V Praze šlehaly i zátky od šampaňského, petardy a rakety. Ale nebyl to jazyk domorodců, který prořízl řev výbuchů. Pod „orly“, slavnými středověkými hodinami na zdi Staroměstské radnice, kde jsem také vítal Nový rok 1993, vládla italština a na Václavském náměstí – německé.

Do ulic města, které Evropa v těch letech znovu objevila, na tu noc vtrhli turisté. Domorodci zůstali doma. Někteří mi později řekli, že té noci nedokázali zadržet slzy.

Rakev v Bratislavě, kir v Praze

Minutu před půlnocí byla ze stožáru Bratislavského hradu sejmuta československá státní vlajka a když odbila půlnoc, slovenská vlajka šla na své místo.

Prapor nového státu byl také vyvěšen na nejvýznamnějším náměstí SNP ve městě, a to Slovenského národního povstání. Premiér Vladimír Mečiar níže ocenil nejmladší hlavní město světa. Někdo přinesl k mrtvole federace rakev a někdo další věšel portréty slavných Slováků, nemluvě o otci Tisovi, prezidentovi Slovenského štátu, vazalovi Třetí říše.

Ten večer se v Praze neslavilo. V postranní uličce jsem narazil na papírovou vlajku Československa převázanou hedvábným papírem, která symbolizovala, co se právě stalo.

Tu noc ještě nikdo netušil, že brzy bude česká vlajka. Samozřejmě kromě těch, kteří v rozporu s rozhodnutími přijatými ve Federálním shromáždění rozhodli o jeho převzetí jménem České republiky zpět. Předtím měla česká vlajka stejné barvy jako polská.

Vlastní židle, vlastní hvězda

Když jsem se v květnu 1992 přestěhoval do Prahy, netušil jsem, že za pár týdnů budu svědkem rozdělení federace. Přestože na Slovensku existovala krajně pravicová Slovenská národní strana (SNS), jejímž cílem bylo vytvořit (a případně obnovit) Slovenský štát, v červnu vyhrála necelých 8 % voleb. Stačilo uspořádat protesty v ulicích Bratislavy a hlasitě křičet, že „dost bolo Havel“, ale nedalo to šanci prosadit jejich plány, i když jste byli špičkou vah, protože vítěz potřeboval pár míst k obsazení. moci sami o sobě.

Kromě SNS se tehdy ke slovenské suverenitě nikdo nepřihlásil, alespoň ne v nejbližší době. Pouze premiér Jan Czarnogurský veřejně vyjádřil přání, aby Slovensko po vstupu do Evropského hospodářského společenství získalo vlastní sídlo a svou hvězdu (na vlajce). Ale to byla vzdálená budoucnost. Uplynulo dvanáct let od…

Proti vůli obou národů

Ukázalo se však, že ti, kteří vyhráli volby v roce 1992 v obou částech federace, neměli v úmyslu se o získanou moc dělit. Za prvé to nechtěl Václav Klaus, vítěz české části voleb. Zejména proto, že až příliš dobře věděl, jak těžký a nevyzpytatelný bude partner Vladimír Mečiar při řízení společného státu, který předtím necelý rok vládl Slovensku, než ho odstavili od moci ti, kteří ho na tento post sami poslali. Stalo se tak při podezření, že jde o spolupracovníka československé tajné služby StB.

Vladimír Mečiar (vlevo) a Václav Klaus diskutují o rozdělení Československa na samostatné státy na zahradě v Brně, srpen 1992.

Mečiar nebyl nakloněn rozbití společného státu, i když 17. července 1992 sám hlasoval v nově zvolené Slovenské národní radě pro přijetí deklarace o suverenitě Slovenské republiky. Věřil, že tohoto cíle lze dosáhnout v česko-slovenské konfederaci, do níž chtěl federaci přeměnit. Ale Klaus nechtěl nic z toho slyšet. Slovenskému premiérovi nezbylo, než přistoupit na podmínky českého partnera.

Velmi rychle se ukázalo, že společný stát bude rozdělen, a to bez dotazu na názor jeho občanů. Klaus, který před politikem pracoval v Prognostickém ústavu ČSAV, dobře věděl, že v případném referendu by naprostá většina Čechů a Slováků na otázku o rozdělení společného podniku odpověděla „ne“. země.

Porušené sliby

Tyto události posledních šesti měsíců existence Československa se zapsaly do dějin jako „sametový rozvod“, což byl nepochybně přímý odkaz na „sametovou revoluci“, která na podzim 1989 ukončila komunistický režim v Československu. To však mělo především podtrhnout rozdíl oproti tomu, co se dělo o několik set kilometrů jižněji, kde se v postupných válkách, stále krvavějších, vzdalovaly národy dalšího společného státu, dnes již neexistujícího, Jugoslávie. Necelý měsíc po posledních československých volbách bosenští Srbové zavraždili 7000 bosenských Muslimů. A i kdyby nikdo nevěřil, že by se Češi a Slováci mohli postavit proti sobě, nedá se říct, že by takové obavy nebyly.

Pro běžné občany mělo být rozdělení společného symbolické. Oba nové státy měly nadále používat stejnou měnu, hranice měla zůstat pouze čárou na mapě. V každodenním životě se změnilo jen málo.

Ale byly to pohádky pro útěchu, nebo spíše uklidnění. Pohraniční infrastruktura na české straně se začala budovat v prvních lednových dnech. A společná měna byla rozdělena v pondělí 8. února, pět týdnů po společném státě.

Praha, pohled na Pražský hrad

postavit hranici

Když jsem jel 2. ledna 1993 po dálnici do Bratislavy, nevšiml jsem si ničeho zvláštního. O pár dní později to bylo jinak. Cedule „konec dálnice“ pravděpodobně dva kilometry před místem, kde řeka Morava označuje hranici mezi oběma novými zeměmi, rychlostní limit a nakonec příkaz k výjezdu na parkoviště oznamovaly, že i zde to bude stejné. jako na jiných hranicích.

Už na slovenské straně jsem sjel z dálnice a otočil se zpět směrem do ČR. Tam už stál stánek a vepředu – celník. Prudké brzdění.

„Promiň, ještě jsem si nezvykl,“ řekl jsem. „To je v pořádku, můžeš pokračovat.“

Před odjezdem jsem se zeptal, co tady kontroluje. – Respektují Slováci dohodu o celní unii – odpověděl. Překvapilo mě, když jsem se dozvěděl, že zboží přepravované mezi oběma zeměmi bude osvobozeno od cla a daní. – Ano. Pokud ale pocházejí z jiných zemí, musí být při vstupu na Slovensko deklarováni a propuštěni. Jen prověřujeme, jestli tomu tak je,“ vysvětlil.

Smrt na přechodu pro chodce

Koncem října 1993 jsem byl na Visegrádské konferenci v Krakově. Slovensko tam zastupoval Roman Zelenay, syn Poláka a Slováka ovládajícího polštinu, jeden z hlavních politiků Hnutí za demokratické Slovensko vytvořeného Vladimírem Mečiarem, v jehož strukturách byl již druhým po premiérovi, a se měl brzy stát šéfem slovenské diplomacie. V Krakově se důrazně postavil proti myšlence euroregionů a zablokoval vytvoření Euroregionu Tatry.

Mluvil jsem s ním těsně předtím, než se vrátil do Bratislavy. Byl jedním z mála členů slovenského manažerského týmu, který se novinářů nebál a měl si s nimi co říct. O to více šokovala zpráva, která dorazila o tři dny později, na svátek Všech svatých, 2. listopadu, ze slovensko-české hranice. Ford Scorpio, který řídil, přes noc srazil maďarský kamion. Tam kamiony čekaly na proclení v levém pruhu dálnice, obvykle vyhrazeném pro předjíždění. Zelenay, který nebyl připoután bezpečnostním pásem, na místě zemřel. Řidič a žena sedící vedle něj utrpěli jen lehká zranění.

Tato smrt na hranici, k níž sám přispěl, se pro mě stala smutnou smyčkou tohoto příběhu, který začal téměř o rok a půl dříve posledními československými volbami a vyhlášením slovenské suverenity.

Chcete se k tomuto článku vyjádřit? Udělejte to na Facebooku! >>