Jaromír Nohavica, slavný český bard, skladatel a básník, v předzápasovém prohlášení pro Polsat Sport upřímně řekl, že „Poláci a Češi jsou dva bratrské a velmi podobné národy, jen občas má jeden nos delší než druhý“. Konkrétně jeden národ vzhlíží více než druhý. A něco na tom tvrzení je pravda. Před pátečním zápasem měli naši hráči nos výrazně výše než Češi a skončilo to smutně. Pro nás všechny.

Ať je to jak chce, sami Češi do toho šikovně vložili ruce. Jejich trenér je mazaný hráč a od začátku se svými svěřenci plnil roli malých fotbalových fanoušků snících o příznivém výsledku proti oblíbenému Polsku. To je tón tohoto vyprávění, které přijala česká média a ve zprávách prezentují Roberta Lewandowského jako velikána moderního fotbalu, srovnatelného s Leo Messim a Cristianem Ronaldem. To je samozřejmě pravda, ale Češi to naservírovali velmi umně, zbavili se tlaku svých hráčů a připravili české fanoušky na všechny možné výsledky, které bylo možné na Eden Stadium dosáhnout. Zaprvé, zadruhé udělali ze zápasu na stadionu Slavia Praga jakýsi fotbal a Lewandowského sledovali živě jako hlavní atrakci večera.

VIZ TAKÉ: Expert hřímá po Česku – Polsku. „Půlka týmu bude vyměněna a taktika taky!“

Zajímavé je, že priorita tohoto setkání byla umně zamlžena i v médiích. Zápas mezi Českem a Polskem v České televizi nebyl od začátku fenoménem srovnatelným s přistáním UFO na Hradčanech, ale jednou z mnoha sportovních událostí nadcházejícího víkendu. No, ne to nejdůležitější. Ze zvědavosti jsem při přípravě na zápas od rána sledoval všechny sportovní služby na dvou nejvýznamnějších stanicích v ČR: veřejnoprávní – Česká televize a privátní – Nova. A máte to: první sportovní informace v ČT 24 – vítězství Hradce Králové v play off hokejové ligy, druhá – vítězství Sparty Praha ve stejné soutěži, třetí – 49. gól Davida Pastrňáka v NHL , čtvrtý – medailové šance dvojice českých krasobruslařů ve Světovém poháru, pátý – úspěšné vystoupení české basketbalistky v basketbalovém utkání Euroligy mezi Panathinaikosem a Barcelonou. Na televizi Nova byla služba rozšířena o fotbalové prvky související s kvalifikací na Euro, navíc hlásila dva góly z Ronalda a vítězství Anglie v Itálii. A to je vše. Teprve kolem 10. hodiny se začaly objevovat první zprávy o večerním utkání Čechů s Poláky, ovšem v atmosféře pokory, mobilizace a soustředění. Žádné rány šavlí a spíš sen o remíze než o vítězství Čechů.

Náladě jako by podlehla i česká ulice a jejich reprezentační fanoušci. Když čeští fanoušci slyšeli naše rozhovory v polštině při ranní procházce pražským Starým Městem, horlivě hádali a sdíleli své názory na šance obou týmů na vítězství. A zde stejně jako v českých médiích zvítězil odstup k možnosti reprezentace a respekt k Polákům.

Zápas jste viděli, takže k tomu není co psát, i když před setkáním s Albánií varuji před přílišným pesimismem. Těsně po zápase na pražském letišti jsem viděl tváře trenéra Fernanda Santose a našich hráčů. Nebyla mezi nimi cítit rezignace ani panika, spíše soustředění a chuť co nejrychleji dokázat, že první umí trénovat a druzí hrát fotbal. Dále chci upozornit na to, že po celou dobu mítinku na pražském stadionu na Poláky nikdo nepípl, a přestože byli Češi na tribuně vývojem dění na hřišti opravdu zaskočeni a velmi, velmi rádi, neprokázali svou převahu. Je to pro nás nezvyklá situace, protože kamkoli se naše reprezentace dostane, ať už ve fotbale nebo v jiné týmové hře, místní, ať už prohrávají nebo vyhrávají, nám to dávají zabrat. A tenhle zdravý odstup mají Češi nejen od sportu, ale asi ode všeho, a všude se tu vznáší duch veselého hrdiny knihy Jaroslava Haška – „Dobrého Vojáka Švejka“. Takhle je život klidnější, pohodlnější, prostě lepší.

Proto, parafrázujic hrdinu české literatury, volám na závěr: „Poslusne hlasin, fotbal – neni do konce sveta“.