Zemřela Petruška Šustrová, velká kamarádka Polska

Z Prahy dorazila smutná zpráva. Ve věku 75 let zemřela Petruška Šustrová, česká protikomunistická disidentka, signatářka Charty 77, velká přítelkyně Polska a Poláků.

Petrušku jsem potkal před třiceti lety, když jsem jel do Prahy, abych si s ní popovídal o vyřizování účtů s komunismem. Byla spoluautorkou lustračního zákona, který později vstoupil v platnost v Československu. V tomto ohledu byli naši jižní sousedé ve střední Evropě průkopníky, kteří bezprostředně po rozpadu totalitního systému prováděli lustraci i dekomunizaci.

Hrdinové antikomunistické opozice

Dobrou kartu za sebou měla i samotná Petruška. Jako studentka Univerzity Karlovy se účastnila akcí souvisejících s Pražským jarem. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se zapojila do protirežimních aktivit. Z tohoto důvodu byla v roce 1969 zatčena a odsouzena ke dvěma letům vězení. Svého syna narozeného v roce 1967 směla vídat jen při občasných návštěvách věznice. Po propuštění jí nebylo umožněno pokračovat ve studiu. Nejprve musela pracovat jako poštovní úřednice, poté jako uklízečka. Od roku 1982 do roku 1989 byla nezaměstnaná.

Svou činnost v opozici však neustala, spolupracovala mimo jiné s undergroundovými časopisy. Podepsala také Deklaraci Charty 77 a v roce 1985 se stala jednou ze tří obránců Charty 77, tedy lidí nejvíce vystavených represím ze strany úřadů. Opakovaně byla zadržena a vyslýchána bezpečnostními složkami, které ji vyzývaly ke spolupráci nebo jí vyhrožovaly smrtí. Zůstala nepružná.

Inspirovala se příkladem naší „Solidarity“, proto se výrazně angažovala v činnosti Polsko-československé Solidarity. Po sametové revoluci a pádu komunismu v roce 1989 se stala náměstkyní ministra vnitra ve federální vládě. Byla nejen spoluautorkou lustračního zákona, ale prověřovala i komunistické funkcionáře na ministerstvu vnitra, rozvědky a spravedlnosti.

Katolík v sekularizované společnosti

Když jsme poprvé přišli k Petrušce, řekla, že s ní musíme jít na obřad, než si budeme moci popovídat. Jeli jsme do bývalého benediktinského kláštera v Břevnově, kde byl opatem P. Jan Anastáz Opasek – nezlomný mnich, odsouzený v roce 1947 na doživotí komunisty, později udělená amnestie a od roku 1968 pobývající v exilu, kde založil organizaci Opus. Bonum. Po pádu komunismu se vrátil do země a stal se představeným opatství. V benediktinském kostele jsme byli svědky křtu dospělé ženy, kamarádky Petrušky, která v bílém rouchu přistoupila ke své první svátosti. Pak mi Šustrová řekla, že ve skutečnosti jsou věci jako lustrace podružné vůči tomu, jestli někdo vstoupí do církve. Neboť tyto otázky se týkají časného a křest je bránou k věčnému životu.

Petruška nepochybně prošla náboženskou metamorfózou. Během studií byla spojena s Hnutím mladých revolucionářů, které snilo o vytvoření „socialismu s lidskou tváří“, v odkazu na trockistické myšlení. Později ji duchovní a intelektuální aktivity přivedly do Církve. V komunistickém, sekularizovaném Československu znamenalo být praktikujícím katolíkem účast v malém, ale uvědomělém náboženském společenství, které Joseph Ratzinger nazýval „kreativní menšinou“.

Její náboženská angažovanost neznamenala, že byla odstraněna z reality a ponořena do duchovního světa. Petruška byla naopak nesmírně pragmatická, zvědavá a otevřená novým zkušenostem. To se jí mimořádně osvědčilo, když po odchodu z ministerstva začala pracovat jako novinářka a překladatelka. Do češtiny také překládala knihy polských autorů, včetně Andrzeje Grajewského, Jakuba Karpińského, Andrzeje Paczkowského, Bronisława Wildsteina a Wojciecha Zajączkowského. V roce 2008 byla Senátem ČR zvolena do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů a o pět let později se stala předsedkyní tohoto orgánu.

Velký přítel Polska a Poláků

Od té návštěvy Prahy jsme se s Petruškou setkali na různých místech: v Polsku, České republice a dokonce i v Ázerbájdžánu, kde jsme byli ve stejné skupině pozorovatelů OBSE při tamních parlamentních volbách. Naposledy jsme se viděli v listopadu 2019 ve Vratislavi na konferenci pořádané u příležitosti 30. výročí slavného Festivalu nezávislého umění Československa. Chtěl jsem tehdy Petrušce za něco upřímně poděkovat.

Stalo se, že o rok dříve se mi náhodou dostala do rukou s mou knihou „Spravedlivá. Jak Poláci zachránili Židy před vyhlazením. Ihned po přečtení se rozhodla, že ji přeloží do češtiny. Překlad provedla bez domluvy s nakladatelstvím. Cítila, že musí, protože ji zranilo falešné obvinění Poláků ze spoluúčasti na holocaustu. Nespravedlivá obvinění proti naší zemi na ni působila, jako by byla namířena proti jejím vlastním lidem. Proto chtěla, aby se její krajané dozvěděli pravdu o tom, co se dělo na polských územích za německé okupace. Díky jejímu odhodlání kniha v roce 2020 vyšla i v České republice.

Děkuji ti, Petruško, za všechno, co jsi udělal.

Anatolio Necci

"Typical communicator. Insufferably humble twitter enthusiast. Zombie lover. Subtly charming web fanatic. Gamer. Professional beer enthusiast."