Kdo považuje tento rasistický skandál v jihoafrické džungli za výjimku a tvrdí, že takové slovní přehmaty jsou možné jen v dynamice show hlučných zábavních formátů, se hrubě mýlí. Jediný rozdíl oproti běžnému jazyku, v němž jsou rasistické konotace nebo překračování jazykových hranic stále příliš časté, je pozornost, která je jim nyní věnována.

Když Harald XY znovu řekne slovo N Maxi Mustermannovi a ukáže na televizi, aby svému kamarádovi ukázal, o kom mluví, nikdo si toho nevšimne. Ale je to méně závažné? Nevadí vám mluvit o „xenofobii“, když je to skutečně rasismus, ale děláte z lidí, se kterými mluvíte, cizí lidi – aniž byste věděli, odkud pocházejí? Ano, je to znepokojivé: protože tam, kde je jazyk, začíná realita. Jak spolu mluvíme a mluvíme, žijeme spolu.

V tomto komentáři se nikdo nemusí bát, že se objeví vychvalovaná „jazyková policie“, bude odstraněna bariérová páska s potiskem „To si asi ještě budete moci říct“ a za ní slovní zásoba, která povede k několika letům uvěznění a vyhoštění. Ne: Tento text zde chce pouze zvýšit povědomí a objasnit, že rasismus bohužel stále příliš často nachází místo v našem jazyce – ať už vědomě či nevědomě.

Technický žargon pro výraz Busch paní Youssefian a také pro výrazy, jako je slovo N, je: „Othering“. Lidé jsou prohlášeni za jiné, mají sníženou klasifikaci a nezapočítávají se do tzv. normy. Ponížení, které pramení z kolonialistického ovzduší té doby: tady bílí vlastníci půdy, tam nebílí, kteří se musí podřídit.

Náš jazyk je příliš mocný na to, abychom ho mohli takto zneužít. Jak kdysi řekl židovský učenec a politický romanopisec Victor Klemperer, který byl pronásledován nacisty, ve své eseji „Jazyk Třetí říše“? Slova jsou jako krabice arsenu, kapsle obsahující nebezpečnou chemickou nálevu: „Jsou spolknuti, aniž by si to uvědomovali, zdá se, že nemají žádný účinek a po chvíli je toxický účinek.“

Nesmíme dovolit, aby byl tento jed vštípen do naší společnosti. Ať už v táboře v džungli, údajně daleko od našeho každodenního života, nebo tady a teď: v práci, na pohovce, u pokladny v supermarketu, ve škole, na sportovištích, v repozitářích a v chatech a komentářích na sociálních sítích. Svým jazykem rozhodujeme o naší lidské interakci: můžeme rozlišovat – nebo projevovat respekt. Zvolme to druhé.