Politici z východoevropských zemí ve svých veřejných vystoupeních dali jasně najevo, že pomoc Ukrajině považují za příspěvek k posílení vlastní bezpečnosti. „Pokud Ukrajina padne, Putin bude pokračovat,“ řekl český ministr zahraničí Jan Lipavský v rozhovoru pro CNN.

„Rusko nás obsadilo v roce 1968. Nechceme, aby se to opakovalo. Tyto země sdílejí strach z dominového efektu s mnoha dalšími bývalými členy východního bloku, kteří se nyní ocitli v přední linii NATO.

Příklad Česka a Slovenska však také ukazuje, že k přeměně obav v rozhodnou politiku bylo zapotřebí veškeré brutality totální invaze. Polsko již z války v Gruzii v roce 2008 a z anexe Krymu o šest let později vyvodilo závěr, že Rusko musí být vojensky pod kontrolou. Maďarsko dnes stále vidí věci jinak a od roku 2014 dokonce zvýšilo svou závislost na Moskvě, zejména v energetickém sektoru.

Česko a Slovensko tehdy reagovaly odlišně. V Praze vždy byli klíčoví zahraniční politici, kteří považovali Ukrajinu za nejdůležitějšího partnera ve východní Evropě. To zahrnovalo rané dodávky zbraní.

Miloš Zeman je přitom prezidentem, který se netajil obdivem k ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi. Slabé vlády na něm závislé opakovaně lavírovaly mezi závazkem vůči Západu a přátelskými gesty vůči Východu.

Zlomovým okamžikem byla odhalení ruských sabotážních a špionážních aktivit v Česku, která vedla k vítězství rozhodně prozápadní koalice v roce 2021. Zeman je také ve špatném zdravotním stavu a zdiskreditovaný ruskou invazí. „Putin je blázen,“ prohlásil v únoru prezident s tím, že se na svém účtu spletl.

Zlom v české zahraniční politice

Zlom v české zahraniční politice znamená, že země dokonce od minulého týdne vyjednává se Spojenými státy obrannou dohodu, která by mohla vést k rozmístění zahraničních vojáků. Na rozdíl od 24 zemí NATO už dříve Praha takový krok odmítla.

Jedním z hlavních důvodů je, že Češi, stejně jako Slováci, patří k nejskeptičtějším Evropanům vůči NATO. Ratifikace podobné obranné dohody vládou v Bratislavě na začátku letošního roku provázely protesty a ostré diskuse v parlamentu.

Vůdcem odboje je Robert Fico, který byl proti západním sankcím proti Rusku, ještě když byl premiérem. Podobně jako maďarský premiér Viktor Orbán se prezentuje jako pacifistický politik a vojenskou pomoc Ukrajině označuje za nezodpovědné zasahování do vnějšího konfliktu.

Tvrdý postoj Slovenska vůči Rusku se zdá být křehký

O to křehčí je slovenská jednotná fronta za tvrdou linií směrem k Rusku. Jejím nejvýznamnějším protagonistou je premiér Eduard Heger, který se vloni vlastně ujal funkce jako dorážka.

Je pravda, že Heger má díky svému postoji k válce na Ukrajině nejvyšší důvěru ze všech politiků v zemi. Jeho populistickou stranu Olano je však ideologicky obtížné lokalizovat a jeho vládní koalice je slabá a heterogenní.

Jsou přece jednotní v boji proti Ficovi a jeho spojencům, který probíhá s tvrdými bubny. Nevíme, jakou roli v této oblasti hraje justice: minulý týden byli zatčeni důvěrníci bývalého šéfa vlády za to, že zdiskreditovali hodnostáře. Fico si stále chrání poslaneckou imunitu. Vláda také zakázala řadu médií klasifikovaných jako proruská.

>> Přečtěte si také: Znepokojivá otázka německých tanků: mohou dodávky zbraní rozhodnout války?

Opoziční strany jsou v průzkumech stále napřed. Pokud by vláda padla, mohla by se rýsovat i rozhodně prozápadní cesta. V každém případě existuje potenciál pro konflikt, a to i na ekonomické úrovni.

Březnová inflace byla dvouciferná, nejvyšší od přelomu tisíciletí. Slovensko také zůstává silně závislé na ruském plynu a ropě. Do země navíc dosud proudilo více než 350 000 ukrajinských uprchlíků, jejichž integrace vyžaduje nemalé prostředky.

Pragmatismus versus neoidealismus

Maďarský oportunismus v ruské politice, který je utvářen ekonomickými zájmy, proto zůstává alespoň pro Slovensko realistickou alternativou k novému „geopolitickému neoidealismu“, který pozorovatelé ve střední a východní Evropě pozorují na vzestupu.

Napětí mezi oběma přístupy stojí i za zrušením jednání visegrádské skupiny států na konci března: Orbán si tehdy musel vyslechnout ostrou kritiku nejen z Česka, ale i Polska, kde je u moci jemu politicky blízká vláda.

Slováci naopak mlčeli – další náznak toho, že se Bratislavští necítí úplně pohodlně ve své kůži. Pokud chce země zůstat v kurzu, potřebuje ekonomické a vojenské povzbuzení od hlavních západních hráčů.

Po: Komentář: Export vyřazených tanků do Kyjeva nestačí