Berlín (dpa) – Stopy druhé světové války formují dnešní rodiny po generace. Mnoho tzv. válečných vnoučat, narozených v 60. a 70. letech, prožívá trauma svých rodičů z národního socialismu, války, holocaustu a také vlastní duševní šrámy.
V německé literatuře však bylo psaní o útěku a vyhnání asi 14 milionů Němců po roce 1945 dlouho tabu. To už neplatí. Pro autora, který se vydal po 550kilometrové únikové cestě, kterou jeho otec cestoval na západ od kdysi Slezska jako devítiletý počátkem roku 1945, je však neobvyklé.
Christiane Hoffmannová, první zástupkyně mluvčí federální vlády a bývalá autorka Spiegelu, je pryč. V lednu 2020 se Hoffmannová, stejně jako její otec o 75 let dříve, přestěhovala ze své rodné vesnice Rosenthal, která je nyní Różyna v Polsku. Těch 550 kilometrů urazila sama téměř do Bavorska. Výsledkem je poetická a velmi osobní kniha „Vše, co si nepamatujeme“.
„Námořnický oblek, Rusové, Odra, koně“ jsou útržky otcovy paměti prchající před blížící se Rudou armádou. Jeho námořnický oblek, jehož svršek byl zapomenut v Rosenthalu ve spěchu na odchod, se stává symbolem odchodu z domova. Otec si ale později na útěk sotva vzpomene. „Teď si budu pamatovat za tebe,“ napsal Hoffmann.
Starý Rosenthal stále existuje, s domy z dob minulých, zachovanými v jejich předválečném stavu, čtyři hodiny jízdy autem z Berlína. Na Różyně je dokonce záznam na Wikipedii. Rodina Hoffmannů se několikrát vrátila v čase, seděla u kuchyňského stolu v domě, který kdysi postavil jejich dědeček a kde dnes žijí i vnoučata – potomci Poláků, kteří byli do Rosenthalu násilně přesídleni z východu. Rodina se spřátelila se současnými majiteli.
Hoffmannová proplétá let jejího otce, který mezitím zemřel, s vlastní cestou, cestou, která ji zavede přes tři země EU Polsko, Českou republiku a Německo až do srdce Evropy, dnešní Evropy. Netrápí ji turistika po stesku, ale upozorňuje na často složité vztahy mezi zeměmi a Německem a Evropskou unií. „My Němci neznáme žádnou jinou velkou zemi EU tak špatně jako Polsko, i když historické vazby jsou mnohem užší než třeba se Španělskem.“ Nechtěl jsi napsat nostalgickou knihu, říká Hoffmann. „Chtěl jsem se podívat na dnešní polskou společnost a popsat osud mého otce jako evropský, nejen německý.“
Ale stejně jako mnoho jiných válečných vnuků, i Hoffmannová pátrá po „temném tajemství“ své rodinné historie, své vlastní dětství popisuje jako bažinaté vřesoviště. Její výlet se stává jakýmsi pokáním, „pociťovat bolest, která odezněla v mém dětství (…)“, píše. A: „Vina je vždycky problém, nemůžete mluvit o Rosenthalu, aniž byste nemluvili o Osvětimi, která je vzdálená 180 kilometrů.“
60 % německých válečných dětí bylo traumatizováno, říká terapeutka Ingrid Meyer-Legrand („The Power of War Grandchildren“). Stejně tak není možné, aby váleční vnuci ukončili letecký zážitek svých rodičů. ‚Nemůžeš. Ne předtím, než o tom přemýšlím. Zkušenosti nás provázejí dál.“
Výsledkem je, že na toto téma existuje velká literatura. Například novinářka Sabine Bodeová se ve svých knihách zabývala stopami, které druhá světová válka zanechala v rodinách a zejména v generaci baby boomu. Existuje více než 400 publikací na toto téma, říká Bode. „Ale nezlomí se. Nyní se již hlásí děti poválečných dětí. Podle jeho zkušeností se „pořádná dávka“ válečných zkušeností v rodinách předává jen velmi zřídka. „Osciluje mezi invazí a absolutním tichem. A ani jedno není dobré. Protože děti nemají pocit, že svět je bezpečný.“
Hoffmannová také popisuje nejistý svět – byla úzkostné dítě, bála se „draka“ války, později se každých pět let stěhovala jinam. Chce se ale osvobodit z okovů minulosti, unikla ze „zatraceného 20. století“. A přesto ji jako novou místopředsedkyni vlády znovu dostihne válečné nebezpečí: musí se okamžitě vyjádřit k vyhrocenému rusko-ukrajinskému konfliktu.
Po roce 1945 se německá literatura stále soustředila na „vypořádání se s vinným zapletením“, ale po roce 1989 se „něco velmi radikálně změnilo“, vysvětluje Carsten Gansel, profesor nové německé literatury na univerzitě v Giessenu. Objevily se příběhy o útěku a vyhnání. Autoři jako Tanja Dückers, Marcel Beyer a Jenny Erpenbeck již patřili ke generaci vnuků se statusem „vzpomínkového“ podle Gansela v akademické eseji.
Tato generace spíše „vnímá Němce jako popravčí – což byli především – a jako oběti – kterými se také stali“. Podle Gansela působí Polsko a Orient na protagonisty při svých průzkumech téměř magickou přitažlivostí. Novinář Bode vidí tento vývoj pozitivně: „Pátrání po válečných vnucích v Polsku je skutečně zkušeným rozšířením EU.“
Christiane Hoffmann: Všechno, co si nepamatujeme. Pěšky po otcově únikové cestě, 279 s., CHBeck, ISBN 978-3-406-78493-4, 22 eur, vyjde 17. února 2022.
© dpa-infocom, dpa:220216-99-151637/3
