. Jihoamerický recitál „Serenáda“ v zahradě Alter Engel v Urbergu s chilským hudebníkem a básníkem Sergiem Veselým se stal i v těžkých podmínkách působivým, ohnivým a zároveň dojemným svědectvím o téměř filozofickém „savoir vivre“. .

Veselý koncertoval, ale zároveň nechal publikum zapojit se do jeho života v humorném a konverzačním tónu. Vlastní písně interpretované s vášní a citem se střídaly s nezapomenutelnými hity, to vše okořeněné spoustou sebevýsměchu, spoustou zdrženlivosti, ale především citlivým humorem a hlubokými myšlenkami, které dalece přesahují pouhou zábavní hodnotu.

Veselý od začátku nabádal své publikum k pískání, cvakání či lámání základního rytmu svých písní a zároveň navodil velmi intimní atmosféru, k níž výrazně přispěla jeho spíše tichá, pozornost poutající hra, záměrně prováděná bez zesílení. příspěvek. Své posluchače vzal na hudební turné po Jižní Americe, představil melodramatické milongy a nápadně rytmickou kečuánskou hudbu, zahrál typické melodie z Venezuely, Kuby a Kolumbie, včetně známých písní jako Buena Vista Social Club nebo ke zpěvu hitů jako Guantanamera nebo Bésame. mucho, ke kterému přešel z kytary na akordeon.

Mezitím se veřejnost dozvěděla, že se naučil hrát na akordeon od svého otce, který se to zase naučil od svého otce, a že tento dědeček přijel do Chile se svou harmonikou v roce 1908 na křižníku Lombardie z jejího rodného Čecha. Republika. Republika.

Veselý také prozradil, že on sám byl za Pinochetovy diktatury vězněn jako rebel a v táboře začal skládat. Vojsko zabilo psa vězňů, protože byl pojmenován po diktátorovi Augustovi, a Veselý složil nářek za mrtvého psa, který označil za svědectví o tom, co nazýval metaforickou vzpourou.

Kromě těchto podnětných momentů Veselý, zjevně rozený umělec, do svého vystoupení opakovaně vetkal i zábavné věci, jako například první zkušenosti s výukou němčiny reprodukováním typického zvuku bavorského idiomu nebo švábštiny, aniž by slyšel srozumitelná slova.

Bylo to velmi poetické a dojemné, když občas recitoval texty svých písní v němčině bez hudby, a takové chvíle proměňoval zase v radost, když například vyprávěl, že mohl v 80. letech jet do Prahy a vyprávět o příbuzný, který tam stále bydlel, dostal dědův deník, což by bez Pinocheta pravděpodobně nikdy nedokázal. Na akordeon se pak hudebními odbočkami vydal k tyrolskému Schuhplattlerovi, kterému se naučil od svého otce, zahrál La Palomu kyjevskému majiteli Alter Engel nebo španělskou lidovou píseň La Cucaracha, která se stala mexickou revoluční písní. A nakonec také uvedl stručný přehled svých vlastních dětských písní s názvem „Můj houpací kůň“, který vás nutil zpívat, nebo se smutně jiskřivým autoportrétem „hokus-pokusu“ samoříkající klidné místo má poté, co dobře deklaroval dvě hodiny skvělé non-stop zábavy jako přídavek, i když by jistě mohl pokračovat hodiny a publikum by mohlo hodiny vesele poslouchat.