Mše svatá byla také sloužena se záměrem usmíření mezi národy střední a východní Evropy, zejména v kontextu války na Ukrajině, a posílení vazeb mezi Poláky a Maďarskem. Koncelebroval mši svatou mimo jiné s varšavským metropolitou. Otec Paweł Cebula, polský františkán, který řadu let působil v Maďarsku a postulátor procesu blahořečení Jánose Esterházyho.

Varšavský metropolita ve své homilii upozornil, že to říká nedělní bohoslužba slova Bůh je úplně jiný než člověk – Bůh se dívá do srdce. – Dává nám naději, že pokud budeme jednat z čisté a krásné motivace ve svém srdci, můžeme počítat s Boží milostí a požehnáním. řekl. Jak zdůraznil, církev se chce prostřednictvím probíhajícího beatifikačního procesu podívat i na srdce a motivace Jánose Esterházyho.

Esterház byl napůl Polák, napůl Maďar a v meziválečném období aktivní politik, který prožil svůj život na území dnešního Slovenska. Jak připomněl varšavský metropolita, v roce 1939 pomohl budoucí blahoslavený Polákům uprchnout do Maďarska.

– Jeho příkladem chceme všem, zejména politikům a veřejným činitelům, ukázat, jak má víra inspirovat lidský život – zdůraznil kardinál Nycz. – Byl dokonalý, bez hříchu? – rozhodně ne. Ale svatost neznamená být bez hříchu. Svatost je spojení s Bohem, radikální způsob následování Ježíše ve světle jeho milosti. To je proč nesmíme posuzovat chování svatých, byť těch největších, ve světle našich současných znalostí – přidal. „Pokud bychom život Jánose Esterházyho posuzovali podle těchto poznatků, mohli bychom s ním v mnoha bodech nesouhlasit, ale bylo by to ahistorické hodnocení,“ vysvětlil.

Při obecné modlitbě zazněl úmysl v maďarštině.

Na závěr otec Paweł Cebula poděkoval všem za společnou modlitbu a za to, že příští sobotu 25. března bude možné provést ve varšavské katedrále Oratorium věnované Jánosi Esterházymu. Vyzval také lidi, aby ho lépe poznali.

Po mši svaté byla slavnostně otevřena výstava věnovaná životu a dílu Božího služebníka. Před kostelem Władysława z Gielniówa ​​stojí pomník – busta Jánose Esterházyho.

Při nedělní eucharistii pan Sdružení Jánose Esterházyho RECONCILIATIO. Vznikla na konci roku 2021. Založili ji laici ze zemí Visegrádské skupiny, kteří chtějí následovat Jánose Esterházyho jako příklad evangelické služby a na ní založeného společenského života. Mezi cíle Sdružení patří: šířit pravdu o Božím služebníku, který je podle práva České republiky a Slovenska stále považován za válečného zločince, šířit jeho uctívání a začlenit jeho duchovní dědictví, ve kterém usmíření, založené na odpuštění a solidární spolupráci lidí a národů, je nejdůležitější. Pořádá koncerty, výstavy, konference, podporuje publikace a různá kulturní díla, kupř. drama věnované kandidátovi na oltáře v Národním divadle v Budapešti, výstavy obrazů, koncerty) Předsedou spolku je Dr. Imre Molnár, historik, sociolog, bývalý diplomat. Její sídlo je v Egeru, vedle františkánského kláštera.

25. března 2023 (sobota) se v 16:30 v katedrále sv. Jana Křtitele ve Varšavě uskuteční polská premiéra Oratoria In memoriam Servi Dei János Esterházy „V kříži smíření“. Maďarský mužský sbor sv. Efremy a sólisté: Beáta Breinich – soprán, sólistka Maďarské národní opery a Tamás Kirkósa – violoncello.

János Esterházy se narodil 14. března 1901 v zámožné velkostatnické rodině šlechtického rodu Esterházy v Nyitraújlaku na tzv. Horních Uhrách (dnes je to obec Veľké Zálužie v okrese Nitra na západním Slovensku). Jeho matka – Elżbieta (Elisabeth; 1875-1955) byla dcerou hraběte Stanisława Tarnowského (1837-1917; rektor Jagellonské univerzity), z níž budoucímu služebníkovi Božímu proudila v žilách polská krev a on se cítil spjat s naše země. Patrné to bylo zejména za druhé světové války, kdy pomáhal Polákům uniknout přes Maďarsko z okupované země. Byl však především aktivistou maďarské menšiny v předválečném Československu a zároveň hluboce věřícím katolíkem, který se ve veřejné činnosti řídil křesťanskými hodnotami.

Vystudoval střední školu v rodném městě a vyšší obchodní vzdělání v Budapešti. Poté se vrátil na rodové panství na území dnešního Slovenska. V roce 1924 se oženil s hraběnkou Lívií Serényi, se kterou měl syna Jánose a dceru Alici (maďarsky Alíz). Počátkem 30. let se zapojil do politické činnosti jako představitel maďarské menšiny. Již v roce 1931 se ujal vedení Svazu Maďarů v ČSR a o rok později vedl Národně křesťansko-socialistickou stranu. V roce 1935 se stal poslancem Federálního shromáždění bývalého Československa z okresu Košice a tuto funkci zastával až do zániku státu po Mnichovské dohodě v roce 1939.

Po celou tuto dobu hájil v parlamentu kulturní, ekonomická a jazyková práva svých krajanů žijících na Slovensku. Svého času byl zastáncem široké autonomie Slovenska v rámci česko-slovenského federativního státu, navržené Slovenskou ľudovou stranou Fr. Andrej Hlinka. V roce 1935 spolu s ní podpořil volbu Edvarda Beneše prezidentem státu.

V roce 1936 byl Esterházy zvolen předsedou Sjednocené maďarské strany, ale Benešov návrh na vstup do vlády nepřijal. Od té doby se podle českých a slovenských zdrojů zasadil o rozbití československé federace (byl registrován jako agent „Šalmy“) a o začlenění Slovenska a Zakarpatské Rusi do Maďarska. V memorandu, které dostal vedoucí britské mise v Praze Walter Runciman, požadoval jménem slovenských Maďarů právo žít ve vlastní zemi s odkazem na 14 bodů prohlášení amerického prezidenta Woodrowa Wilsona.

Když 2. listopadu 1938 v rámci tzv. vídeňské arbitráže padla jižní část Slovenska do rukou Maďarska, jako vyslanec slavnostně přivítal v Košicích maďarské jednotky vedené Miklosem Horthim. Sám však zůstal na Slovensku a založil tam Maďarskou stranu na Slovensku. V Bratislavě začal vydávat deník „Új Hírek“ (Zpravodajství), a když to místní úřady zakázaly, „Magyar Hírlap“ (Maďarské zprávy). Od roku 1939 byl poslancem slovenského parlamentu jako jediný zástupce maďarské menšiny. Oslavoval vznik samostatného Slovenského štátu 14. března 1939 (v den svých 38. narozenin). V roce 1941 založil v Bratislavě nakladatelství „Madách“ a o rok později obnovil činnost kulturního spolku „Szemle“.

15. května 1942 jako jediný poslanec hlasoval proti zákonu o vyhnání Židů ze Slovenska, za což byl ostře kritizován místním tiskem. Za druhé světové války pomáhal Čechům, Slovákům a Židům uprchnout a dostat se do Maďarska. Po porážce v září 1939 organizoval redislokaci polských vojáků a civilistů v Maďarsku s využitím své poslanecké imunity. Mimo jiné osobně přepravil generála Kazimierze Sosnkowského do Budapešti. V roce 1944 protestoval proti okupaci maďarského státu německými vojsky.

Když koncem toho roku Bratislavu a celé Slovensko obsadila sovětská armáda, byl zatčen, ale po 12 dnech propuštěn. Nezapomněl ani na své krajany ze Slovenska a promluvil mimo jiné o jejich trápení. s Gustavem Husákem, zastupujícím vládu, který přispěl k jeho zatčení NKVD a deportaci do Lubjanky. Několik měsíců strávil na Sibiři (zatímco ho Slovenský národní soud v Bratislavě odsoudil k trestu smrti), ale v roce 1949 se vrátil domů. Zde mu byl rozsudek smrti změněn na doživotí a dne 8. března 1957 zemřel ve věznici Mírov na Moravě (ve skutečnosti ve vězeňské nemocnici).

Českoslovenští komunisté ho dlouhá léta považovali za zrádce, který se ještě před válkou snažil o rozbití země a sjednocení Slovenska s Maďarskem a za války kolaboroval s německými a slovenskými separatisty. Přestože existovaly důkazy o pomoci pronásledovaným Židům, Čechům a Slovákům, převládal názor, že Esterházy spíše škodí než pomáhá Československu. Stopy těchto rozdílů a názorů jsou i dnes cítit v rozdílech v hodnocení postoje tohoto politika mezi slovenskými (ale i českými) a maďarskými historiky. Ti první jsou horlivými odpůrci možného blahořečení současného služebníka Božího.

Maďarská strana zdůrazňuje jeho hluboce katolické přesvědčení a loajalitu ke křesťanským hodnotám, které ho vedly k varování a obraně utlačovaných a pronásledovaných, do této skupiny patřili i Maďaři v československém státě. Byli tam v menšině, i když byli početně nadřazeni, ale formálně se s nimi zacházelo jako s menšinou a jejich práva byla často porušována. Spisy a projevy, které Esterházy zanechal, svědčí na jedné straně o hrdosti na příslušnost k maďarskému národu a o snaze zachovat jeho etnickou, náboženskou, kulturní a jinou identitu a na straně druhé o respektu k ostatním. národy, zvláště sousedé, a touha budovat budoucnost společně na křesťanských principech.

Nejvyšší státní zastupitelství Ruské federace Esterházyho rehabilitovalo 21. ledna 1993. K podobnému rozhodnutí krátce poté vyzval slovenské úřady ředitel Úřadu pro dokumentaci holocaustu ve Vídni Simon Wiesenthal. To požadovali i ministři zahraničí Rakouska – Alois Mock v roce 1999 a Maďarska – János Mártonyi v roce 2001, ale vláda v Bratislavě tak dosud neučinila. V květnu 2010 vyjádřil Institut Yad Vashem v Jeruzalémě „své uznání a vděčnost“ maďarskému politikovi za záchranu Židů během války. V roce 2011 mu Anti-Defamation League (ADL) udělila in memoriam vyznamenání „Za odvahu“ za jeho odpor vůči slovenským protižidovským zákonům.

Polské úřady ocenily jeho pomoc našim krajanům během 2. světové války a 23. března 2009 tehdejší prezident Lech Kaczyński posmrtně udělil János Esterházymu komandérský kříž Řádu Polonia Restituta. Dne 25. března 2019 v Krakově biskup Marek Jędraszewski oficiálně zahájil beatifikační proces tohoto maďarského státníka a katolického sociopolitického aktivistu. A jeho postulátorem je polský františkán otec Paweł Cebula. V červnu 2011 byl Esterházymu ve Varšavě před kostelem bl.Władysława v Gielniówě postaven pomník a 1. května 2013 byla ve Szczawnici odhalena deska na jeho počest.

kh, KAI/archwwa.pl