V posledních týdnech roku 1937 si vůdci a diplomaté západních mocností uvědomovali rostoucí ambice Německa. Hitlerovo zrychlující se zbrojení a dosavadní agresivní akce, jako je vstup do Porýní a zapojení do občanské války ve Španělsku, podnítily přehodnocení cílů britské diplomacie a Francie. Koncem listopadu 1937 se v Londýně sešli britský premiér a šéf francouzské diplomacie Yvon Delbos. Šéf britského kabinetu v několika větách nastíní svou vizi situace ve střední Evropě a rostoucí Hitlerovy ambice: „Zdá se být zcela žádoucí dosáhnout dohody s Německem o střední Evropě, ať už jsou cíle Německa jakékoli, i když plánují pohltit některé vlastní sousedy. „Lze však doufat, že bude možné oddálit realizaci takových plánů Německem nebo dokonce udržet Říši dostatečně dlouho na to, aby byla realizace takových plánů z dlouhodobého hlediska nepraktická.“

Touha dosáhnout „nějaké dohody“ s Německem, a to i v případě absorpčních snah některých dalších zemí, vedla britského premiéra v jeho strategii pro nadcházející měsíce. Akce Chamberlaina a poté Francie byly v rozporu s cíli Společnosti národů, jejímž jedním z cílů bylo chránit nezávislost a územní celistvost všech jejích členských zemí.

Strategie britského premiéra pro nadcházející měsíce byla vedena snahou dosáhnout „nějaké dohody“ s Německem, i kdyby chtělo pohltit některé další země. Akce Chamberlaina a poté Francie byly v rozporu s cíli Společnosti národů, jejímž jedním z cílů bylo chránit nezávislost a územní celistvost všech jejích členských zemí.

Téměř ve stejnou dobu Hitler na schůzce s generálním štábem Wehrmachtu oznámil, že do tuctu měsíců musí být Říše připravena na válku, protože do roku 1943 ztratí svou rostoucí převahu nad svými sousedy. „Německá politika musí vzít v úvahu dva divoké protivníky, Anglii a Francii,“ řekl. Na jaře 1938 byl Hitler přesvědčen, že Anglie a Francie nejsou připraveny na vzájemnou konfrontaci. Jejich reakce na nehorázné porušení versailleského řádu byla nepatrná. „Byla tam vlivná lobby, která věřila, že Německu bylo ve Versailles ukřivděno a že anšlus měl tyto křivdy napravit. Zvláště v popředí těchto názorů byl lord Rothermere, majitel vlivného deníku Daily Mail+, který se přátelil s Hitlerem,“ řekl Dr. Hab. v rozhovoru s PAP. Piotr M. Majewski z Historického institutu z Varšavské univerzity .

ČTĚTE TAKÉ

Před 80 lety zaručil premiér Neville Chamberlain pomoc Polsku v případě války

První obětí Německa se mělo stát Československo a Hitlerovy hrozby Praze měly být nástrojem k ovládnutí této země. „Zpočátku mělo zastrašování zřejmě donutit Čechy k udělení zvláštních práv německé menšině v ‚Sudetech‘, jak německá propaganda označovala tento region Československa. V roce 1938 Hitler zvýšil ante a začal oznamovat svůj záměr anektovat Sudety a násilně je začlenit do Německé říše,“ poznamenává autor „Diplomacie“ Henry Kissinger.

Během léta 1938 Hitler nařídil sudetoněmeckému vedení, aby provedlo provokace, které by si zasloužily intervenci. Jednal v rozporu s varováním Itálie, která deklarovala, že nebude podporovat Německo v případné válce. Požadavky Německa způsobily šok v Londýně a Paříži. „Hitler se možná zbláznil, ale také nemusel,“ řekl šéf britské diplomacie lord Halifax. Zacházet s Hitlerem jako s nepředvídatelným šílencem mu vyhovovalo, protože ho to vedlo k závěru, že jeho činy by mohly překvapit ostatní evropské mocnosti. Chamberlain se však rozhodne s „šílencem“ vyjednávat a na jeho pozvání se pouhých 24 hodin po jeho žádosti vydává do Hitlerova horského sídla. Přiletěl do Mnichova letadlem a pak šel do Berghofu. Hitler ho přivítal na schodech rezidence a o pár minut později požadoval okamžité řešení sudetské otázky, kde byli místní Němci údajně pronásledováni českými úřady. Chamberlain dospěl k závěru, že jednání byla marná, ale Hitler zmírnil svůj tón a tvrdil, že sudetští Němci by měli mít právo na sebeurčení.

ČTĚTE TAKÉ

V Mnichově bylo otevřeno nacistické dokumentační středisko

Další jednání se uskutečnila 22. září v Bad Godesbergu v Porýní. Hitler tam Britům řekl, že jeho požadavky musí být splněny téměř okamžitě, bez prodlení s konáním plebiscitu v Sudetech. Po mnoha hodinách vzrušeného vyjednávání se rozhodl realizaci těchto požadavků o několik dní odložit. Sudety se měly stát součástí Říše 1. října. Hitlerovy podmínky byly pro Československo tak ponižující, že Británie váhala s jejich předáním Čechům. Válka se zdála nevyhnutelná, zvláště tváří v tvář Stalinově propagandě, která hlásala, že přijde na pomoc mobilizované československé armádě, pokud bude Rudé armádě umožněn průchod přes polské území.

„S největší pravděpodobností to byl Mussolini, kdo těsně před vypršením ultimáta umožnil všem vyjít z trapné situace tím, že navrhl, aby se navrhovaná schůzka ministrů zahraničí Itálie a Itálie Německo přeměnila na schůzku na úrovni šéfů státu, za účasti Francie (Daladier), Velké Británie (Chamberlain), Německa (Hitler) a Itálie (Mussolini)“ – vysvětluje Henry Kissinger Mezinárodní konference měla podle něj jediný hlavní cíl: přijmout Hitlerovy požadavky, aby západní mocnosti mohly oznámit svůj úspěch v procesu zajištění míru a aby se Mussolini mohl prezentovat jako jeden z evropských státníků.V dopise Ducemu Chamberlain vyjádřil vděčnost za činy, které „udrží naše národy mimo válku“. Vzdálené riziko války si uvědomoval i Berlín: „Pravděpodobně stále máme šanci pokojně znovu dobýt německé Sudety. Zásadní řešení je stále otevřené a my se vyzbrojíme na budoucí eventuality,“ napsal Joseph Goebbels, říšský ministr propagandy.

Konference se měla konat v Mnichově, v komplexu vládních budov obklopujících sídlo NSDAP. Všechny strany – Německo, Itálie, Francie a Británie – zahájily jednání prohlášením, že jejich cílem je udržení míru v Evropě.

Konference se měla konat v Mnichově, v komplexu vládních budov obklopujících sídlo NSDAP. Všechny strany – Německo, Itálie, Francie a Británie – zahájily jednání prohlášením, že jejich cílem je udržení míru v Evropě. Během rozhovorů Hitler několikrát vybuchl hněvem. Zuřil nad Daladierovými pokusy bránit Československo a Chamberlainovým požadavkem, aby Německo pokrylo ztráty na majetku československé vlády v Sudetech. Mezi ně patřily moderní opevnění na hranici s Říší oproti Maginotovu linii. „Česká vláda má pouze dvě možnosti: přijmout nebo odmítnout německý návrh. V tom druhém případě rozdrtím Československo,“ řekl Hitler. Na důkaz své touhy po záchraně míru však předložil rozhodnutí o prodloužení ultimáta Praze. Neskrýval, že pokud mnichovská konference skončí neúspěchem, zahájí invazi 1. října.

Dohoda byla podepsána 29. a 30. září v 1:30 hodin. Československo ztratilo téměř 40 procent svého území a 3,5 milionu obyvatel. V následujících dnech další země – Maďarsko a Polsko – podaly své územní nároky na Československo. Okleštěné Česko-Slovensko se stalo bezmocnou a izolovanou zemí tváří v tvář německé moci a co je neméně důležité, s dramaticky nízkou morálkou vyplývající z pocitu zrady. „Zástupci České republiky čekali na chodbách, zatímco konference oddělovala jejich země. Sovětský svaz nebyl pozván vůbec. Británie a Francie, aby uklidnily své svědomí, nabídly záruky tomu, co zbylo z rozděleného a odzbrojeného Československa. Jde o absurdní gesto ze strany států, které dosud odmítaly ctít záruky, které byly dříve dány neporušenému, dobře vyzbrojenému demokratickému státu,“ uzavírá Henry Kissinger.

ČTĚTE TAKÉ

PhD Premiér Majewski: Spáchaním anšlusu Hitler zcela beztrestně porušil zásady Versailleského řádu

Dohoda byla v Paříži a Londýně přivítána s nadšením. Už na londýnském letišti přivítal Chamberlaina nadšený dav. „Přinesl jsem vám mír,“ oznámil britský premiér. Francouzský premiér byl v úplně jiné náladě, protože dohodu považoval za ostudnou, ale zároveň považoval svou zemi za příliš slabou na to, aby podnikla nezávislou obranu svého spojence na Východě. „To jsou imbeciliové,“ řekl by, když viděl dav oslavujících Pařížanů. Francouzský velvyslanec v Berlíně André François Poncet označil zradu své vlády za ostudnou. „Země, která byla vždy věrným spojencem Francie, je vystavena značné územní redukci, strašlivé morální degradaci, města a regiony, které tvoří cenný prvek jejího přírodního bohatství, jsou jí odebrány a musí ustoupit. ustupuje hrozbě nejsilnějších.“ Okleštěné Česko-Slovensko vydrželo jen šest měsíců. V březnu 1939 vstoupili Němci bez jakékoli diplomatické akce do Prahy.

Hitler nebyl spokojen s výsledky mnichovské konference. Věřil, že ho západní mocnosti připravily o jeho plný triumf nad Československem. Ze sudetské krize však vyvodil důležité závěry pro budoucnost. „Naši nepřátelé jsou malí červi.“ Viděl jsem je v Mnichově,“ řekl velitelům Wehrmachtu v srpnu 1939. (PAP)

Autor: Michał Szukala

klepnout/