého podporoval. A Ukrajinci, kteří když viděli, co se děje, a dostali takové signály z Washingtonu a Bruselu, rozhodli se, že sázení na Německo a ne na Polsko je pro ně výhodné, což je pro ně sebevražedný krok a dokazuje, že situaci nerozumí. . . .

Zkrátka: dobré zprávy nedostáváme z ničeho nic. Nyní, když budou ve Spojených státech volby, se politická třída zaměří na vnitřní hry. Pokud v době převzetí dojde ke krizi, situace se zdramatizuje, protože Rusko by se toho mohlo pokusit využít a na Blízkém východě se stále schyluje k válce.

Nakonec stojí za zmínku i hrozba: vyhnání lidí z pásma Gazy, včetně případných bojovníků Hamásu, by mohlo mít za následek jejich přesun do davu uprchlíků do Běloruska a vytlačení z Běloruska k naší hranici. To představuje bezprostřední hrozbu. Jsou vycvičeni k překračování izraelské hranice a ta byla nepochybně lépe střežena než jakákoli hranice v Evropě. Scénáře, i ty nejdramatičtější, začínají být možné v situaci, kdy budeme mít vládu, jaká se nyní rýsuje, tedy dost chaotickou, a na druhou stranu se budeme vzdalovat Spojeným státům, která se zase ocitá ponořená do vnitřního volebního boje. .