Rozhovor s honorárním konzulem ČR v Opole dr. Artur Zurakowski
– Bohemistika není mezi studenty zvlášť oceňovaná disciplína, na rozdíl třeba od anglické filologie. Kdybyste měl přesvědčit mladého muže, že stojí za to naučit se jazyk a kulturu našich sousedů, jaké argumenty byste použil?
– Česká republika přímo sousedí s naším regionem (ne náhodou vznikl konzulát ČR v Opole) a bohužel o této zemi a jejích lidech víme velmi málo. To je nejen mimořádně zajímavá kultura, dobře organizovaná turistická základna, ale také velmi vzkvétající trh práce, který je otevřený i pro polské zaměstnance. Je tu jedna podmínka: volná komunikace, tedy znalost češtiny, která usnadní hledání práce, což není totéž jako potřeba emigrovat, protože se bavíme o příhraničních oblastech. A to už je pravda, protože v závodě „Škoda Auto“ v Mladé Boleslavi je většina zaměstnanců Poláků. Čeští zaměstnavatelé pro své zaměstnance často zajišťují speciální dopravu, ale lidé žijící nejblíže k hranicím to mají často dost krátkou vzdálenost na cestu vlastním autem.

Trh práce v ČR je velmi rozsáhlý, jsou zde strojírenské závody, od výroby obráběcích strojů až po výrobu digitálních strojů, těžký průmysl (hutnictví, hutnictví), zbrojení (válka na Ukrajině ukázala, jak je rozvinutý) , výroba stavebních hmot, chemický průmysl, energetika – v ČR jsou v provozu dvě jaderné elektrárny… Je to také automobilový průmysl – kromě zmíněné Škodovky Češi vyrábějí jako subdodavatel soupravy pro výrobu dalších značek automobilů jako Hyundai a Toyota (továrna v Kolíně).

Tato země nabízí velmi skvělé pracovní příležitosti nejen svým občanům, ale i cizincům a my jako nejbližší sousedé máme privilegované postavení, protože máme blízko k České republice. Toto bezprostřední sousedství představuje příležitost, která podle mého názoru nebyla plně využita, pro polské společnosti, včetně společností poskytujících služby, v příhraničním regionu. K takové spolupráci by se jistě hodila znalost českého jazyka. Logika naznačuje, že existuje mnohem více příležitostí pro spolupráci mezi přímými sousedy než mezi zeměmi vzdálenými stovky či tisíce kilometrů – je obtížnější navázat úzké obchodní kontakty mezi opolskou společností a společnostmi například estonskými nebo španělskými, i když to také se děje. Zdá se mi, že příliš málo využíváme výhody geografické polohy opolského regionu, který sousedí s tak dynamickou, ekonomicky stabilní a bezpečnou zemí, jako je Česká republika, která je podle Světové banky jednou z 31 nejbohatších zemí světa.

Bohemistika je samozřejmě ideálním studijním oborem i pro toho, kdo se vidí v práci překladatele, o práci v diplomacii nemluvě.

– Bohemistika se po krátké přestávce vrací na Univerzitu v Opole – začíná nábor v oboru antropologická a kulturní bohemistika, studium umožňující nejen „naučit se českému jazyku, ale i mentalitě Čechů“. Zaměřte se na mentalitu: co bychom se podle vás mohli od Čechů naučit?
– Češi se na rozdíl od nás umí smát sami sobě, jsou si hodně vzdálení. Poláci se podle mě k Čechům chovají trochu povýšeně, používají stereotyp: sedí celý den, jako tenhle Švejk, u piva v hospodě, za doprovodu folkové kapely… Kdyby bylo, tak by ‚t. Máme tak prosperující ekonomiku, tak dobře fungující komunikační a zdravotnické služby – tato země je prostě dobře organizovaná. Zde nemá absolvent medicíny potíže se získáním specializace (to je mimochodem další argument, že se studium v ​​Čechách vyplatí), v Polsku to bohužel může být velmi obtížné i pro absolventy zubního lékařství. Pacient na druhou stranu nemusí čekat roky na návštěvu specialisty.

Je také zcela odlišná od naší společenské organizace. Připomeňme, že v minulosti to byla země rozdělená podle národností, která se potýkala s problémem nedostatku jednoty. Dnes je to dobře fungující multikulturní země, jejíž občané mají velmi dobrý přístup k lékařské péči, vzdělání a uspokojivé práci (nezaměstnanost je jedna z nejnižších mezi zeměmi Evropské unie). To vše z něj dělá přívětivou zemi pro mladé lidi zakládající rodiny, protože jim to zaručuje velký pocit bezpečí a stability bez ohledu na výsledek příštích voleb a míru štědrosti následných lídrů.

Tento pocit stability znamená, že například o víkendu žádný Čech nezvedne telefon svému zaměstnavateli – čas „po práci“ je posvátný, většinou se tráví s rodinou, protože Češi jsou velmi rodinní lidé, „na chalupě“, že je venkovský dům přeměněný na víkendové ubytování.

– Jaké stereotypy o našich sousedech vás nejvíce štvou?
– Stereotypy postavené na mírném pocitu nadřazenosti, který někteří z nás vůči Čechům mají, zcela neopodstatněné, pravděpodobně vyplývající z komplexů… Češi jsou přitom ve všech ohledech velmi podstatní. Nepřijedou do Polska na obchodní jednání nepřipraveni, aniž by znali agendu, průmysl a otázky, o kterých budou diskutovat. V tomto kontextu jsme chaotičtí, nepřesní, spontánní – někdy až přehnaně. Tato česká odpovědnost má kořeny v historii, Češi měli vždy blíž k německé ekonomice, čerpali z ní vzory a projevuje se to i na jejich způsobu práce. Německo je každopádně jejich nejdůležitějším ekonomickým partnerem (Polsko je druhé), což považuji i za úspěch české ekonomiky.

Tato konkrétnost Čechů je jasně viditelná v situaci probíhající války na Ukrajině. Tato malá země už vyčlenila půl miliardy eur na pomoc ukrajinským vojákům, aniž by to dělalo povyk, a nyní se české firmy připravují na rekonstrukci poválečné Ukrajiny, a proto už přemýšlejí o výhodných budoucích zakázkách. Zkrátka: nehádají se nadarmo, jednají.

Češi hodně čtou. Alespoň jednu knihu ročně přečte 80 procent z nich a v průměru na jednoho Čecha ročně připadá 18 knih (podle polských statistik přečte jednu knihu za rok 40 % našich krajanů, průměr jsou necelé dvě knihy). A jelikož nečteme, to znamená, že nerosteme, protože bez učení knih nebo e-knih to těžko zvládneme… Češi jsou také velmi zdravý národ, nejen že propagují, ale také vedou aktivní životní styl.

– A váš zájem o Českou republiku – odkud pochází?
– Jako vědecký pracovník na VŠE ve Wroclawi (pracoval jsem na regionální politice včetně tématu endogenního kapitálu na obou stranách hranice) jsem spolupracoval s několika výzkumnými centry a českými městskými úřady, což mi umožnilo dostat se na lépe poznat tuto zemi a její obyvatele. Turista, který navštíví Prahu, se projde po Zlaté uličce, sedne si do restaurace „U Fleků“ a bude si myslet, že o České republice ví všechno. Toto poznání ke mně přicházelo postupně, při častých kontaktech a cestách se mi postupně odhaloval stále jasnější a pravdivější obraz našich sousedů. Proto, když mi jednoho dne zavolali z velvyslanectví, zda bych nechtěl zorganizovat konzulát v Opole, řekl jsem si: proč ne? Rád bych – a vždy chtěl – ještě více poznat Českou republiku a propagovat ji v Polsku, protože tato země a její lidé za to stojí.

Proto opakuji: o studiu Čech opravdu stojí za to přemýšlet!

– Díky za rozhovor.

Tazatel: Barbara Stankiewicz

Fotografie je z webu Honorárního konzulátu ČR.