Jak se má Józef Tracz, legenda našeho plebiscitu?

S touto legendou to nepřehánějme, legendy si spojuji se starými lidmi, a stále tvrdě pracuji, jsem trenérem národního týmu a mám pocit, že toho mám hodně. Naštěstí mi zdraví slouží, chuť do práce mi nechybí, takže svou práci dělám vždy.

Legendy nemusí být staré, stal jste se jimi na přelomu 80. a 90. let, třikrát jste vyhrál Dolnoslezský sportovec roku. Je nějaký gala z těch let, který je pro vás obzvlášť nezapomenutelný?

Nejhezčí jsou určitě ty, které se mi podařilo vyhrát, ale na mnohé z těchto akcí si vzpomínám. Pamatuji si na finále plebiscitu v klubu Oko na ul. Pretficha, kde se sešla celá sportovní veřejnost. Jednoduchá pozvánka do gala byla vždy výsledkem určitého úspěchu, takže pro sportovce nebo trenéra to byla pěkná tečka za rokem. Nejdřív dřina a výsledky, pak hezké rozhovory, podání rukou, gratulace, diplomy, sošky. Možnost výměny se zástupci jiných disciplín, protože tam byli vždy fotbalisté, basketbalisté a volejbalisté. Nejprve jsme si zatleskali, pak jsme se poznali.

Čekala se vaše vítězství v letech 1987, 1988 a 1992? Vždyť jste získal medaile na mistrovství světa i na olympiádě.

Nikdy jsem k tomu nepřistupoval tak, že můj sportovní úspěch musí znamenat vítězství v plebiscitu o Sportovce a trenéra roku v Dolním Slezsku. Ano, někde v koutku duše počítal. Věděl jsem, že medaile z nejdůležitějších událostí, zejména olympijských her, mohou být vysoce hodnoceny a oceněny osobami s rozhodovací pravomocí a čtenáři. Je to vždy velká zábava a spokojenost.

To je zajímavé, protože jsem slyšel, že nejsi nijak zvlášť sentimentální člověk. Poháry a medaile zřejmě schováváte někde v kartonové krabici na příslovečné půdě. Ještě nemáte doma šatní skříň?

Jak víte, že?

Byl jsem žákem Kazimierze Kurzawského (1964 olympionik ve střelbě na červenou).

Aaah od Kaza! (smát se). No, často se mnou o tom mluvil. Chtěl studentům ukázat moje trofeje, pořádal výstavu nebo co. Už si to přesně nepamatuji, ale není to tak dávno, co mi volal, jestli se mi ty vzpomínky nevrátí (smích). Stejně tak to bylo u jedné ze sportovních redakcí, které jsem půjčil staré fotografie z olympijských her. Nejsem moc připoutaný ke všem těm věcem, které jsem vyhrál, ale není to tak, že by olympijské medaile sedávaly prach v garáži. Mám doma malou výstavu. Jsou tam pro mě nejdůležitější trofeje.

Okruh vašich ocenění v roce 2012 rozšířilo ocenění pro trenéra roku v Dolním Slezsku. Bylo to po olympijské medaili vašeho svěřence Damiana Janikowského. Jaký úspěch chutnal lépe?

Začněme tím, že srovnávat trenérskou profesi s profesionální kariérou nelze. Jsou to dva naprosto odlišné světy. Jako soutěžící musíte dělat svou práci, dosáhnout svých tréninkových cílů a poté svůj bojový plán. Důležitá je také koncentrace. Trenér má pod sebou spoustu hráčů a na všechny myslí. Musíte s nimi strávit spoustu času, poznat jejich postavy a umět je oslovit. Trvá to dlouho, ale jinak to nejde. Nějak jsem se v tom našla. Pokud se však bavíme o úspěchu samotném v podobě získání ceny, ocenění, je mi to jedno. Stát se trenérem roku bylo stejně zábavné jako být jmenován sportovcem roku.

Sledujete ještě Damianovu kariéru?

Jsem. Možná, že náš kontakt není tak blízký, jako když byl zápasníkem, zvláště když už několik let žije ve Varšavě. Když přijede do Wrocławi, rád nás navštěvuje v sále a vždy je příjemné si popovídat. Naposledy jsme se viděli loni na ceremoniálu, který pořádal Polský zápasnický svaz. Byl jsem také na jednom z jeho soubojů v KSW. Byl to jeho debut v této federaci. Tady ve Wroclawi.

Mnoho zápasníků „utíká“ do MMA, kde se dá vydělat mnohem více peněz?

Není možné se schovat. Neřeknu, že mě to mrzí, protože každý má právo zvolit si svou vlastní kariéru, ale je mi líto mnoha z nich. Odcházejí po mnoha letech zápasnické přípravy a pobytem u sportu by mohli získávat medaile na velkých mezinárodních akcích. Mám na mysli mistrovství Evropy, mistrovství světa a olympijské hry. Říkám to se vší vážností. Je trochu příliš brzy na to, aby velký talent a dobře trénovaní bojovníci přecházeli do smíšených bojových umění.

Zajímá vás MMA?

Nijak zvlášť, sleduji, jak Damian (ed. Janikowski) bojuje. Pak si s klukama sedneme, koupíme gala přístup, podpoříme a následujeme. V této disciplíně se málo orientuji, i když zápas miluji a zaměřuji se na něj.

Slyšeli jste o tzv. monstr bitvách?

Znám ten termín, náhodou jsem viděl jednu nebo dvě události. Damian na jednom bojoval, ale jeho rivalem byl další atlet z masa a kostí. Přiznejme si to – všichni víme, proč se to dělá. Pán to ví a já to vím. Bojují tam lidé, kteří ve své drtivé většině nejsou příliš talentovaní, ale získali si oblibu na sociálních sítích, což jim umožňuje přitáhnout velký zájem. Velký zájem znamená velké peníze a ty jsou zde hlavní motivací. Tak či tak, jak je vidět, všem se to vyplatí, protože neustále vznikají nové federace. Pokud se mě ptáte, jestli mi to vadí, tak ne, vůbec mi to nevadí. Pokud to někdo chce dělat, někdo jiný se na to chce dívat a můžete na tom vydělat peníze, vyhrává každý. Nejsem fanoušek, ale nekritizuji. Tyto abnormální boje ve mně nemají nepřítele.

Nebo to má nějakou sportovní hodnotu? S nárůstem popularity anomálních bojů došlo k nárůstu návštěvnosti cvičných místností. Děti a mladí lidé chtějí cvičit bojová umění. Je tomu tak i ve wrestlingu?

Abych byl upřímný, vidím zde odkaz. Nepřísluší mi hodnotit, jestli děti chodí zápasit, protože na takových akcích sledovaly své idoly na internetu, ale něco na tom určitě je. Moje nadace, Józefa Tracz Academy of Stocks, s podporou Ministerstva sportu a cestovního ruchu, realizovala kampaň „Suples-Supplies Promotion“, v rámci které jsme navštívili školy. Ukázali jsme dětem, jejich rodičům a učitelům tělesné výchovy hodnotu zápasnické přípravy. Přiznám se, že jsem nečekal tak pozitivní ohlas a tolik dobrovolníků. Dokonce to předčilo moje očekávání. Trochu jsem se obával, že zápas dnes nebude pro mládež příliš atraktivním sportem, ale překvapilo mě to. Navíc, samozřejmě.

Budete v této akci pokračovat?

Rád bych, ale hodně bude záležet na ministerstvu sportu a cestovního ruchu. Pokud na to seženeme peníze, samozřejmě. Dosavadní kroky prokázaly, že to stojí za námahu. Wrestling v Polsku má budoucnost, ale potřebuje větší propagaci. To je podle mě největší problém. Kdybychom měli marketing jako MMA, byli bychom dnes jinde. Přesně to mají dělat akce jako „Suples-Promocja Zastocków“.

MLUVČÍ – PIOTR JANAS