Milan Kundera byl Východoevropan, který se posunul na Západ v každém smyslu toho slova. Udělal tedy to, o čem jsme na konci 20. století pravděpodobně všichni snili, a přesto i jeho příklad ukázal, že se takto něco ztrácí.

Když zemře čtyřiadevadesátiletý spisovatel, který téměř před deseti lety prohlásil, že vydává svou poslední knihu, nelze se divit nebo si stěžovat, že zemřel předčasně. A přesto jsem zprávu o smrti Milana Kundery přijal s jakýmsi překvapením. Měl jsem zášť, jako když poryv větru zlomí náš oblíbený strom nebo přijde prodat rodinný byt s tolika dobrými vzpomínkami. Koneckonců vím, jaká je průměrná délka lidského života a že stabilita našeho světa je iluze (už Kazatel si stěžoval, že všechno je jako kouř, což jsme z latiny přeložili jako „marnost“). Ale zážitek pomíjivosti světa je vždy šokující a těžko se na něj zvyká.

Kunderovo psaní jsem objevil docela pozdě. Bylo to v roce 1985, na jaře. Tehdy jsem si stěžoval na legitimní, ale umělecky nevzrušující publikace druhého tisku (dnes nejsem přesvědčen o tak pevných úsudcích, pravděpodobně typických pro dosti předčasně vyspělé mládí), za což můj tehdejší guru Tadeusz Komendant – rovněž zesnulý – mi dal knihu v malém formátu a mnoha stránkách, takže výsledek vypadal jako bílá a šedá cihla. Bylo to první vydání, samozřejmě undergroundové, Nesnesitelné lehkosti bytí.

Tento román mě potěšil, protože byl neobvyklý svou formou (rozbil se s iluzí mluvení o skutečných hrdinech, zdůrazňoval jejich výtvor autorem; mísil děj s esejí), a také proto, že ukázal vliv politiky na naše životy, neredukovalo rozměry lidského života na jeho existenci. Mluvila o jazykových nedorozuměních (v odvážné sérii poznámek „Malý slovník nepochopených slov“), o kýči (věta „Mým nepřítelem není komunismus, ale kýč!“ šokovaná v 80. letech svou drzostí), kladla otázky o právo na útěk a nakonec – prorocky poukázal na nepříjemnou podobnost (některých) opozičních postojů s postoji představitelů režimu.

Milan Kundera se stal přes noc mistrem v okruhu mých přátel: konečně řekl něco víc než to, že komunismus je špatný (to bylo vidět a už nás to omrzelo) a že musíme jít „kam šli na temný konec“ ( Herbertova skvělá báseň se postupem času proměnila ve snadno opakovatelné klišé). Odchází od romantického pojetí literatury jako zpovědi: „Román není autorská zpověď, ale zkoumání toho, jaký je lidský život v pasti, kterou se svět stal“ (překlad Agnieszka Holland). A proti smrti se přitom staví romantickým, byť nevtíravým způsobem, informaci o konci osudu hrdinů přesouvá do poloviny knihy, na chvíli ji uzavírá dojemnou scénou. Před.

Na vlně nadšení jsem začal shánět další knihy této autorky (na rozdíl od dnešní legendy nebylo snadné najít konkrétní publikace z druhého tisku). Ke svému údivu jsem našel dvě legálně vydané už před lety: Legrační lásky, sbírku povídek, které jsem pochytil celkem nevybíravě, a Vtip (skvělý, ale ne tak dobrý jako Nesnesitelná lehkost bytí). Potěšil mě „Valčík na rozloučenou“ – román, o kterém stále věřím, že nemá nadbytečnou frázi: každý detail se ve finále ukáže jako nezbytný. Esej „L’art du roman“ mě tak nadchla, že jsem ji začala číst v originále ve francouzštině.

Fascinace z takové teploty poměrně rychle odezněly, pak přišel rok 1989, který podle mého názoru zcela změnil měřítka – a následující knihy od Kundery, ty napsané hned ve francouzštině (přeložil Marek Bieńczyk), jsem četl bez tohoto „nádechu“ . Kromě toho jsem si ne bez překvapení uvědomil, že obdiv ke Kunderovi ze mě nedělá milovníka české literatury; a milovníci české literatury věřili, že Kundera začal a skončil „Vtipem“.

V pozadí se odehrával konflikt mezi spisovatelem a jeho krajany, který skončil, zdá se mi, absurdním rozhodnutím autora, který zakázal překládat své francouzské prózy do češtiny. Ano, Kundera byl Východoevropan, který se posunul na Západ v každém smyslu toho slova. Udělal tedy to, o čem jsme na konci 20. století všichni snili, a přesto i jeho příklad ukázal, že se takto něco ztrácí.

Kundera však i přes uplynulé roky stále BYL – a byl neúnavně osvícenský, protiruský (což se kdysi zdálo pochopitelné, ale stále posedlostí a dnes se bohužel ukazuje jako přesná tušení), ironicky analytický. Pravděpodobně také z tohoto posledního důvodu jsem u něj nemohl dlouho zůstat. Ale jeho averze k velkým kolektivním emocím, jeho odcizení od pocitu, že je považován za průvodce světem hodnot, byla lekce, která podle mě chrání před nejhrubšími chybami života.

A tak se s ním vděčně loučím opakováním tohoto vynikajícího argumentu z Nesnesitelné lehkosti bytí (vzpomenu si na něj pokaždé, když vidím představitele úřadů na místě, a bohužel často, když vidím náboženská shromáždění):

„Kitch zamáčkl dvě slzy dojetí. První slza řekla: jak krásné, děti běhají po trávníku!

Druhá slza říká: jak krásné je být dojatý s veškerou lidskostí dětmi pobíhajícími po trávníku!

Teprve tato druhá slza dělá z kýče kýč.

Na druhou stranu: „Jakmile pochopíme, že kýč je lež, přestane být kýčem. Ztrácí svou autoritativní moc a je dojemný jako jakákoli lidská slabost. Nikdo z nás totiž není nadčlověk a dokáže se kýči totálně vyhnout. Bez ohledu na to, jak moc jím pohrdáme, kýč patří k lidskému údělu“ (překlad Agnieszka Holland).

Čtěte také: Cormac McCarthy a brzký konec našeho světa