Poté, co téměř před rokem na Ukrajinu vtrhla ruská armáda, evidovaly úřady v Česku více než 460 000 uprchlíků. Pomoc potřebují především ženy a malé děti. Dnes je jich stále asi 300 tisíc a obyvatelé České republiky je vítají.

Většina z nich stále bydlí na kolejích nebo v univerzitních kampusech, jako je kampus Univerzity Karlovy v Praze. Bydlí ve dvoulůžkových nebo třílůžkových pokojích a využívají společnou kuchyň.

Liudmyla Pohretska pracovala jako učitelka v Charkově. Nyní zde žije se svou 13letou dcerou Julií. Stará se o děti ve věku od 3 do 12 let, když přijdou ze školy.

„Máme učebnice v ukrajinštině, abychom mohli pomáhat dětem, které ještě studují online na ukrajinských školách,“ říká Liudmyla.

Cílem je, aby si děti nejen zachovaly svůj mateřský jazyk, svou kulturu a zvyky, ale také aby se mohly lépe začlenit do nové společnosti.

„Umožňuje nám to na chvíli zapomenout na to, co se doma děje,“ říká Liudmyla s tím, že to není úplně možné. „O to víc si vážíme šance být tady.“

Problémy vidí i zaměstnanci „Člověk v tísni“, kteří se zabývají uprchlíky. Jakub Anderle, který pracuje jako koordinátor migračního programu, vysvětluje, že studie ukazují, že „přibližně 45 % dospělých má příznaky středně těžké až těžké deprese“.

Mnoho uprchlíků žije s rodinami, jako Natalia a její synové Maksym a Nazar, kteří právě obdrželi osvědčení. Ve škole si užívají čas a učí se česky.

„Není to nic extra velkého, ale je to útulné, teplé a pro nás docela pohodlné,“ říká žena. To je na chvíli docela dobré. „Cítíme se tu dobře, to je hlavní.“

Hana Hillerová-Harperová pomáhá jako dobrovolnice od začátku války. Nabídla Natalii byt a dokonce se spřátelily. „Jsem velmi vděčná Ukrajincům, že nám opravdu otevřeli srdce,“ říká Hana. „Dotlačili nás k tomu, abychom byli co nejlepší tím, že jsme byli vstřícní a nápomocní.“ Byla to první uprchlická vlna, která české společnosti skutečně pomohla.