Po většinu 20. století žili Češi a Slováci společně v jedné zemi poměrně jednomyslně. Navzdory tomu však mají na mezinárodní dění jiný pohled. Příkladem toho může být postoj k rusko-ukrajinské válce, jak ukázal demoskopický výzkum zadaný renomovaným think-tankem GLOBSEC více než rok po zahájení Putinovy ​​rozsáhlé agrese proti ‚Ukrajině‘.

Z výsledků vyplývá, že 71 % Čechů a pouze 40 procent. Slováci věří, že za rozpoutání války může Rusko. Naproti tomu jen 38 % Čechů a až 69 procent. Slováci jsou přesvědčeni, že pokračující vojenská pomoc Ukrajině jen podněcuje Rusko k eskalaci konfliktu. Překvapivé je také to, že kladný vztah k Vladimiru Putinovi vyjádřilo nejméně 27 % slovenských obyvatel (a to v době, kdy již byly odhaleny ruské zločiny v Buchu, Irpienu a Mariupolu), zatímco mezi Čechy to bylo 8 %. . Mezi těmito dvěma národy je mnoho dalších podobných rozdílů.

Ruská federace jako Třetí říše

Snad vodítkem, které by mohlo vysvětlit tento rozdíl, je přítomnost historických analogií ve veřejném diskurzu. Současné rusko-ukrajinské vztahy jsou v české publicistice velmi často přirovnávány ke vztahům mezi Třetí říší a ČSR v předvečer vypuknutí 2. světové války. Ve slovenských médiích se tato paralela naopak vyskytuje sporadicky.

Pražští komentátoři, často odkazující na zmíněné přirovnání, připomínají, že pro Hitlera byla největším neštěstím 20. století Versailleská smlouva, která podle něj nastolila nespravedlivý mezinárodní pořádek, zranila Němce a miliony z nich nechala mimo své vlast. Putin hovořil ve stejném duchu, když řekl, že největší geopolitickou katastrofou 20. století byl rozpad Sovětského svazu, který způsobil největší škody ruskému lidu, protože miliony z nich zanechal mimo svou zemi.

Hitler se snažil revidovat hranice, které byly vytvořeny po skončení první světové války. Zároveň využil sudetoněmeckou menšinu, která vytvořila „pátou kolonu“ usilující o oddělení tohoto regionu od Československa. Právě tato menšina si stěžovala na údajnou perzekuci ze strany vlády v Praze a žádala úřady v Berlíně, aby vojensky zasáhly. Putin udělal totéž a snažil se překreslit hranice po skončení studené války. Ten zase využil ruskou menšinu na Donbasu, která obvinila kyjevskou vládu z pronásledování a vyzvala Moskvu o pomoc. Ve skutečnosti byly aktivity německých separatistů v Sudetech a ruských separatistů na Donbasu inspirovány a řízeny centrálami mimo Berlín a Moskvu.

Západní politika ústupků vůči Třetí říši neuspokojila Hitlerovy nároky, ale ještě více ho povzbudila. Militarizace Porýní a pohlcení Rakouska, bez odporu Anglie a Francie, jen povzbudilo Berlín k novým požadavkům. Podobně postupoval i Putin, který viděl ústupek Západu po válce v Gruzii, oddělení Abcházie a Jižní Osetie, poté po anexi Krymu a obsazení části Donbasu. Oba diktátoři vnímali pasivitu Západu nikoli jako gesto dobré vůle, ale jako projev slabosti.

Když Hitler předložil Západu ultimátum ohledně Československa, vůdci Francie a Anglie s jeho podmínkami souhlasili. Věřili, že převzetím Sudet Třetí říší konflikt skončí. Ve skutečnosti však šlo o úvod do další etapy: likvidace českého státu, pohlceného Němci. Tehdy vznikl loutkový subjekt, oficiálně nazývaný Protektorát Čechy a Morava, ale zcela podřízený Berlínu. Nejinak tomu bylo v případě Putina, pro kterého měla být anexe tzv. Malorosska pouze úvodem do další etapy: výměny moci v Kyjevě a úplného podřízení Ukrajiny. Ačkoli by si ten druhý zachoval formální atributy nezávislosti, měli jej řídit guvernéři Kremlu.

2022 není 1938

Rozdíl je v tom, že v roce 1938 Západ přijal Hitlerovy požadavky, zatímco v roce 2022 odmítl Putinovo ultimátum. Češi si pamatují, že podrobení Londýna a Paříže Berlínu, které přímo nazývali „zradou Západu“, vedlo v té době k rozsekání jejich země. Pražští komentátoři dnes upozorňují, že další ústupky Moskvě nepřinesou dlouho očekávaný mír, ale další eskalaci kremelských požadavků.

Tato stále živá vzpomínka na události roku 1938 byla pociťována již v roce 2014, kdy čeští politici a novináři začali varovat před novou zradou Západu, který se tentokrát stane obětí Ukrajiny. V této době začala radikální změna nálad českého veřejného mínění. V České republice byly i po pádu komunismu silné proruské sympatie, jejichž kořeny sahají až k panslovanským myšlenkám 19. století. Teprve anexe Krymu a útok na Donbas změnily postoj k Rusku na Vltavě. Zaprvé Češi plně pochopili dramatickou situaci Ukrajinců, protože sami se kdysi v podobné situaci ocitli. Zadruhé, nepochybovali o tom, že ústupky Moskvě neskončí spor, ale další eskalaci konfliktu, která ohrozí bezpečnost celé střední a východní Evropy.

Slovenský historický rozhled

Tato perspektiva, silně přítomná v české žurnalistice, je zase ve slovenských médiích zmiňována velmi zřídka. To může být způsobeno jinou historickou perspektivou. Rozpad Československa v březnu 1939 pro Slováky neznamenal geopolitickou tragédii, ale vznik prvního oficiálně samostatného státu. Přestože byla podřízena Třetí říši, byl důležitým krokem k utváření moderní národní identity Slováků. Je velmi příznačné, že sympatie k Rusku a neochota podporovat Ukrajinu jsou dnes nejsilnější, právě v prostředích, která zvláště uctívají památku první Slovenské republiky a vlády Otce. Josef Tiso.

Překvapivá je však existence silných proruských a proputinovských nálad, stejně jako protiukrajinských a protizápadních nálad i v určitých kruzích slovenských katolíků, kteří se od dědictví po otci programově distancují. Tiso. Tyto kruhy s odkazem na principy politického realismu věří, že velmoci mají právo rozhodovat o osudu malých států a národů. Ti poslední nemají právo na sebeurčení a subjektivitu, pokud jsou uznáni jako sféra vlivu říší. Podle tohoto názoru Ukrajinci neměli právo vybrat si západní variantu, ale museli přijmout diktát Ruska. Podobný postoj prezentoval i P. Jozef Tiso, který se rozhodl, že není jiné cesty, než se podřídit ultimátu Třetí říše. Věřil, že se tak vyhne válce a německé okupaci. Místo toho se následně rozhodl podílet se na genocidě a postavit se na špatnou stranu historie.

Dnes relativizace zločinu ohrožuje katolické kruhy, které aplikují principy darwinismu na společenskou realitu. Jsou schopni nejen zavírat oči před masovým vražděním, ale také obhajovat zločince tvrzením, že právě tito jsou skutečnou baštou křesťanských hodnot. Žáci P. Tisa, minimalizující genocidu spáchanou Němci a spatřující ve Třetí říši jedinou hráz proti záplavě barbarství. Ukazuje se tedy, že zbavit se balastu minulosti není tak snadné, i když se říká, že minulost je již překonána.

V těchto kruzích lze často slyšet stížnosti na Ukrajinu, že je tak zkorumpovaným, mafiánským a oligarchickým státem, že hájit ji v podstatě znamená hájit zájmy velkého zločineckého systému. Pokud by však tito kritici chtěli aplikovat podobná opatření na Slovenský stát, pak – ve světle toho, co víme o vraždě novináře Jana Kuciaka, jím popisovaných skandálech, zastírání, přerušovaném vyšetřování a vazbách mezi podsvětím , politici, tajné služby a korporace – neměli by se takových argumentů zdržet?

V 18. století bylo Commonwealth také zkorumpovaným státem, ukradeným magnáty a rozebraným zevnitř ruskými a německými agenty vlivu. Panovníci Petrohradu a Berlína odůvodňovali rozdělení Polska tím, že jde o zhroucený stát, který si nezávislý stát nezaslouží.

Byla Polská republika nemocná, špatně řízená a trpěla různými patologiemi? Samozřejmě, že byla. Měl by být proto zrušen? Samozřejmě že ne. Stejně tak není důvod škrtat ukrajinskou státnost. To je postoj většiny Poláků a náš názor – stejně jako Čechů a Slováků – je výsledkem rozdílných historických zkušeností az nich vyplývající lepší znalosti Ruska.