Senátu ČR se před dvěma dny nepodařilo ratifikovat takzvanou Istanbulskou úmluvu. Toto je rozhodnutí, které je v rozporu s běžnými stereotypy, že podpora nebo opozice vůči tomuto dokumentu závisí na náboženských a politických názorech. Mediální obraz, který známe, obecně vypadá takto: křesťanské a konzervativní kruhy jsou proti přijetí tohoto zákona, zatímco sekulární, levicové a liberální síly jej podporují. V České republice, jedné z nejsekularizovanějších a nejateističtějších zemí světa, kde náboženství nehraje ve veřejném životě prakticky žádnou roli, se měla otázka zdát před hlasováním vyřešená. Pro mnoho komentátorů se tak ratifikace úmluvy zdála samozřejmá.

Nejasné dělení

A přesto k výše zmíněné ratifikaci nedošlo. Dále se hlasy nerozdělily podle stranické příslušnosti. Odmítnutí dokumentu podpořila například většina senátorů sociálně demokratické ČSSD, jeho přijetí naopak podpořila velká část politiků konzervativní ODS v čele s předsedou Senátu Milošem Vystrčilem, který dokonce pronesl plamenný projev. projev vyzývající k ratifikaci úmluvy.

Nutno dodat, že rozhodnutí horní komory českého parlamentu předcházela řada projevů a slyšení, která se několik měsíců odehrávala ve výborech Senátu. Příznivci i odpůrci zmíněného dokumentu měli možnost předložit všechny argumenty pro i proti přijetí tohoto zákona. Den před hlasováním předcházela sedmihodinová debata, během níž měli poslanci dostatek času rozvinout vlastní názory na tuto kontroverzní otázku.

Je úmluva účinná nebo neúčinná?

Většina senátorů nakonec rozhodla, že Česká republika Istanbulskou úmluvu neratifikuje. Český stát má podle nich z hlediska skutečné právní ochrany již dostatek ustanovení, aby oběti násilí na ženách a domácího násilí dostatečně chránil. Istanbulská úmluva podle nich v tomto ohledu nepřináší nic nového. To však s sebou nese další nebezpečí v podobě zavádění ustanovení o „gender mainstreamingu“ do českého právního řádu, čímž se podkopává koherence stávající právní úpravy v oblasti rodiny a manželství.

Hlavním argumentem proti ratifikaci byla skutečnost, že v zemích, kde byla úmluva přijata, se počet případů domácího násilí vůbec nesnížil. V tomto smyslu se dokument ukázal jako neúčinný. Osvědčil se však v jiné oblasti: implementace doporučení úmluvy ohledně zavádění požadavků „gender mainstreaming“ do vzdělávacího systému, státní preference a financování organizací nevládních organizací realizujících tento typ programů a zpochybňování ve veřejném prostoru biologické rozdělení mezi ženami a muži, které je základem společenského života. Proto se český Senát rozhodl říci „ne“ Istanbulské úmluvě.