„Dlouhou dobu žili Rakušané a Češi vedle sebe, než vlastně mezi sebou,“ řekl Václav Havel v senzačním projevu na Vídeňské univerzitě v roce 1993. Stížnost, která existuje dodnes „dnes a historikové Hildegarda Schmoller a Niklas Perzi z Rakouské akademie věd (ÖAW) by této situaci rádi čelili svým novým svazkem o společné historii.

Sousedé. Právě vyšla rakousko-česká historická kniha, která se prostřednictvím 12 příspěvků rakouských a českých historiků zabývá vztahy mezi oběma sousedními zeměmi od středověku po současnost až po 20. století. Na této knize se podílí i Výzkumný ústav novověkých a soudobých dějin ÖAW a financovaný třetími stranami.

Obtížný vztah, společná historie

Její jedinečnost spočívá v tom, že každou kapitolu napsal samostatný tým rakousko-českých historiků, takže vždy spojuje pohledy obou zemí. „Samozřejmě tu a tam byly rozdíly v důrazu kapitol i v přístupu. Ale o to šlo,“ vysvětluje historik ÖAW Schmoller, jeden ze čtyř redaktorů.

„Nemělo by se jednat o srovnání dvou různých národních dějin, ale spíše o historiografii dvou států, které spolu úzce souvisejí a jsou v mnoha ohledech srovnatelné.“

„Nápad ve skutečnosti vzešel od občanské společnosti a v roce 2009 ho převzali ministři zahraničí obou zemí,“ vysvětluje spolueditor Niklas Perzi. „Nemělo by jít o srovnání dvou různých národních dějin, ale spíše o historiografii dvou států, které spolu úzce souvisejí a jsou v mnoha ohledech srovnatelné. »

Československo a Rakousko byly dvě středně velké země, které byly dlouho sjednoceny pod monarchií a samostatnými státy se staly až v roce 1918. Vývoj mezi oběma válkami byl do značné míry paralelní, změnil se však „anšlusem“ Rakouska v březnu 1938 a okupací českou část Československa německou říší v březnu následujícího roku. Poté se s Čechy zacházelo jako s druhořadými občany a válka začala o šest měsíců později.

Dekrety Beneš, Temelín, smíření

Obtížným tématem, které je v knize stále podrobně zpracováno, je „odněmčení“ po skončení druhé světové války v důsledku „Benešových dekretů“. V letech 1945 až 1947 bylo z Čech a Moravy odsunuto kolem tří milionů sudetských Němců. Nejvíce šlo do Německa, čtvrt milionu do Horního a Dolního Rakouska. Zejména centrální region Horního Rakouska nabízel v poválečných letech mnoho průmyslových pracovních míst, a proto se zde mnoho lidí usadilo natrvalo.

„První demokratické volby po skončení války byly nakonec revoluční: v Rakousku volilo komunistickou stranu jen 5 procent, v Československu kolem 40 procent. Tím bylo jasné, že Rakousko směřuje na Západ, Československo k Sovětskému svazu,“ říká Perzi. Obě země oddělovala železná opona, která oddělovala tržně orientované západní demokratické státy od skutečných socialistických diktatur Varšavské smlouvy. („Východní blok“).

Tehdejší uprchlická vlna do Rakouska a ochota místního obyvatelstva pomáhat jsou dodnes zakotveny v kolektivní paměti obou zemí.

Ke krátkému sblížení, zejména kulturnímu a intelektuálnímu, došlo během Pražského jara (1968), hnutí shora i zdola, které chtělo přeměnit skutečně existující socialismus v „socialismus s lidskou tváří“ a otevřený Západu. Tato situace však byla rozdrcena vojsky Varšavské smlouvy a železná opona ztuhla během „normalizace“ 70. let „Tehdejší uprchlická vlna v Rakousku a touha po pomoci místního obyvatelstva jsou stále ukotveny v kolektivní paměti obou zemí,“ říká Schmoller.

Po „sametové revoluci“ a otevření hranic vyvstaly velké naděje na společné vztahy, které však byly v následujících letech zklamány. Problematika vyvlastnění a odškodnění odsunutých sudetských Němců i jaderná elektrárna Temelín u hornorakouských hranic zatemnily sousedské vztahy. „Ve dvou otázkách byly různé interpretace, jedna strana nerozuměla druhé,“ vysvětluje Schmoller.

Přeshraniční iniciativy

Kvůli německo-českému usmíření, vstupu ČR do EU a určitým iniciativám angažovaných politiků však tato témata ztratila část své explozivní síly. Přispěly k tomu i přeshraniční kulturní projekty jako např. Dolnorakouská národní výstava v roce 2009 v Telči. Takové projekty jsou mimořádně důležité, protože kromě někdy obtížné historie by se neměla podceňovat jazyková bariéra jako rozdělující faktor, domnívá se Schmoller.

Přes všechny odlišnosti bylo a je také mnoho paralel, jak v knize demonstrovaly týmy historiků: v 70. letech 20. století prováděli moderní politiku rakouský kancléř Bruno Kreisky a Gustáv Husák, generální tajemník Komunistické strany Československa. , integrující sociální politika byla umožněna díky silnému hospodářskému růstu obou zemí. To stabilizovalo příslušné politiky, zatímco dominantní ideologie ztratily svůj význam. V Československu dosáhl marxismus-leninismus svého cíle jako „politické náboženství“ a v Rakousku ztrácela na významu rakousko-marxistická tradice vládnoucí SPÖ.

Došlo také k běžnému vývoji v popkultuře. „Kulturní kódy se díky televizi rozšířily z metropolí do poslední vesnice, pronikaly hluboko do každodenního života, ničily staré struktury a vytvářely nové až do denních rytmů,“ píší v knize Niklas Perzi a Václav Šmidrkal. Sportovní úspěchy vysílané na ORF, seriály jako „Mundl“ a „Kottan identifikovaný“, stejně jako Ö3 a Austropop rozhodujícím způsobem formovaly novou rakouskou identitu a poskytly kritické a ironické zkoumání každodenní kultury a tradic. Naproti tomu v Československu společensky kritické filmy a seriály o radostech a strastech komunistické každodennosti, stejně jako o podvratných undergroundových skupinách („DG 307“, „Aktual“, „The Plastic People of the Universe“ atd. .) nabídl kontrapunkt ke státní doktríně a strukturám kůry.

Výnosná vzájemná perspektiva

Ve sbližování s EU a otevírání tehdejšího Československa tržní ekonomice je také mnoho paralel s rakouskou historií, což svazek podrobně vysvětluje. Samostatné kapitoly jsou věnovány také „Životu na hranici a s hranicí“ – od úspěšných i neúspěšných pokusů o útěk v době železné opony až po otevření hranic na konci roku 1989, po kterém obyvatelé obou zemí tolik toužili.

„Cílem zde nebylo najít společnou interpretaci, ale spíše představit různé pohledy na události a přispět tak k lepšímu vzájemnému porozumění.“

O tématech obsažených v knize se vedla diskuse. „Cílem zde nebylo najít společnou interpretaci, ale spíše představit různé pohledy na události a přispět tak k lepšímu porozumění ostatním. „Tato témata vyžadují čas,“ vysvětluje historik, protože historická věda je v České republice samostatná teprve od začátku 90. let.

Navzdory tomu a právě z tohoto důvodu je nesmírně cenné prozkoumat naši společnou historii z perspektiv obou stran. Roky spolupráce historiků obou zemí jistě přinesly své ovoce: výsledek si můžete přečíst v „Knize rakousko-české historie“.