Cesta procházela hustým lesem, který ještě vykazoval známky zkázy, kterou v oblasti zanechala poslední bouřka před dvěma týdny. Na okraji lesa bylo stále mnoho hustých popadaných stromů, které čekaly na odstranění. Silnice byly také poškozeny silnými dešti. Jel jsem tedy opatrně po občas dost strmé cestě a ulevilo se mi, když jsem konečně bez problémů dojel na Labskou cyklostezku.

Natěšený z bezproblémového sjezdu jsem si užil jízdu po dobře vyvinuté a široké Elberadweg a rychle dorazil do Schmilky, posledního města před hranicemi. Od Schmilky jsem viděl na mobilu při plánování túry, že poslední úsek k hranici musíte jít pěšky přímo po silnici. Těsně před ukončením cyklostezky na ulici láká lavička k lenošení s výhledem na Labe. Zastavil jsem a „zaparkoval“ vozík na okraji cyklostezky u Labe. Parkovací brzdy nefungovaly z výše popsaných důvodů a nenašel jsem objímku, kterou můžete upevnit ruční brzdu na řídítka adaptivního kola, ale nenapadlo mě, že je nutné vozík zajistit na údajně rovině silnice. Také jsem se chtěl dostat do banky pouze po cyklostezce a mít vozík na dohled. Vylezl jsem z vozíku – a pak se to stalo: řídítka se otočila k Labi a vozík teď nekontrolovaně duněl po louce dolů ze svahu k řece. Tuto variantu autonomního řízení zastavila až hustá vegetace břehů. Kdyby byl východ o pár metrů dále vpravo, noční můra by se naplnila. Protože tady se vegetace zastavila a cesta k Labi by byla volná!

Zakopl jsem, zavrávoral a sklouzl na invalidní vozík a nejprve jsem si sedl za něj na příjezdovou cestu, kterou udělal jako smyková stopa v podrostu cestou dolů. Když jsem seděl za vozíkem a přemýšlel, jak to dostat ven, najednou vedle mě stála žena a tři muži. Paní vysvětlila, že mě viděli sedět na invalidním vozíku na nábřeží parkoviště nad Elberdweg a přijeli mi pomoci. Zavtipkovala: „Ještě štěstí, že máš na sobě tu červenou košili. Jinak by tě nebylo vidět v porostu!“
A pak se vše seběhlo velmi rychle! Muži se krátce poradili, všichni tři zvedli celou kombinaci invalidního vozíku a ručního kola a vynesli ji z podrostu na Labskou cyklostezku. S pomocí paní jsem je mohl následovat. Pod zraky mých zachránců jsem nejprve posunul kola dopředu, aby opět fungovaly ruční brzdy. Dále rychlá kontrola, zda nedošlo k poškození elektroniky handbiku. Pozval jsem své zachránce do restaurace, abych poděkoval, ale oni chtěli pokračovat ve své túře. Protože můj invalidní vozík a ruční kolo byly funkční, rozhodl jsem se pokračovat v cestě do České republiky.