Mezi dubnem a červencem 1943 dostali Poláci v okupovaných zemích a v exilu tři dramatické informace. V dubnu 1943 Němci odhalili nález hrobů polských důstojníků v lese u Katyně. O pár dní později Sovětský svaz přerušil diplomatické styky s Polskem, dosud spojeneckým státem. Ve stejné době Stalin zahájil přípravy na zřízení podřízené polské armády a budoucí loutkové vlády v Polsku pod jeho kontrolou. Začátkem července úřady polského podzemního státu oznámily dramatickou zprávu o zatčení 30. června generála Stefana Roweckiho „Grota“, velitele Domácí armády. Byl symbolem podzemního boje za nezávislost a garantem kontinuity státu. Podobnou symbolickou roli sehrál i premiér Władysław Sikorski, jehož slova se rádiovými vlnami dostala do Polska a dala naději na konec okupace.

Již na podzim roku 1939 se na zdech polských měst a v rodícím se podzemním tisku objevilo heslo „Slunce výš, Sikorski blíž“. Smrt premiéra a vrchního velitele je proto šokem pro veřejné mínění, přesvědčené, že by to byl právě Sikorski, kdo povede polskou armádu po boku západních spojenců ke znovuzrození Polska silnějšího než druhá polská republika. „Jeho jméno je spojeno s boji polského národa v letech 2. světové války, stejně jako Tadeusz Kościuszko s povstáním v roce 1794, a princ Józef Poniatowski s Varšavským vévodstvím. I když každá z těchto postav poznamenala národní dějiny v r. jiný způsob, měl na ně jiný vliv, přesto se asi dá mluvit o podobnosti jejich osudů.V každé z těchto postav je obrovská dávka tragiky, a to jak jejich vlastní, tak té nejčastější – národní, shrnuté Sikorského první životopisec, Roman Wapiński.

Mezi dubnem a červencem 1943 dostali Poláci v okupovaných zemích a v exilu tři dramatické informace. V dubnu 1943 Němci odhalili nález hrobů polských důstojníků v lese u Katyně. O pár dní později Sovětský svaz přerušil diplomatické styky s Polskem, dosud spojeneckým státem. Ve stejné době Stalin zahájil přípravy na zřízení podřízené polské armády a budoucí loutkové vlády v Polsku pod jeho kontrolou.

Sikorského politická pozice v letech před druhou světovou válkou byla určena jeho postojem k vládě Józefa Piłsudského a jeho ideových nástupců. Byl propuštěn ze všech vojenských povinností. V období 1928-1932 pobýval v zahraničí, především ve Francii a Švýcarsku. Zapojením se do opozičních aktivit proti Piłsudského režimu byl v roce 1936 jedním z iniciátorů vytvoření Morgesovy fronty. Během polského tažení v roce 1939 přes své úsilí nedostal bojový úkol. 18. září překročil polsko-rumunskou hranici a 24. září dorazil do Paříže. 28. září byl jmenován velitelem polských ozbrojených sil na výcvik ve Francii. O dva dny později jej prezident Władysław Raczkiewicz jmenoval předsedou Rady ministrů a ministrem vojenských záležitostí. Dne 7. listopadu 1939 byl prezidentským dekretem generál Sikorski jmenován vrchním velitelem polských ozbrojených sil.

ČTĚTE TAKÉ

Učitel. Rutkowski: Dohoda Sikorski-Mayski měla zachránit polské občany vězněné v SSSR

V červenci 1941, po vypuknutí německo-sovětské války, Sikorski podepsal smlouvu o vojenské spolupráci se Sovětským svazem, umožňující organizaci polské armády na jeho území. Toto uspořádání způsobilo vážnou krizi v polské vládě, jejíž hlavní příčinou byl nedefinovaný tvar polské východní hranice v uspořádání. „Téměř šest měsíců po dohodě Sikorski-Mayski navštívil Sikorski Moskvu a hovořil se Stalinem. Bylo vydáno prohlášení o spolupráci proti Německu. Stalin narážel na nutnost mluvit o hranicích, aniž by se k nim zavázal, prohlásil, že Polsko trochu („trochu“) ustoupí na západ a dodnes se neví, co to znamenalo. Spekuluje se o tom, že se pravděpodobně chtěl zmocnit východních území polského státu, ale s Polskem ponechat Lvov. Sikorski se vyhnul rozhovoru a velkou otázkou je, zda udělal správnou věc, řekl historik diplomacie prof. Mark Kornat. Během následujících měsíců se polsko-sovětské vztahy postupně zhoršovaly, což symbolizovala evakuace Andersovy armády z „nelidské země“ do Íránu.

Přerušení diplomatických styků s vládou Polské republiky Sovětským svazem značně zkomplikovalo situaci, ve které se Polsko nacházelo, ale na obzoru se rýsovaly ještě dřívější události, které rozhodnou o osudu Polska. „Po velkém triumfu Stalingradu v únoru 1943 bylo v Moskvě přijato rozhodnutí o převzetí nadvlády nad budoucností, územně omezenou na východ, Polsko. Teheránská konference dala v této věci Sovětům volnou ruku. Bylo to již pět měsíců po tragické smrti premiéra Sikorského,“ poznamenal profesor. kornat. Jak dodává, premiér byl politik viděný jako zastánce kompromisu s Moskvou, který by zachránil polskou suverenitu a hranice. V armádě, jejíž vojáci a důstojníci z velké části zažili Stalinovu kriminální politiku, se však věřilo, že Sikorski hledá kompromis s diktátorem na úkor polských zájmů. Koncem jara padlo rozhodnutí poslat Sikorského na Blízký východ, kde byly umístěny jednotky, které se brzy vylodí v Itálii. Navzdory obavám návštěva, která začala 25. května, prokázala, že Sikorski se stále těší značné důvěře v řadách armády. „Se skutečnými vojáky se vždy dohodnu; abych to vyjádřil – ať orchestr hraje první brigádu“ – řekl při jednom ze setkání s vojáky.

Přerušení diplomatických styků s vládou Polské republiky Sovětským svazem značně zkomplikovalo situaci, ve které se Polsko nacházelo, ale na obzoru se rýsovaly ještě dřívější události, které rozhodnou o osudu Polska.

Závěrečným bodem cesty na Blízký východ byla návštěva Libanonu. Z Bejrútu se Sikorski dostal na Gibraltar. S polskou delegací dosáhl britské enklávy 3. července ve 14:30 místního času. Setkal se s britským guvernérem Gibraltaru a zúčastnil se recepce pro polskou delegaci. Večer 4. července začaly přípravy na odlet do Velké Británie. Ve 23:07 odstartoval letoun Liberator II z gibraltarského letiště. Asi 16 sekund po startu klesla a zřítila se do moře.Záchranná operace začala téměř okamžitě. Než dorazily motorové čluny, plavidlo se převrhlo a potopilo. Na povrchu byla nalezena těla generála Sikorského, generála Tadeusze Klimeckého (náčelníka štábu vrchního velitele) a Johna Percivala Whiteleyho (poradce indického místokrále). Ve vodě plaval i český pilot Eduard Prchal, který utrpěl lehké zranění. V následujících dnech moře vyplavilo těla Jana Gralewského (pravděpodobně kurýra z polského podzemního státu) a plk. Andrzej Marecki, náčelník 3. operačního oddělení štábu vrchního velitele. Na palubě bylo pravděpodobně asi dvacet cestujících. Náhlá smrt Sikorského dcery Zofie Leśniowské, jejíž tělo nebylo nikdy nalezeno.

ČTĚTE TAKÉ

Generál Władysław Sikorski: klíčové události a rozhodnutí v letech 1939-1943

Příčiny katastrofy jsou i dnes velmi kontroverzní. Podle oficiální verze uvedené ve zprávě britské komise vyšetřující nehodu z roku 1943 bylo příčinou zablokování výtahu. Někteří se však domnívají, že k útoku došlo. Mezi potenciální pachatele patří: sovětská rozvědka, britská a polská opozice vůči Sikorskému. Tuto poslední možnost vylučuje např. prof. Kornat: „Příznivci historiografie praktikované proti zdravému rozumu šířili heslo, že útok na Gibraltar provedli Poláci, i když pro to samozřejmě neexistuje žádný důkaz. Jedna věc je kritizovat premiéra – i velmi ostře – a něco jiného je zvednout ruku proti předsedovi vlády a vrchnímu veliteli a v jedné z nejtragičtějších hodin polské historie. První pěstovalo mnoho Poláků. Nikdo z nich nemohl zpochybnit to druhé. Pokud byl Sikorski obětí atentátu, bylo to dílo Sovětů, protože jeho smrt byla jen v jejich prospěch.

V listopadu 2008 byly v rámci vyšetřování Institutu národní paměti exhumovány ostatky generála Sikorského ze sarkofágu wawelské katedrály. Díky výzkumu bylo zjištěno, že generál zemřel na zranění mnoha orgánů, typických pro oběti dopravních nehod. V prosinci 2013 vyšetřovací oddělení Ústavu národní paměti vyšetřování tohoto případu ukončilo s tím, že důkazy tezi o útoku nepotvrzují ani nevyvracejí. Bylo vyloučeno, že k pokusu o atentát na Sikorského došlo před startem z Gibraltaru a že jeho smrt při havárii byla připravena.

„Sikorského smrt byla ranou pro polskou politiku. Na mezinárodním fóru byl uznávaným státníkem. Měl pověst demokrata – což nebylo nedůležité. Nikdo na světě by nemohl neuctivě říci, že Sikorski je nikdo. Že není vůdcem boje proti Polsku. Když zmizel, došlo k převratu degradujícímu polskou věc“ – shrnuje prof. Kornat.

V listopadu 2008 byly v rámci vyšetřování Institutu národní paměti exhumovány ostatky generála Sikorského ze sarkofágu wawelské katedrály. Díky výzkumu bylo zjištěno, že generál zemřel na zranění mnoha orgánů, typických pro oběti dopravních nehod.

Atmosféra generálova pohřbu jako by potvrzovala dramatickou situaci, ve které se Polsko ocitlo v polovině roku 1943. Po příletu těla premiéra Sikorského do Velké Británie na palubě ORP „Orkan“ (10. července) je rakev vystavena v budově prezidia Rady ministrů v Kensington Gardens v Londýně. „Prezident vstoupil do místnosti pomalými, vážnými, poněkud strnulými kroky a přistoupil k rakvi. Umístil tam insignie Řádu bílého orla. V několika slovech řekl, že dekoruje státníka, který dobře sloužil vlasti. Potom, když stál uprostřed místnosti, pronesl vážnou řeč a nešetřil citáty. Svíčky byly zapálené, v místnosti bylo horko a dusno. Nebyl tam žádný humor, žádný upřímný smutek, žádná harmonie. Atmosféra byla naplněna politickou mrzutostí a střetem ambicí,“ vzpomíná polský velvyslanec v Londýně Edward Bernard Raczyński. 14. července byly generálovy ostatky převezeny do Westminsterské katedrály, kde se následující den konala zádušní mše. 16. července se na hřbitově polských letců v Newarku u Nottinghamu konaly pohřební obřady.

17. září 1993 je generálův popel pohřben v kryptě svatého Leonarda v suterénu Wawelské katedrály (PAP)

Autor: Michal Szukala

hledat/ ignorovat/