Agresivní válkou proti Ukrajině Rusko vystoupilo z rámce mezinárodních norem. Putinova válka a hrozba použití jaderných zbraní ukazují, že je připraven téměř na jakýkoli civilizační zlom. Tím si odcizil mnoho svých dlouholetých příznivců v zemích střední a východní Evropy.

Pokus použít vojenskou sílu k reorganizaci teritoriální a politické reality představuje pro ukrajinský a ruský národ tragédii bezprecedentní od druhé světové války. Dokonce i sovětští vůdci dodržovali dohody Helsinského závěrečného aktu o zřeknutí se násilí a ochraně hranic. Tyto dohody tvořily do 24. února 2022 základ evropského bezpečnostního řádu.

Byly učiněny pokusy legitimizovat ruskou agresi ukazováním prstem na údajně zlovolnou západní politiku nebo chyby. Obvykle se Putinovi obránci spoléhají na tvrzení, že Západ (James Baker, Hans-Dietrich Genscher atd.) v roce 1990 slíbil, že NATO se nebude rozšiřovat na východ.

Z českého pohledu je toto tvrzení zvláštní. Cílem NATO v roce 1990 nebylo rozšíření NATO, ale zachování Varšavské smlouvy. Závisela na tom implementace Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách (CFE), která byla pečlivě vyjednávána v letech 1973 až 1989. Československé vedení bylo proto požádáno, aby neopouštělo Varšavskou smlouvu.

NATO zde není zmíněno ani v německo-československé smlouvě z 27. února 1992. Ještě v roce 1990 se prezident Havel a ministr zahraničí Dienstbier přimlouvali za rozpuštění dvou vojenských aliancí na evropském území.

Návrhy na rozšíření KBSE podal v roce 1991 v rámci „Pražských tezí“ německý ministr zahraničí Genscher a jeho československý protějšek. Rozšíření NATO v té době nebyl problém. Konstelace se však zásadně změnila s rozpadem SSSR, válkou v Jugoslávii a válkou v Zálivu.

Je zřejmé, že došlo ke skutečným chybám Západu nebo Spojených států, jako je zrušení smluv o kontrole zbrojení, jako je smlouva ABM, smlouva CFE, smlouva o otevřeném nebi a smlouva INF. To však neospravedlňuje ruskou invazi na Ukrajinu. Rozšiřování NATO probíhá od roku 2000 po konzultaci s Ruskem. Putin chtěl zabránit neutrální Ukrajině ve vstupu do EU a zahájil tak majdanskou revoluci. Staral se o mnohem víc než o neutrální status Ukrajiny.

Rozšiřování NATO nebylo primárně zaměřeno na ruské bezpečnostní zájmy, ale na ruskou zónu vlivu. Zatímco národní bezpečnost je legitimním právem každého státu, včetně Ruska, mezinárodní právo právem nezaručuje žádné právo na sféry vlivu.

Putinovi přátelé se odvracejí

S Německem ztratil Putin v důsledku války svého nejdůležitějšího a nejvlivnějšího partnera v Evropě. Dobře fungující německo-ruské hospodářské vztahy byly zničeny jedním šmahem.

Rusko si také odcizilo většinu zemí střední a východní Evropy. Po rozpadu Sovětského svazu stejně nebyly vztahy nikdy jednoduché. Zatížila je minulost, rozdílná dynamika transformace a rozdílné směry zahraniční politiky.

Hlavním problémem Moskvy ve vztazích se svými sousedy byla nízká úroveň sladká síla ve vztahu k Putinově vnitřní a vnější vůli použít násilí. To země střední a východní Evropy stále více odcizuje a znepokojuje.

Česká republika je toho dobrým příkladem. Jejich vztah k Rusku je méně historicky nabitý než vztah Polska a Německa. Přesto se odcizení zvýšilo s ruským historickým revizionismem, zejména se Stalinovou rehabilitací, řízenou shora. Česko-ruská historická komise stejně jako německo-ruská komise nebyla v posledních letech schopna vypracovat společný postoj.

V Česku bylo dost lidí, kteří chtěli normální vztahy s Ruskem i po anexi Krymu a válce na Donbasu. Publikum bylo roztříštěno migrační krizí a snahou EU zavést nucené rozdělování uprchlíků. V roce 2018 byla nedůvěra k Angele Merkelové vyšší (70 %) než k Trumpovi (67) nebo dokonce Putinovi (66).

Prezident Zeman byl vždy pro sblížení s Moskvou, zejména v ekonomické oblasti. V politické sféře kladl stejně jako bývalý prezident Klaus důraz na národní suverenitu a nezávislost. Síla ruské a čínské vlády přitom byla pro Zemana a Klause přitažlivá – alespoň nikdy nekritizovali jejich autokratický styl vlády.

Podobný postoj zaujal i bývalý premiér a současný opoziční lídr Andrej Babiš a jeho případný koaliční partner, česká SPD. Na Putinovu stranu se ale postavila i přímá demokracie, radikálně pravicová Strana svobody a komunistická KSČM. Zajímavé je, že v rámci Občanské demokratické strany (ODS) a KDU-ČSL byly také národně-konzervativní síly, které sympatizovaly se suverenismem, euroskepticismem a kulturním konzervatismem Putina, Orbána a Kaczyńského.

Ekonomické vztahy se po anexi Krymu snížily téměř na polovinu. Podíl Ruska na českém dovozu klesl ze 4,8 % v roce 2007 na 2,4 % v roce 2019.2 Podíl Ruska na českém zahraničním obchodu byl v roce 2019 2,5 % (28,5 % u českého dovozu). „Německo).

Česká republika v politickém zlomu

Česká republika plně podporuje sankce EU vůči Rusku – stejně jako sankce vůči Bělorusku. Drobná symbolická válka probíhala na veřejnosti, například kolem pomníku sovětského maršála Koněva. Česko-ruské vztahy se dostaly na dno poté, co byli ruští agenti obviněni z útoku na muniční sklad ve Vrběticích. V roce 2014 zemřeli dva čeští občané.

Přesto se vláda opakovaně pokoušela navázat dialog s Ruskem. Zvláštním vyslancem pro konzultace s Ruskem jmenoval například Rudolfa Jindráka, jednoho z nejuznávanějších diplomatů země.

Strukturální problém je v tom, že Rusko nevnímá Českou republiku jako samostatného hráče. Podle představ ruské vlády je skutečně suverénních jen málo velmocí, všechny ostatní státy jsou na velmocích závislé a musí se přizpůsobit.

Moskva považuje Česko, stejně jako ostatní země střední a východní Evropy a Ukrajinu, za americké vazaly. Putin chce z Ukrajiny udělat svého vazala.

Vztahy byly od začátku války zcela zmrazeny a většina obyvatel podporuje vládní stanovisko: pouze 10 % plně přijímá ruský narativ a podporuje Rusko ve válce; pro 19% jsou za válku zodpovědné Spojené státy, pro 14% je to Ukrajina. Na druhou stranu 81 % nesouhlasí s válkou a 74 % považuje Rusko za vinné.

V Česku od listopadu 2021 vládne protibabišovská koalice pěti velmi odlišných stran. Ta se postavila zcela na Ukrajinu. Česká republika potřebuje stejně jako Německo přechodné období, aby se stala nezávislou na ruském plynu. Probíhá nejen úplné politické, ale i ekonomické odloučení Ruska od Putina. Po selhání „změny prostřednictvím smíření“ se nyní očekává „usmíření prostřednictvím změny“. Česko nově podporuje Ukrajinu i těžkými zbraněmi.

Je zřejmé, že se hledá způsob vyjednávání, ale nejprve musí být zastavena Putinova palba. Nemůže si to dovolit ani ruská společnost, ani západní mocnosti, které nechtějí riskovat jadernou válku. Ukrajinci to tedy musí udělat sami, se západními zbraněmi. Špatnou alternativou by byla nějaká mnichovská dohoda. Poslední vydláždila cestu ke druhé světové válce v roce 1938.

Německá role je v ČR vnímána pozitivně, ale také kriticky. V přelomovém období není touha po německé vojenské vůdčí roli, ale po tom, aby Německo hrálo roli „umožňující mocnosti“ a dodávalo Ukrajině více těžkých zbraní. Zájmy Německa jako nejaderné velmoci a České republiky jsou do značné míry kompatibilní a nabízejí mnoho možností spolupráce.

Tentokrát se oba musí dohodnout na odmítnutí nové mnichovské dohody a bránit suverenitu Ukrajiny. Zároveň také vedete kampaň za jiné a normální Rusko.

Vladimír Handl je politolog, Institut mezinárodních studií v Praze a přednášející na Univerzitě Karlově v Praze.