Poláci a Češi aneb český film pokračuje

Posted On: 12 července, 2024

Češi obecně považují Polsko za téměř ultrakatolickou zemi. V České republice se k nějakému spojení s vírou hlásí jen 30 procent obyvatel. Papežské poutě tedy nevzbuzovaly emoce jako ty na Visle a kolektivní přítomnost našich krajanů a jejich nadšené reakce na slova Jana Pavla II. či Benedikta XVI. utvrdily Čechy v jejich přesvědčení, což není totéž. V Polsku je to zřejmé, protože i u nás se kostely vyprazdňují.

Poláci zase léta opakují, že jejich jižní sousedé nejsou odvážný národ, že rozdělení země v roce 1938 přijali bez jediného výstřelu, že přijali komunistický systém bez většího odporu a že ne. přijmout komunistický systém. boj, když Československo v roce 1968 napadly armády Varšavské smlouvy. Raději seděli v ubytovnách, popíjeli pivo a pasivně přijímali vývoj událostí. Jako by brali jako životní pravidlo slova Józefa Szwejka: „Nikdy nebyl okamžik, kdy by tam něco nebylo“.

Ve skutečnosti, navzdory naší jazykové, kulturní a geografické blízkosti, o sobě stále víme málo. Dalo by se dokonce říci, že na poli poznání se polsko-české vztahy podobají… českému filmu.

český film

Když režisér Josef Mach v roce 1947 dokončil natáčení svého filmu „Nikdo nic neví“, netušil, že jeho film bude mít v Polsku mimořádný úspěch přesahující kinematografii. Nejen, že definovala způsob, jakým byla česká filmová produkce vnímána jako lehké komedie, ale stala se také trvalou součástí polštiny! Málokdo si po letech vzpomene na bláznivou komedii, v níž dva pražští tramvajáci bránící ženu omylem zabijí esesáka a poté prožívají šílená dobrodružství, neschopní se zbavit těla. Film byl uveden na polská plátna a měl velký úspěch.

Evropa si po druhé světové válce hojila rány a Češi točili komedii o válce! V polských městech, včetně zničené Varšavy, se objevily plakáty, které vybízely diváky ke zhlédnutí filmu. Jejich obsah byl jednoduchý: „Český film – Nikdo nic neví.“

Výraz „Český film – nikdo nic neví“ popisuje v polštině absurdní a nepochopitelnou situaci, která se stala, když se to stát nemělo, protože to odporuje pravidlům logiky.

Po více než 60 letech toto rčení stále existuje, i když stále častěji vídáme jeho zkrácenou verzi. Stačí říct: český film. Význam zůstal stejný, jen se ztratil název filmu.

20 let svobody a?

Česká kultura pro většinu Poláků, kteří si pamatují Polskou lidovou republiku, je Karel Gott, Helena Vondraczková, Jirzi Korn, série: „Szpital na peryferiach“, „Žena za pultem“, „Arabela“, kreslené filmy: „Krtek“, „Rumcajs“ . Pokud se na totéž zeptáte jejich českých vrstevníků, odpoví velmi podobně a emotivně: Maryla Rodowicz, Czerwone Gitary, „Czterej pancerni i pies“, „Stakes větší než život“, „Bolek i Lolek“, „Reksio.“ No, možná budou mluvit i o posledním komerčním úspěchu polského filmu „Seksmisja“.

V období svobody, tedy od roku 1989, se v Polsku nenašel jediný český spisovatel (i když velká část české literatury vychází), který by zpochybňoval Jaroslavovy postoje Haszka, Bohumila Hrabala a Milana Kundery.

Do Polska míří dobré české filmy, ale rádi vzpomínáme na šedesátá léta, na filmy Miloše Formana a Jirzi Menzela. Přestože existuje poměrně početná skupina fanoušků filmů českých režisérů: Jana Svieráka, Jana Hrzebejka, Bohdana Slámy, Petra Zelenky a Davida Ondrziczka, ve velkých multiplexech se promítají jen zřídka. Jejich místo je v komorních kinech.

Ale pořád to máme lepší než Češi. Vždyť v Polské lidové republice vycházely cenné knihy napsané Čechy. Vlastně jsme mohli sledovat i Formanovy filmy natočené v emigraci a později bylo mnoho Čechů vytištěno v podzemí.

V Československu za komunistického režimu texty Czesława Miłosze, Witolda Gombrowicze a Zbigniewa Herberta neměly nejmenší šanci se objevit. Teprve nyní se – i když v malých nákladech – objevují na Vltavě.

Polská kinematografie neprožívá dobré období, a proto si tato velmi oblíbená hra české publikum v poslední době ještě nezískala. „Operace Dunaj“ natočená v hvězdném obsazení Čechy ani nerozesmála. Recenze nebyly – buďme opatrní – nepříliš příznivé.

Havel a solidarita

Co se tedy změnilo v běžném vnímání sousedů za posledních 20 let, kdy oba národy přestaly patřit do socialistického tábora? Určitě ne stereotypy, které jsem zmínil na začátku.

Do povědomí Poláků ale nepochybně vstoupila nová postava. To je Václav Havel! Muž kultury, bojovník za lidská práva, politický vězeň, pak prezident, státník a velmi milý člověk. „Havel na Wawel“ – křičeli Poláci při jedné z návštěv českého prezidenta v Krakově. V tom hovoru bylo všechno: obdiv a žárlivost za to, že nemá takovou osobnost.

Když vznikla Solidarita v Polsku, komunistická propaganda v Československu prezentovala Poláky jako lenochy, kteří nechtějí pracovat, kteří si sami za krizi mohou, a ostatní socialistické země by jim měly ekonomicky pomáhat a posílat potraviny do Polska. A fungovalo to! Ani po roce 1989, kdy se Polsko a Československo vrátily k demokratickému systému, nebylo několik měsíců možné vytvořit podmínky pro individuální překračování hranic, protože se Češi a Slováci báli, že Poláci přijdou a vyprázdní jejich sklady. Dnes už Češi nepochybují o tom, že to byli Poláci, kdo začali s demontáží komunismu a pro země podřízené Moskvě udělali nejdůležitější krok vpřed na cestě ke svobodě. A jako turisté jsou vítáni.

Mládek a stehlík

Byla nejoblíbenější českou kulturní akcí v Polsku posledních let Bažinova píseň o Jožinovi? Jeho autor Ivan Mládek a jeho parta způsobili senzaci. Pamatuji si, že mi volala novinářka pracující pro německou tiskovou agenturu (DPA) a požádala mě, abych jí vysvětlil fenomén polské fascinace Jożinem. Řekl jsem mu, že podle mého názoru by se Poláci měli rozdělit na dvě skupiny. Pro starší lidi píseň potvrdila stereotyp české kultury, jak jim komunistická média léta předkládala podobné. A pro ty nejmladší, odchované na MTV a jiné hudbě, to byla naprostá exotika, něco, s čím se neměli možnost setkat, a oslovilo je to.

Událostí zcela jiného druhu byla kniha „Gottland“ od Mariusze Szczygieła, vydaná před čtyřmi lety. Zprávy o Česku se staly nejen polským, ale i evropským bestsellerem! Kritik z francouzského Figara o tom napsal: „To není kniha, to je klenot.“ Obsypaná cenami si získala i Čechy. Hra na jeho motivy se brzy odehraje v pražském divadle. A když se před pár týdny objevila nová kniha novináře z Varšavy „Zrób si ráj“, všimla si jí česká média rychlostí blesku a už víme, že na jaře vyjde v českém překladu.

A přesto se máme rádi!

Moc se neznáme, ale výzkumy v obou zemích dokazují, že se Češi a Poláci mají rádi! Loni se Centrum pro výzkum veřejného mínění Poláků ptalo, jaký je jejich oblíbený národ. Naši krajané uvedli, že největší sympatie mají k Italům (54 procent dotázaných), na druhém místě se umístili Češi s výsledkem nižším o procento.

Letos v lednu oznámila česká obdoba polského CBOS výsledky podobného výzkumu. Ukázalo se, že Češi se milují nejvíc! Na druhém místě skončili Slováci, kteří nebyli příliš oblíbení, když s Čechy tvořili společný stát. Je pravda, že Poláci obsadili až osmé místo (předběhli nás Francouzi, Švédové, Angličané, Rakušané a Řekové), ale při pohledu na geografii výsledků můžeme s jistotou pokročit v tezi, podle níž blíže k polským hranicím, tím více nám Češi projevovali své sympatie. Jsou to tedy oni, kteří nás poznali, a přesto jim připadáme milejší.