Toto je čtvrtý článek o Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně 2023, který se bude konat od 16. do 26. února. Nejdříve Publikováno 22. února druhý 2. března a Třetí 6. března.
Filmoví diváci mohou být známější Jacob lhář (Jacob Der Lugner) jako hollywoodská adaptace z roku 1999 (r. Peter Kasowitz) s Robinem Williamsem v hlavní roli.
Berlínský filmový festival letos promítal původní verzi z roku 1974 od východoněmeckého režiséra Franka Baera (1932-2006), kterou napsal Jorick Becker (1937-1997).
Berlinale 1975 udělilo Stříbrného medvěda českému herci Vlastimilu Brodskému, který ve filmu ztvárnil hlavní roli. Jacob lhář Byl to také jediný východoněmecký film nominovaný na Oscara za cizí jazyky.
Film se odehrává v ghettu v nacisty okupovaném Polsku v roce 1944. Sovětská armáda pochoduje na západ. Do přísně izolované čtvrti se žádné zprávy nedostanou. Když se Jacob Hemme musí hlásit u nacistických SS za údajné porušení zákazu vycházení, náhodou se (přes vysílačku) dozví, že sovětská armáda není daleko.
Když hladovějící Mischa (Henry Hobchen) lehkomyslně riskuje svůj život, aby získal nějaké brambory, Jacob ho ujišťuje, že „Rusové“ brzy přijdou. Míša však tomuto příběhu nevěří. Po informování SS nezůstal nikdo naživu. Jacobova lež je, že má vysílačku, lež, která ohrožuje jeho život. Zároveň dává obyvatelům ghetta jiskřičku naděje.
Už se nikdo nezabíjí. Mladá Lina (Manuela Simon) tlačí na Jacoba, aby jí ukázal rádio. Protože nikdy žádnou neviděla, přináší olejovou lampu do rádia, které může poslouchat jen ona. Jacob vytváří falešné rádiové reklamy z vedlejší místnosti.
Nyní však musí Jacob každý den vymýšlet nové zprávy pro obyvatele ghetta. V tomto stavu se téměř nesnaží maskovat, zvláště když deportace začínají v souvislosti s příchodem sovětských vojsk. Vysvětlí, že rádio je rozbité, ale ostatní najdou opraváře. Jacob nakonec řekne pravdu, načež jeho přítel, kadeřník Kowalski (Erwin Jechoneck), spáchá sebevraždu. Na konci filmu míří deportační vlak do Osvětimi.
Baker a Baer zvolili tento konec záměrně, s realitou a bez mučedníků, na rozdíl od hollywoodské adaptace, kde Jacob vede odbojovou skupinu. To Baer a Becker nechtěli – hrdinu nad ostatní obyvatelstvo. Baer ironicky poznamenal, že šťastný konec hollywoodského filmu mu poněkud připomněl Stalinovu politiku „socialistického realismu“.
V 60. letech měli východoněmecké filmové publikum dost vulgárních zobrazení komunistů s hranatými čelistmi, které pronásledovali nacisté, zatímco všichni ostatní jen stáli a hráli kompars. Bylo natočeno mnoho filmů, které realisticky zobrazují život v NDR a vyvolávají existenciální otázky o NDR samotné. Všechny filmy natočené v letech 1965 a 1966 byly nakonec východoněmeckou státní produkční společností DEFA zakázány, včetně Bayerovy budovatelské komedie Stein Sports (stopy kamenů).
Vládnoucí stalinistická strana (SED) tvrdila, že takové filmy způsobují sociální nepokoje v podmínkách velkého sociálního napětí. Bylo to jen pár let po postavení Berlínské zdi. Filmy naznačovaly alespoň to, že SED bránila pracujícímu obyvatelstvu, zejména mladým lidem, hrát významnou společenskou roli, tedy filmy vyzývaly stalinistickou stranu k plnění deklarovaného programu realizace moci dělnické třídy. Právě tento demokratický duch ovlivnil i Nasse Jacob lhářPředstavený Beckerem na konci roku 1966.
Film se obejde bez obvyklého stalinského pedagogického a arogantního personálu (a lektorů). Historickou postavou Jacoba Hemma, který záměrně porušil nacistický zákaz vlastnit rádio, se stává apolitický bývalý pekař Jacob, který rádio nevlastní a náhodou se ocitne v situaci, kdy spontánně (nikoli náhodně) zareaguje v velmi lidským způsobem. Místo přestavby ghetta s přeplněnými ulicemi a byty posetými mrtvolami se film zaměřuje na hlavní postavy, které hrají zranitelné role.
Jacob lhář Film mohl být natočen až v roce 1974, protože Bayer nesměl natáčet filmy téměř deset let po úspěchu The Critical System. Stein SportsH. Mezitím Becker rozvinul scénář do bestselleru, o jehož zfilmování se začala zajímat západoněmecká televize ZDF. Hlavní roli ve východoněmecké inscenaci měl hrát zkušený německý herec Heinz Roman, který žil v západním Německu.
Předseda státu a strany NDR Erich Honecker osobně zabránil Romanovi v účasti. Německá demokratická republika byla uznána jako nezávislý stát přijetím do Organizace spojených národů v roce 1973. „Je třeba se vyhnout všemu, co by mohlo odkazovat na sjednocený kulturní národ“, uvádí Baer ve své autobiografii.
Potíže byly i se sousedním Polskem (rovněž za stalinského režimu). Polští herci zapojení do filmu nesměli cestovat, aby se filmu zúčastnili. Možná to souviselo s postojem Poláků k židovské komunitě v zemi. Kromě aktů solidarity došlo během války k antisemitismu a zradě. V Polsku to ale bylo v té době tabu.
Mezi lety 1966 a 1974, kdy se filmový projekt zastavil, se nálada ve východním Německu změnila. Doba radikálních požadavků skončila. V měnící se situaci, která otevřela určité svobody, se nyní nefikční filmy zaměřily na boj za právo na osobní rozvoj a osobní štěstí. To byl případ vícedílného televizního seriálu Bayer Sedm případů Donna Juanita (1973) nebo Heiner Carow Legenda o Pavlovi a Paule (1973), který se stal kultovním filmem. film Jacob lhářsvým poetickým a střízlivým přístupem dokonale zapadá do doby.
Promítání starých klasik NDR na Berlinale je vítaným znovuobjevením. Snímek modernímu divákovi alespoň připomíná naděje spojené s existencí Sovětského svazu, jehož armáda ukrajinských a ruských vojáků osvobodila za druhé světové války významné části Evropy od fašismu.
Sleduje
![„Česká reklama z polského pobřeží“ není ani česká, ani na polském pobřeží [WIDEO]](https://spectrumline.cz/wp-content/uploads/https://cdn.auto-swiat.pl/1/VA8k9lBaHR0cHM6Ly9vY2RuLmV1L3B1bHNjbXMvTURBXy8zNDJiZTVmNDZlN2FiYWViZDY1MzIxZTQ4YmQxOTI3Yi5qcGeSlQPNAQrMwc0Fs80DNJMFzQSwzQJ23gACoTAHoTEE)
