Ve své eucharistické homilii kard. Nycz připomněl, že je organizován nejen pro blahořečení Božího služebníka Jánose Esterházyho, ale také pro usmíření mezi národy střední a východní Evropy, zejména v souvislosti s probíhající válkou na Ukrajině, a pro posílení vazeb mezi Poláky. . a Maďarskem.

Informoval také, že koncelebruje mimo jiné P. Pawł Cebula, polský františkán, který řadu let působí v Maďarsku a je postulátorem procesu blahořečení Jánose Esterházyho.

S odkazem na dnešní liturgii slova varšavský metropolita zdůraznil, že nám říká, že Bůh je úplně jiný než člověk. Bůh se dívá do srdce. – Dává nám naději, že pokud budeme jednat z čisté a krásné motivace ve svém srdci, můžeme počítat s Boží milostí a požehnáním. Jak zdůraznil, církev se chce prostřednictvím probíhajícího beatifikačního procesu podívat i na srdce a motivace Jánose Esterházyho.

Krátce připomněl životopis kandidáta na oltáře – napůl Poláka – napůl Maďara, který svůj život prožil na území dnešního Slovenska jako aktivní politik v meziválečném období. Připomněl, že pomáhal Polákům uprchnout do Maďarska v roce 1939 o pronásledování a věznění během komunistické éry a jeho předčasné smrti.

– Jeho příkladem chceme všem, zejména politikům a veřejným činitelům, ukázat, jak má víra inspirovat lidský život – zdůraznil kardinál Nycz. – Byl dokonalý, bez hříchu? – rozhodně ne. Ale svatost neznamená být bez hříchu. Svatost je spojení s Bohem, radikální způsob následování Ježíše ve světle jeho milosti. Proto by chování svatých, i těch největších, nemělo být posuzováno ve světle našich současných znalostí, dodal. – Pokud bychom život Jánose Esterházyho posuzovali podle tohoto poznání, mohli bychom s ním v mnoha bodech nesouhlasit, ale bylo by to ahistorické hodnocení – vysvětlil.

Při obecné modlitbě zazněl úmysl v maďarštině.

Na závěr otec Paweł Cebula poděkoval všem za společnou modlitbu a za to, že příští sobotu (25. března) bude možné provést ve varšavské katedrále Oratorium věnované Jánosi Esterházymu. Vyzval také lidi, aby ho lépe poznali.

Po mši svaté Byla zahájena výstava pod širým nebem věnovaná životu a dílu Božího služebníka. Před kostelem Władysława z Gielniówa ​​stojí pomník – busta Jánose Esterházyho.

Pro dnešní eucharistii Sdružení Jánose Esterházyho SMÍŘENÍ. Vznikla na konci roku 2021. Založili ji laici ze zemí Visegrádské skupiny, kteří chtějí následovat Jánose Esterházyho jako příklad evangelické služby a na ní založeného společenského života. Mezi cíle sdružení patří: šířit pravdu o služebníku Božím, který je podle práva České republiky a Slovenska stále považován za válečného zločince, šířit jeho uctívání a začlenit jeho duchovní dědictví, v němž se usmíření, založené na odpuštění a pevné spolupráci lidí a národů, je nejdůležitější. Pořádá koncerty, výstavy, konference, podporuje publikace a různá kulturní díla, kupř. drama věnované kandidátovi na oltáře v Národním divadle v Budapešti, výstavy obrazů, koncerty) Předsedou spolku je Dr. Imre Molnár, historik, sociolog, bývalý diplomat. Její sídlo je v Egeru, vedle františkánského kláštera.

25. března 2023 (sobota) se v 16:30 v katedrále sv. Jana Křtitele ve Varšavě uskuteční polská premiéra Oratoria In memoriam Servi Dei János Esterházy „V kříži smíření“. Maďarský mužský sbor sv. Efremy a sólisté: Beáta Breinich – soprán, sólistka Maďarské národní opery a Tamás Kirkósa – violoncello.

János Esterházy se narodil 14. března 1901 v zámožné velkostatnické rodině šlechtického rodu Esterházy v Nyitraújlaku na tzv. Horních Uhrách (dnes je to obec Veľké Zálužie v okrese Nitra na západním Slovensku). Jeho matka – Elżbieta (Elisabeth; 1875-1955) byla dcerou hraběte Stanisława Tarnowského (1837-1917; rektor Jagellonské univerzity), z níž budoucímu služebníkovi Božímu proudila v žilách polská krev a on se cítil spjat s naše země. Patrné to bylo zejména za druhé světové války, kdy pomáhal Polákům uniknout přes Maďarsko z okupované země. Byl však především aktivistou maďarské menšiny v předválečném Československu a zároveň hluboce věřícím katolíkem, který se ve veřejné činnosti řídil křesťanskými hodnotami.

Vystudoval střední školu v rodném městě a vyšší obchodní vzdělání v Budapešti. Poté se vrátil na rodové panství na území dnešního Slovenska. V roce 1924 se oženil s hraběnkou Lívií Serényi, se kterou měl syna Jánose a dceru Alici (maďarsky Alíz). Počátkem 30. let se zapojil do politické činnosti jako představitel maďarské menšiny. Již v roce 1931 se ujal vedení Svazu Maďarů v ČSR a o rok později vedl Národně křesťansko-socialistickou stranu. V roce 1935 se stal poslancem Federálního shromáždění Československa z okresu Košice a tuto funkci zastával až do zániku státu po Mnichovské dohodě v roce 1939.

Po celou tuto dobu hájil v parlamentu kulturní, ekonomická a jazyková práva svých krajanů žijících na Slovensku. Svého času byl zastáncem široké autonomie Slovenska v rámci česko-slovenského federativního státu, kterou navrhla Slovenská ľudová strana Fr. Andrej Hlinka. V roce 1935 spolu s ní podpořil volbu Edvarda Beneše prezidentem státu.

V roce 1936 byl Esterházy zvolen předsedou Sjednocené maďarské strany, ale Benešov návrh na vstup do vlády nepřijal. Od té doby se podle českých a slovenských zdrojů zasadil o rozbití československé federace (byl registrován jako agent „Šalmy“) a o začlenění Slovenska a Zakarpatské Rusi do Maďarska. V memorandu, které dostal vedoucí britské mise v Praze Walter Runciman, požadoval jménem slovenských Maďarů právo žít ve vlastní zemi s odkazem na 14 bodů prohlášení amerického prezidenta Woodrowa Wilsona.

Když 2. listopadu 1938 v rámci tzv. vídeňské arbitráže padla jižní část Slovenska do rukou Maďarska, jako vyslanec slavnostně přivítal v Košicích maďarské jednotky vedené Miklosem Horthim. Sám však zůstal na Slovensku a založil tam Maďarskou stranu na Slovensku. V Bratislavě začal vydávat deník „Új Hírek“ (Zpravodajství), a když to místní úřady zakázaly, „Magyar Hírlap“ (Maďarské zprávy). Od roku 1939 byl poslancem slovenského parlamentu jako jediný zástupce maďarské menšiny. Oslavoval vznik samostatného Slovenského štátu 14. března 1939 (v den svých 38. narozenin). V roce 1941 založil v Bratislavě nakladatelství „Madách“ a o rok později obnovil činnost kulturního spolku „Szemle“.

15. května 1942 jako jediný poslanec hlasoval proti zákonu o vyhnání Židů ze Slovenska, za což byl ostře kritizován místním tiskem. Za druhé světové války pomáhal Čechům, Slovákům a Židům uprchnout a dostat se do Maďarska. Po porážce v září 1939 organizoval redislokaci polských vojáků a civilistů v Maďarsku s využitím své poslanecké imunity. Mimo jiné osobně přepravil generála Kazimierze Sosnkowského do Budapešti. V roce 1944 protestoval proti okupaci maďarského státu německými vojsky.

Když koncem toho roku Bratislavu a celé Slovensko obsadila sovětská armáda, byl zatčen, ale po 12 dnech propuštěn. Nezapomněl ani na své krajany ze Slovenska a promluvil mimo jiné o jejich trápení. s Gustavem Husákem, zastupujícím vládu, který přispěl k jeho zatčení NKVD a deportaci do Lubjanky. Několik měsíců strávil na Sibiři (zatímco ho Slovenský národní soud v Bratislavě odsoudil k trestu smrti), ale v roce 1949 se vrátil domů. Zde mu byl rozsudek smrti změněn na doživotí a dne 8. března 1957 zemřel ve věznici Mírov na Moravě (ve skutečnosti ve vězeňské nemocnici).