S Piotrem Nowakem mohl vytvořit vysněnou reprezentační dvojici, ale místo za bílo-červené musel hrát za Německo. Dariusz Wosz je úplně jiný případ než Miroslav Klose a Lukas Podolski.

V době Polské lidové republiky odešlo mnoho Poláků do zahraničí za lepším životem. Někteří se po chvíli vrátili domů, ale mnoha dalším se to podařilo. Dariusz Wosz měl také štěstí.

V roce 1979 se jeho rodina rozhodla odejít do zahraničí. Mladému Darkovi bylo tehdy 10 let a snil o tom, že bude hrát za Górnik Zabrze a národní tým. Ty sny si nikdy nesplnil, ale zahrál si bundesligu a stal se německým reprezentantem.

Wosz se narodil v Piekary Śląskie. Už jako malý se zajímal o fotbal a kopal do míče při každé možné příležitosti, hlavně s kamarády na dvoře. Chtěl vstoupit do klubu, ale v té době to nebylo možné.

PODÍVEJTE SE NA VIDEO: #dziejesiewsportcie: Stál vedle Messiho a plakal. Je synem velké hvězdy

– V Polsku jste mohli hrát v klubu pouze od deseti let nebo ještě později a snil jsem o tom, když mi bylo pět let – řekl v „Piłka Nożna“ v roce 1997.

Když hrál se svými vrstevníky, hrál nejčastěji postavy známé v polských kruzích, hlavně hráče z Górniku Zabrze, které vždy podporoval. Po dovršení 10 let by se pravděpodobně přidal k tomuto klubu, ale osud mu přichystal úplně jiný osud.

Jeho rodiče odešli do zahraničí, ale ne do Spolkové republiky Německo, kam směřovala většina emigrantů, ale do NDR. Novým místem pobytu bylo Halle, město známé svou Červenou věží a svými festivaly. George Friedrich Händel.

Na tomto novém místě se rychle ukázalo, že životní podmínky jsou docela dobré a fotbal se dá hrát mnohem dříve než v Polsku. – Nevěděl jsem, co nás tam čeká, tuto zemi jsem neznal. Ukázalo se, že je vše v pořádku. Moji rodiče pracovali v zahradnické továrně mého strýce a měli jistou práci, vzpomínal v rozhovoru pro onet.pl.

– Život v Polsku taky nebyl špatný, ale životní úroveň byla úplně jiná. Byly tam fronty na maso a karty. V NDR byly jen banány. Ani můj bratr, ani já jsme neměli pocit, že se máme špatně. Prvních šest měsíců jsem hrál fotbal jen na zahradě svého strýce. Nevím, jak by se moje kariéra vyvíjela, kdyby se můj přítel nepodíval přes plot a nešel se mnou do klubu. Mluvil jsem špatně německy, takže mi fotbal pomohl přizpůsobit se, prozradil.

Odtud to šlo z kopce. V roce 1981 se Wosz přestěhoval do Chemie Halle, kde debutoval v Oberlize v roce 1986. Mezitím hrál také v juniorské reprezentaci NDR, se kterou dosáhl značných úspěchů.

– Spolu se svými přáteli se mi podařilo obsadit třetí místo na turnaji Coca-Cola, který se konal v Chile v roce 1987. Mým partnerem ve druhé řadě byl Matthias Sammer – řekl „Fotbal“.

Hráč, který hrál na postu středního záložníka, se rychle stal vůdčí postavou Oberligy. Jeho povedené výkony neunikly pozornosti trenéra národního týmu NDR, který si ho povolal k utkání s Finskem.

V březnu 1989 se Wosz poprvé objevil za národní tým. Zajímavé je, že trenér Manfred Zapf mu hned přidělil číslo „10“, což musela být pro dvacetiletého mladíka velká čest.

Kdo ví, Darek se mohl ve východním Německu stát fotbalovou legendou jako Jurgen Sparwasser nebo Joachim Streich, ale v roce 1990 padla Berlínská zeď a všechno se změnilo.

Pro fotbalisty z bývalé NDR nebylo jednoduché adaptovat se na novou realitu a Darek nebyl výjimkou. Jeho klub po změnách zakotvil ve 2. bundeslize, kde hrál pod názvem Hallescher SC.

Tam dal Wosz ve 22 zápasech pět branek a zaujal skauty VfL Bochum. Ukázalo se, že vstup do tohoto klubu bylo skvělé rozhodnutí. V Bochumi Wosz rychle dosáhl statusu hvězdy.

Šest let odehrál 211 zápasů a dokonce se připojil k první německé reprezentaci, kterou tehdy řídil Erich Ribbeck. Hráč narozený v Piekary Śląskie se také zúčastnil Euro 2000, ale trenér mu nedal příležitost osahat hřiště.

V tuto chvíli se musíte na chvíli zastavit a přemýšlet, zda mohl rozehrávač hrát za polskou reprezentaci. Je pravda, že už hrál bodované zápasy za NDR, ale ta země už neexistovala. Sám hráč opakovaně řekl, že by si rád zahrál s orlem na hrudi, ale FIFA zůstala neúprosná.

– Chtěl jsem hrát ve vašem národním týmu. Mým trenérem byl tehdy Klaus Toppmoeller. Jednoho dne se mě zeptal, proč jsem nehrál za polskou reprezentaci. Tohle mě přivedlo k zamyšlení. Mluvil jsem s lidmi v Bochumi, kteří připravili oficiální dotaz na FIFA, aby zjistili, zda existují nějaké formální překážky – řekl „Onet“.

– Ale po čase mě odmítli, protože jsem už hrál za národní tým NDR. A už jsem mluvil s lidmi z Polské fotbalové federace, kteří chtěli, abych byl součástí týmu – dodal hořce.

Byl by Wosz pro polskou reprezentaci užitečný? V době, kdy neustále hledali blue-chip quarterbacka, může být jediná odpověď: ano, určitě. Chvíli byl u týmu Piotr Nowak, který měl vynikající pověst i v Bundeslize, ale jeho reprezentační kariéra skončila v roce 1997, kdy Wosz dosahoval vrcholu své formy. Náš dnešní hrdina navíc zdůrazňuje, že ho mrzí, že nemůže hrát s Nowakem ve stejném týmu.

– Domnívám se, že kombinační hra založená na rychlé výměně krátkých přihrávek vede snadněji k cíli umístit míč do zadní části sítě. Váš Nowak toto umění zvládl téměř dokonale. Škoda, že jsem neměl možnost hrát ve stejném týmu jako on. Myslím polskou reprezentaci, řekl Piła Nożna.

Po odchodu z Bochumi nastoupil do Herthy Berlín, se kterou v sezóně 1998/99 skončil třetí v Bundeslize. S Berlínem se rozloučil v roce 2001. Snil o cestě do Španělska nebo Itálie. Dlouho čekal na správnou nabídku, ale nikdy ji nedostal. Zůstal tedy v Německu, kde se stal legendou Bochumi.

V roce 2001 se vrátil do starých kolejí a okamžitě začal přitahovat obdiv fanoušků VfL. V tomto klubu zůstal až do roku 2007. Jeho celkový počet zahrnoval 453 zápasů a 57 gólů v Bundeslize a 94 zápasů a 15 gólů v Oberlize. Takový rekord mu může závidět řada významných polských reprezentantů. Wosz je navíc v Bochumi stále rozpoznatelným člověkem.

– Mnoho lidí v Německu mě stále poznává, i když mnozí říkají, že mě odněkud poznají. Pak říkám, že to pravděpodobně pochází ze série „Gute Zeiten, schlechte Zeiten“, ve které jsem kdysi měl epizodu. Pak se smějí – říká onet.pl.

– Měl jsem skvělou kariéru. Sestoupil jsem, postoupil, hrál jsem Pohár UEFA, Ligu mistrů a národní tým. Mohl jsem hrát ještě 2-3 roky, ale nechtěl jsem se příliš protahovat. Je mi jedno, jestli jsem legenda. Chodím do Lidlu jako ostatní. Pokud mě někdo pozná, tím lépe, a pokud ne, tím lépe, uzavřel.